Česká expedice na Špicberky připomíná 100. výročí přeletu severního pólu

Ten tradiční, po staletí fungující, prověřený, pomalý a těžce vydřený - reprezentovaný tažnou silou psů, koní i lidí s moderním, uspěchaným, technickým a elegantním, který přiburácel s motory na křídlech 20. století.

12. května 1926 dosáhl Nor Roald Amundsen se vzducholodí Norge severního pólu. Stal se prvním člověkem, který se s jistotou dostal na oba zemské póly. Zatímco na jižním pólu byl první naprosto prokazatelně, u severního pólu se stále častěji spekuluje, že všichni před ním – Frederick Cook, Robert Peary a na poslední chvíli o pouhých pár dní dříve i Richard Byrd – trošku fixlovali. Je proto docela dobře možné, že vzducholoď Roalda Amundsena– záměrně neříkám pouze Roald Amundsen, neboť takový podnik výrazně převyšoval možnosti jednotlivce– byla historicky první i na pólu severním.

Dostat se na severní pól vzduchem nebyla na začátku 20. století myšlenka nijak inovativní; jako první se o ni pokusil ve vodíkovém balónu Švéd Salomon Andrée už v roce 1896 – a svět se až po 33 letech ze zbytků jeho deníků a tělesných ostatků dozvěděl, že jednoznačně neúspěšně. (Pro srovnání: norský polárník Fridtjof Nansen v té samé době s dřevěnou plachetnicí Fram, zamrzlou v ledu, driftoval oceánem, aby se pak na lyžích vracel zpátky!) Druhý byl Američan Walter Wellmann, který jako první experimentoval s balónem ve tvaru doutníku a spalovacím motorem. Na pól zdaleka nedoletěl, ale aspoň všechny své pokusy – a nebylo jich málo – přežil.

Další, včetně samotného Amundsena, pak zkoušeli dosáhnout pólu právě vynalezeným vrtulovým letadlem – a všichni neúspěšně. A přece jejich vizionářská myšlenka, navzdory technické nedokonalosti, neúspěchům i obětem na životech byla v zásadě správná. Všichni průkopníci techniky demonstrovali razantní nástup industrializace i do oblastí s extrémními podmínkami, kde dosud jednoznačně vládla tažná síla psů, koní a lidí. Pozornost polárníků se od tradičních prostředků – psích spřežení a lodních plachet přesouvala k technice. Prvními parními stroji vybavené lodě ještě mnoho nezměnily. Motorové saně kapitána Scotta selhaly v Antarktidě na celé čáře. Ale v principu to byly myšlenky správné, jak vidíme my dnes; jen někteří polárníci příliš předběhli dobu. Můžeme se pošklebovat „motorovým saním“ R. Scotta, který prohrál jižní točnu i svůj život v závodě se psím spřežením Roalda Amundsena. Ale čas dal za pravdu Scottovi – motorové saně nebyly nic jiného, než předchůdci dnešního sněžného skútru a rolby, zatímco psi dnes na antarktický kontinent vůbec nesmí… Ostatně, vývoj techniky začátkem 20. století využíval polární kraje nejen jako svou laboratoř, ale i pro marketing. Co obstojí na pólu, bude fungovat i ve zbytku světa.

Přesně po sto letech, v době kdy tehdejší nejmodernější stroje působí svou technologickou úrovní i výkonem spíše úsměvně, zamíří český tým Arctos 6 do Arktidy. V době GPS a vyspělých navigačních technologií bude česká výprava postupovat tradiční metodou založenou čistě na síle svalů, vůle a odhodlání. Protože v blízkosti zeměpisného pólu nelze spoléhat na magnetické kompasy a buzoly, bude expedice svoji polohu na rozlehlých ledovcích určovat téměř zapomenutým systémem astronavigace – měřením výšky slunce pomocí sextantu a následných výpočtů.

Na lyžích, sami zapřaženi do saní naloženýchproviantem pro přežití v polární oblasti, se chystá překonat vzdálenost asi 120 kilometrůpřes špicberské ledovce Země Oskara II. do městečka Ny Ålesund na Špicberkách, tehdejšího centra polárního letectví, aby zdokumentovala a snad i plně pochopila odkaz, který zde průkopníci letectví před sto lety zanechali. Kde před sto lety, s nejvýkonnější technikou té doby, začalo moderní cestování.

Otevřela je vzducholoď Norge pod velením Roalda Amundsena, Lincolna Ellswortha, Umberta Nobileho. Od kotevního stožáru v Ny Ålesundu zamířila 11. května 1926 přímo na sever, 12. května zakroužila nad pólem a o dva dny později přistála na Aljašce. Nejkratší cesta z Evropy do Ameriky byla otevřena.

Pojícím prvkem mezi norsko – americko – italskou expedicí (v pořadí vymyslel – zaplatil – provedl) 1926 a současnou českou výpravou v roce 2026 by mohl být i přední český fyzik František Běhounek, který se účastnil expedice Norge jako vědecký pracovník mezi podpůrným pozemním personálem. Vlastního přeletu pólu se nezúčastnil a celou dobu expedice pracoval na základně v Ny Ålesundu.

Dnes bereme jako samozřejmost, co ještě před sto lety vypadalo jako science fiction, nebo rovnou pohádka: během několika hodin může být kdokoli na jakémkoli místě na světě. A vděčíme za to – vzducholodi! Dopravnímu prostředku tak archaickému a bizarnímu, že se snad dnes ani nedá brát vážně. Bylo zapotřebí technických znalosti italského konstruktéra, odvážného plánu norského polárníka a obrovské finanční podpory amerického dobrodruha. Dominantu městečka Ny Ålesund na 79°severní šířky, 1200 kilometrů od severního pólu, dodnes tvoří ocelový kotevní stožár pro vzducholodě, kde se 11. května 1926 pootevřely dveře modernímu cestování. Svět se tehdy dostal na historickou křižovatku: za osm hodin ve vzduchu mohl člověk prozkoumat vzdálenosti a oblasti, které na lyžích nebo se psím spřežením trvaly týdny, měsíce i roky. Polárníci se jako první dostali do stejné pasti jako cestovatelé současnosti: prostě najednou neměli na dlouhé výpravy čas…

Co z období průkopníků polárního letectví nalezne na Špicberkách česká výprava o sto let později, v květnu 2026?

Zdroje:

Amundsen, Roald a kol.: Letadlem k severní točně, 1926

Andrée, Salomon, A., Balonem k severní točně, J.R. Vilímek 1931

Bártl, Stanislav: Let Josephine Fordové, Mladá Fronta 1980