Český polárník Mirek Jakeš: nezdolný a inspirující, i arktické „Enfant Terrible“

Osobně jsme se setkali několikrát. A vždycky to bylo, alespoň pro mne, setkání významné nebo aspoň zajímavé. Potkávali jsme se na tematických přednáškách, případně jsme si „předávali klíč od Špicberků“: on odjížděl, když já začínal, nebo on přijel, když já svou cestu dokončil. Když jsme se přitom potkali, předávali jsme si aktuální informace a většinou si postěžovali na nějaká nová (pochopitelně pitomá a zbytečná) – pravidla.

Vůbec poprvé jsem Mirkovo jméno zaregistroval při rozhlasové soutěži. Kdo první telefonicky do studia správně odpoví na otázku, kdo byl první Čech na severním pólu. Víte, jak je těžké dovolat se do rádia? A já se dovolal. Jako první. Odpověď byla trapně jednoduchá: na severním pólu byl přece jako první Čech (kromě Karla Němce, samozřejmě) František Běhounek během letu vzducholodi Italia v roce 1928. Což byla pravda pravdoucí – do 10. května roku 1993, kdy na severní pól došel na lyžích „ňákej Miroslav Jakeš“. Tu soutěž jsem tenkrát nevyhrál, jméno už mi v paměti zůstalo.

Kdykoli jsme se potom potkali, působil na mne trochu jako podivín - ale takový ten správný podivín. Člověk, co si s ničím moc neláme hlavu a dělá, co je potřeba. Na Špicberkách je výslovně zakázáno tábořit ve městě kdekoli jinde, než v kempu, který je ale pět kiláků za městem.

„Dřív se dal postavit stan u školky,“ postěžoval si v létě 2002, „ale to teď taky zakázali.“

My to věděli, protože při interview se guvernér zmínil, že měli ve školce postavené na zahradě stany pro děti na hraní, ale turisti (a že jich tehdy ještě nebylo moc) si stavěli stany hned za plotem, tak to museli zrušit.

Mirek bral svoje výpravy tak nějak čundrácky – využíval všechno, co bylo k dispozici, aby si co nejvíc ulehčil život, už tak dost náročný. Věděl jsem, že přespává ve starých loveckých chatách, i když on stejně jako já věděl, že se to nesmí. Bral je jako seníky na vandrech po českých lesích. Proč stavět stan, když je tady úplně prázdná bouda? Takové zákazy mu nedávaly smysl.

„Vidím před hospodou české běžky, tak si říkám, že to budete vy!“ hlaholil od dveří kavárny, kde jsme seděli nad mapami. Zajímal se, kam míříme, předával svoje aktuální pozorování o stavu sněhu a ledu, studoval naši trasu.

Ne, neměl všechno vždycky pod kontrolou. Několikrát se přiznal, že vlastně neví kudy prošel. Prostě se vydal do nějakého údolí, a když po dvou dnech zjistil, že je neprůchodné, zase se vrátil a zkusil to o údolí vedle…

Přiznávám, někdy jsme si skoro ťukali na čelo. „Má snad namrzlý mozek,“ kroutili jsme hlavami nad jeho vyprávěním, názory a poznámkami. Když jsme se po několika týdnech vraceli zpátky, byly naše vlastní projevy dost podobné. Asi pobyt v tvrdém arktickém prostředí působí na psychiku člověka podobně bez ohledu na věk, povahu a temperament. Sám Mirek se občas vyjádřil ve smyslu, že s lidmi, kteří zkušenost z Arktidy nemají, si vlastně nemá moc o čem povídat. „Normální“ lidé si neumí představit, o čem vypráví a jemu se, ve srovnání s životem na bílých pláních, zase zdály nicotné jejich problémy.

Už je to několik let, co jsme se potkali naposledy. V Rusanovově chatě, hezky u kamen – tehdy se to snad ještě smělo, dnes už je to zakázané. Měl s sebou dvě klientky a kytaru. Mirek nebyl nijak excelentní hráč, ale nikdy nerezignoval, nevzdal se toho a ty staré táborákové písničky hrál každý večer poctivě a upřímně. Bylo mu jedno, jestli se lidem jeho folkově trampský repertoár líbí. Na čundr prostě patří kytara. Přiznávám se, že mne tím hluboce štval, protože já s sebou kvůli hmotnosti a rozměrům kytaru na takové akce dávno netahal.

Měl jsem tehdy za Rusanovovou chatou zaparkovaný skútr a dohodli jsme se, že mu do cíle následující etapy dovezeme dříví do kamen v další boudě. Když jsem se divil, kde vzít v zimní zasněžené krajině dřevo, poslal mě do opuštěného ruského kolchozu. Následující den jsem pro něj v historické kulturní památce rozmlátil utrženou tlakovou hadicí jakéhosi stroje volně poházené dřevěné bedničky na vrtná jádra.

Seznámil mě tak s další boudou, ve které se dá přespat a topit v kamnech. Já za to o pár let později málem dostal pokutu, protože podle nových pravidel i tato bouda už byla kulturní památkou a nesmí se v ní spát.

Právě tehdy u kamen, v polární chatě z roku 1912, mi vyprávěl o německé meteorologické stanici z druhé světové války, umístěné na Špicberkách. Hned následujícího roku se k té meteorologické stanici wehrmachtu opravdu vydal. Našel ji, zdokumentoval, její aktuální stav a propojil známá i neznámá fakta do neuvěřitelného příběhu o nejdéle fungující německé jednotce ve druhé světové válce.

A takový Mirek byl: pečlivě plánoval, a své plány potom úspěšně zrealizoval. To, že se při tom často původní plánování zhroutilo, k tomu tak nějak patří. Setkal jsem se teď, po jeho úmrtí, s názory, že je vlastně rád, protože by si takovou smrt, jaká ho právě potkala, přál. Ve vší úctě, já si to nemyslím. Ano, možná Arktidu vnímal stejně, jako Američan Charles F. Hall v 70. letech 19. století - „Arktická oblast je můj domov. Hluboce ji miluji, její bouře, vichry ledovce a když tam jsem, mám pocit, jako bych se nacházel v pozemském ráji“.

Ale kdo měl tu čest navštívit ledovcovou trhlinu mi potvrdí, že spadnout do místa, kde se váš svět omezí na pár decimetrů čtverečních, možná se zraněním,v modravém ledovém přítmí, bez možnosti pohybu, bez naděje na vyproštění a bez špetky důstojnosti by si určitě nikdo nepřál. Přál by si Mirek smrt v Arktidě? Možná. Ale přál by si smrt v trhlině? Téměř jistě ne. Hlavním cílem bylo přece dosáhnout Sørkapu.

Mirek Jakeš, nejznámější a bezesporu nejvýkonnější moderní polárník neměl vždycky všechno pod kontrolou. Protože to v těch končinách ani nejde. Hodně věcí dokázal, cestu na Sørkap nedokončil.

V roce 2007 bylo v Antarktidě, v místě Shacketlonovy základny, objeveno 11 netknutých, perfektně zakonzervovaných lahví skotské whisky Mackinlay´s. Současné vedení palírny nechalo svého mistra namíchat podle poskytnutého vzorku chuťově identickou repliku whisky z roku 1907.

A tak není lepší rozloučení, než nalít Mirkovi Jakešovi Shackeltonovu antarktickou whisky do panáka z Ny Ålesundu na 79° severní šířky na Špicberkách; jestli tam někde už čekají Barents, Franklin, Hall, DeLong, Andrée, Mylius-Erichsen, Scott, Rusanov, Amundsen, Wegener… bude v dobré společnosti.

Mirku, za tu prohranou soutěž se nezlobím. A na tu tvoji věčně rozladěnou kytaru bych si s tebou moc rád zahrál, jenže to teď už nejde. Dej ti pámbů pevný ledy.