Takhle to vypadá, když v jeskyních zachraňují amatéři

Cango Caves leží v oblasti Klein Karoo na území Jihoafrické republiky u města Oudtshoorn. Kromě velkolepého, ale v zásadě běžného turistického okruhu, plného stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů a obrovských dómů osvětlených elektrickými lampami, nabízí ještě unikátní tzv. Adventure Tour. I ta vede po upravených stezkách a je osvětlena elektrickými lampami, i když v mnohem omezenějším rozsahu. Ale zatímco na všech návštěvních okruzích v jeskyních na celém světě si nesmíte na skálu či krápníky ani sáhnout, zde se návštěvník neobejde bez plazení tunely, pronikání otvory a píďalkování ve velmi stísněných prostorách. Pravda, krápníková výzdoba se v této části jeskyně prakticky nevyskytuje, takže tu není ani co zničit, přesto jde o mimořádný a atraktivní zážitek, kde už to opravdu trochu zavání speleologií. Pracoval jsem tehdy na území Jihoafrické republiky jako průvodce, a protože jsem se svého času krátkou dobu speleologii věnoval, Adventure okruh v jeskyni Cango patřil a stále patří mezi mé oblíbené zastávky.

S velkou opatrností jsme prošli Tunelem lásky, překonali Zlomená záda, proplazili Poštovní schránku a dorazili k Dolům krále Šalamouna. Chodby Adventure tour jsou zpřístupněny asi do vzdálenosti 1500 metrů od vchodu. A právě v nejvzdálenějším místě, co čert nechtěl (ačkoli i Ďáblovu dílnu jsme už zdárně minuli), jedna z klientek uklouzla, tvrdě narazila bokem na kompaktní skálu a sjela do bahna u stěny chodby. Žena byla již starší, ale v kondici, dosud neměla jediný problém. Teď se nemohla zvednout. Diagnostika byla rychlá a neúprosná: zlomená noha; krček nebo stehenní kost.

To byla první a asi jediná výhoda. Všechno ostatní se každým postupným krokem horšilo. Místní průvodkyně zavolala vysílačkou pomoc a ani ne za půl hodiny dorazili dva mladí silní černoši. S batohem a srolovanou plastovou deskou. Na otázku, jak si to představují a jak jim můžu pomoct mi odpověděli, že si nic nepředstavují, protože jsou v práci první den, a v jeskyni se ještě ani moc nevyznají.

Ze záchranářského batohu vypadly dva krční límce a několik elastických obinadel.

Takže: měli jsme na krku zlomenou nohu, seděli kilometr a půl ve skále a před sebou chodbičky a škvíry, jejichž jména mi ještě nedávno bůhví proč připadala kouzelná a zábavná. Jako záchranáři tu bezradně postávali dva nezkušení kluci a žádná další pomoc na cestě nebyla.

Rozebrali jsme krční límce a pomocí obinadel nohu tak nějak stáhli. Táborová zdravověda hovoří jasně: teplo, ticho, tlumení bolesti, tekutiny, transport.

Ta ženská byla neuvěřitelná. Občas zafuněla bolestí, ale ani necekla. Neřvala, ačkoli to muselo bolet jako čert z té dílny, kudy jsme jí za chvíli nesli. Plastová podložka se jako nosítka nesla špatně, ale docela dobře se dala táhnout po zemi - jenom se vlnila přes všechny kameny a díry. Už si nepamatuju, jak byla pacientka, v níž se proměnila dosavadní klientka, připevněná k té podložce. Ale nějak tam musela být zabalená, jinak by nám v pasážích, kde jsme ji tahali nahoru a dolů, nutně musela vypadnout.

Někdy jsme prolezli napřed a protáhli ji za sebou na špagátu, když se do chodby víc lidí nevešlo. V dlouhém tunelu, který se obvykle prolézá po čtyřech, jsme se co možná snížili a rozkročili na úzkých římsách a v hlubokém předklonu si podávali transportní podložku s osmdesátikilovou zraněnou ženou po centimetrech dopředu. Pak zase krok dopředu a posunout podložku. Z domorodých kluků byly v přítmí jeskyně vidět jen zuby a vytřeštěné oči. Zvednout, posunout, položit. Krok. Zvednout, posunout, položit. Krok…nekonečně jednotvárné. Čekala nás ještě řada pasáží, které by byly obtížné, kdyby překonaný tunel nebyl ještě obtížnější. A pak se konečně objevil konec Adventure okruhu. Konec… zatím to bylo jenom náročné, těžké a pro zraněnou paní k nevydržení. Teď to začalo být nebezpečné. Mnoha podrážkami dokonale vyleštěný vápenec, navíc ještě mokrý, se prudce svažoval k příkrým úzkým nerezovým schodům. Oklouzaná skála zakončená slizkými kovovými schody. Dvacet metrů permanentního strachu. Nebylo čeho se držet, natož jak zafixovat transportní plachtu. Půl království za pár smyček, dvě karabiny a třicet metrů lana… Jenže jsem neměl půl království a tak jsme neměli ani smyčky, karabiny a lano. Kluky jsem poslal ke schodům napřed. Když tam doklouzali, poslal jsem jim pacientku jak po tobogánu. Jak jsme překonali úzké schody? Popravdě řečeno, nevím.

Nějak jsme ji spustili po zábradlí a hlídali, aby se nevysypala. Konečně jsme byli dole. Sláva standardnímu okruhu se stalagmity, stalaktity, stalagnáty, rozlehlými dómy a hlavně širokými betonovými chodníky, pořádně osvětlenými. Hodili jsme si lano přes rameno a paní otrle táhli po betonu na plastové podložce za sebou. Nic horšího už se jí stát nemohlo.

Z vlhkých 19° jsme vrazili do slunečných, vyprahlých 35°C. U vchodu už stáli opravdoví záchranáři – chysníci v džínách a v tričku dopravní společnosti. Jinak se situace moc nezlepšila. Průvodci z jeskyní zařídili třetí té - tekutiny – a na zraněnou končetinu dostala molitanovou zpevňovací dlahu. Vakupvá dlaha to úplně nebyla, ale lepší, než nic a určitě lepší než improvizované krční límce. Proti bolesti nic dát nemohli, protože v sanitkých nic nemají. Ta sanitka byla úplný holobyt. Nosítka, kyslíková láhev, dlaha. Kdo si stěžuje na české zdravotnictví???

„Do státní, nebo soukromé nemocnice?“ zeptal se jeden z nich.

„Do soukromé, samozřejmě!“ Má přece zaplacené pojištění, tak co…

Obával jsem se, jak zvládne ještě třicet kilometrů do nemocnice ve vyrachtaném minibusu bez vybavení a taky jsem jí to řekl.

„Neboj, já dělám jógu… vlastně tady teď vůbec nejsem,“ usmála se ta neskutečná ženská a auto vyrazilo na cestu.

A jak to pokračovalo? Vlastně nejlíp, jak jen to bylo možné a mnohem líp, než by kdo čekal, ale to už je zase jiný příběh. Rentgen potvrdil zlomeninu stehenní kosti asi v polovině délky. Přece jenom, paní už nebyla nejmladší…

Jsem si jist, že spousta lidí tam ten den získala tvrdou a nezapomenutelnou životní zkušenost, i když každý nějak jinak: první den v nové práci; zlomený femur bez fixace a bez jakéhokoli tlumení bolesti; vyprošťování zraněné bez pomůcek na vzdálenost 1,5 kilometru labyrintem krasové jeskyně – kdybych u toho nebyl, tak bych to nejspíš nepovažoval za možné.

Když jsem o dva týdny později přijel k jeskyni s další skupinou turistů, přivítání s průvodci bylo opravdu vřelé. Přivezl jsem jim tam pár smyček karabin a třicet metrů lana. Prostě proto, abych věděl, že to tam je, až se příště něco stane. Líbilo se mi taky, jak zareagovali a udělali okamžité bezpečnostní opatření: vybraná místa osadili ohyzdnými cedulkami „pozor, kluzký povrch“.