16.12.1838: BLOOD RIVER – ŘEKA, KTERÁ ZRUDLA KRVÍ

Ten obrázek všichni dobře známe: hrstka, někdy i větší hrstka domorodců s klacky a kameny vzdoruje drtivé převaze bílých přistěhovalců. Tak tohle byl přesně ten případ, jenže obráceně. Bitva, ke které došlo 16. prosince 1838 mezi domorodci z kmene Zulů a Búry, potomky holandských sedláků, byla výsledkem dlouhodobé provokativní kampaně ze strany Zulů, kde nechyběly krádeže, podrazy ani zákeřné vraždy. Dvanáct tisíc Zulů napadlo necelých pět set Holanďanů. A byla to taková řežba, že se bezvýznamná řeka naplnila krví a dodnes se jmenuje Blood River (afrikánsky Bloederivier), Krvavá.

Búrové opouštěli po britské anexi Západní Kapsko (oblast Kapského města) mimo jiné proto, že Angličané jim netolerovali otrokářství. Jejich vztah k domorodcům na nových územích nicméně nebyl primárně nadřazený ani nepřátelský. Búrové obsazovali volnou půdu a domorodci, bojovní Zuluové, kteří sami získali své území vytlačením a vybitím původních kmenů, na ně podle chuti útočili. Někdy se Búrové ubránili, jindy – a to dost často – byla celá karavana (obvykle kolem 500 lidí) pobita.

Vystěhovalci si podobně jako jejich protějšky na americkém Divokém Západě říkali průkopníci, neboli pionýři – v afrikánnštině Voortrekkers. A Piet Retief, jmenovaný vůdce jedné z voortrekkerských skupin byl předvídavý muž. Aby zamezil neustálým krádežím dobytka ze strany domorodců a tahanicím o pozemky ze strany Búrů, vyhledal v únoru 1838 náčelníka kmene Zulů. Měl v plánu s ním a jeho jménem se všemi Zuly sepsat oboustranně výhodnou smlouvu, například že Búrové nebudou požadovat zpět ukradený dobytek a Zuluové naopak už nebudou krást další. Kromě toho chtěl legálně získat území k farmaření. Jenže náčelník Dingane chtěl krávy, chtěl půdu a chtěl i vybavení voortrekkerů. Dingane totiž byl – a přiznávali to donedávna i sami Zuluové - jednoznačný psychopat, později popravený vlastními lidmi. Po podpisu smlouvy Zuluové celou Retiefovu delegaci zajali a pro jistotu popravili.

Ostatní Búrové, marně čekající na návrat Pieta Retiefa, s obavami sledovali, jak do kraje ze všech stran proudí stovky bojovně naladěných Zulů. Vyslali posly s žádostí o pomoc k ostatním skupinám (většinou rozesetým po celé jižní Africe), dokud v polovině prosince nedorazil Andreas Pretorius se svým komandem. Zkušený voják jediným pohledem vyhodnotil kritickou situaci, zabránil panice, přemísti vozy na výhodnější místo a zorganizoval je do kruhu jako hradbu.

Za svítání 16. prosince 1838 zaútočilo na 468 Búrú asi 12.000 Zulů. Domorodci, ozbrojeni oštěpy, štíty, luky, šípy měli i ve srovnání s jednorannými předovkami Búrů obrovskou převahu - Zuluové dokázali vystřelit za minutu až deset šípů. Jedinými výhodami Búrů byl mnohem delší dostřel, velké množství nabitých pušek a – malé námořní dělo. Pretorius věděl, že Zuly musí udržet mimo dostřel luků. Jednoranky Búrů, podporované občasným výstřelem houfnice, nakonec dokázaly první nápor odrazit. Morálku Zulů pak zdecimoval zničující protiútok Pretoriova jezdectva.

Během dopoledne zorganizovali náčelníci boční útok (s podobným výsledkem jako ranní útok frontální) a později odpoledne se na opačné straně opevnění pokusili ještě o průlom přes řeku. Její příkré a erodované břehy v podstatě znemožňovaly válečníkům řečiště opustit, zatímco se na ně zezadu tlačili další.

Už druhý dopolední útok se v podstatě zhroutil, když po výstřelu z děla zahynula podstatná část náčelnictva a třetí pokus už byl jen holým neorganizovaným masakrem. Ztráty domorodců při něm byly tak obrovské, že podle dobových svědectví „řeka zrudla krví nepřátel“.

Ten den padlo na 3000 Zulských bojovníků. Búrové měli několik zraněných, žádné padlé a bezejmenný přítok řeky Buffalo dostal jméno Bloedrivier, Krvavá řeka.

Později byly nalezeny ostatky Pieta Retiefa. V jeho sedlové brašně zůstala signovaná smlouva, začínající větou: „Neznámé místo v Natalu, 4. února 1838…“, kde Dingane písemně uzavřel (a podepsal) s Búry smlouvu o přenechání hospodářské půdy, vzájemném obchodu a neútočení.

Je jisté, že se nejen v těch dobách děly různě ohavné věci na obou stranách; někdy vědomě, jako v případě Pieta Retiefa a Dinganeho, jindy spíš jako výsledek nedorozumění. Búrové se snažili situaci vyřešit ze svého pohledu správně a legalizovat svoje nároky podle svých představ o právu. Není pochyb, že Zuluové, kteří prakticky neměli ponětí o soukromém vlastnictví a už vůbec nechápali pojem vlastnictví půdy, jim prakticky nemohli rozumět.

Ty vozy na historickém bojišti stojí dodnes. Přesně jako tenkrát, věrné do nejmenších detailů – loukoťová kola, lucerny v držácích, oje, zábrany, i malé námořní dělo Gretija. Je to stejné jako tehdy, jen všechny vozy jsou odlity z bronzu v životní velikosti jako mimořádně působivý pomník. Dokážu si představit, že domorodcům asi pěkně leze krkem. Dokonce tak, že si na druhém břehu Bloerivier postavili vlastní muzeum s vlastním výkladem. Původně byly interpretace událostí z obou pohledů dost podobné a Zuluové nezastírali, že Dinganeho jednání byla lumpárna. V současné době se stále častěji mluví o tom, že se Dingane sice nezachoval správně, ale můžou za to Búrové. Kdyby totiž vůbec nepřišli, nedošlo by k vyjednávání, k vraždě, ani k bitvě… trochu mi to zavání demagogií, protože lidi se rozlezou všude kde můžou už od chvíle, kdy první hominidé vylezli ze Sterkfonteinských jeskyní.

V roce 1994 se zhroutil režim apartheidu a Nelson Mandela byl zvolen prezidentem Jihoafrické republiky. Jedna z jeho prvních cest vedla k památníku na Blood River. Vyzval obyvatele ke vzájemnému odpuštění a 16. prosinec, den bitvy u Krvavé řeky, vyhlásil státním svátkem Dne Smíření.

Bohužel se nezdá, že by se věci zrovna vyvíjely směrem k ideálům, za které Nelson Mandela s posledním bělošským prezidentem Williamem de Klerkem získali Nobelovu cenu míru. Je docela dobře možné, že nahromaděná nespokojenost na obou stranách povede k dalším Krvavým řekám.