Devastace Dívčího Kamene: za to si posvítíme

Prastaré, dávno opuštěné tábořiště ve výběžku vzrostlého borového lesa, podrostlého habřím a lískovými keři, kam i za letního dne přímé sluneční paprsky pronikaly jen těžko. Vypadalo, jakoby právě tady v dávné minulosti úřadovalo dvanáct měsíčků, jen kamenných křesel z plochých balvanů kolem zašlého ohniště bylo čtrnáct.

Borovice vrzaly, listí šustilo a temná neviditelná řeka za hradbou vegetace hučela. Pokud by to bylo málo, stačilo povylézt nad tábořiště, kde se proti nebi rýsovala temná silueta středověkého hradu s umrlčíma očima prázdných okenních otvorů. Holky kvičely, aby se mohly přitulit pod ochranu kluků a kluci statečně předstírali, že se nebojí, aby mohli holky ochraňovat. Pro jistotu kus od tábořiště ústila do temné rokle zarostlá stoletými stromy stará štola nebo jeskyně téměř na úrovni hladiny řeky a z té mohlo při troše dobře trénované obrazotvornosti vylézt prakticky cokoli. O jeskyni se vyprávěly celé legendy – třeba, že se jedná o tajnou únikovou chodbu z hradu, i když tomu naprosto odporoval charakter terénu.

Ten večer bylo chladno. Celé odpoledne pršelo, nad řekou se válela mlha a my se choulili u ohně. Do záře plamenů, na hranici světla a okolní zamlžené tmy se ve směru od jeskyně náhle zcela tiše zjevila nezřetelná postava. Napůl skrytá mezi listím a kouřem nehnutě stála malá dívenka a natahovala k nám ruce. Držela v nich starý hrnec. Kdyby se v ten moment zeptala, jestli jsme taky ze hřbitova, ječíce bychom se rozutekli.

Tísnivá atmosféra se dala krájet. Nebudu vás napínat - vysvětlení nebylo ani trochu nadpřirozené. Dědečkovi (normálnímu, nikoli pohádkovému) se nepovedlo rozdělat oheň, zahlédl odlesky našich plamenů a poslal vnučku s hrncem pro žhavé uhlíky. No, než přenášet žhavé ve smaltovaném hrnci, raději jsme je pozvali k ohni. Dědeček měl sice svérázné metody rozdělávání ohně i péče o děti, ale co o místním kraji nevěděl on, snad ani za vědění nestálo. Znal všechny trampy ze skrytých osad proti proudu, ať to byla Zlatá podkova, Naděje, nebo Jižní stopa. Věděl i o té naší jeskyni, nebo chcete-li, tajné chodbě z hradu.

Na počátku 20. století přišel jistý Eduard Bazika s odvážným projektem hydroelektrárny, která by využila jedenáctimetrového rozdílu hladin Vltavy mezi začátkem a koncem velkého meandru. Vodu do turbíny měla přivádět štola, ražená od naplánovaného jezu skrz celý masiv meandru – to byla ta naše jeskyně.

Jednu z největších překážek projektu do cesty překvapivě nepostavil terén, ale odpor vorařů, ve své době důležitý a respektovaný průmysl. Na opodstatněné námitky, že pod plánovaným čtyřmetrovým jezem nebude na třech následujících kilometrech řeky dostatek vody pro voroplavbu, zareagoval dr. Bazika vstřícně vynálezem zcela nového typu propusti, později dokonce patentovaným.

Odpor vorařů tím neskončil a záležitost se dostala k posouzení až do Vídně, kde se vyřídila nebývale moderním způsobem – říká se, že na základě osobních známostí a kontaktů byly stížnosti vorařů zamítnuty a stavba povolena. V tu chvíli přišla světová válka. Práce byly zastaveny a po válce obnoveny jen na krátko. O dokončení elektrárny se údajně uvažovalo i ve čtyřicátých letech, ale přišla zase válka a po ní už se od projektu ustoupilo definitivně. Zbylo jen pár výlomů ve skalách a proražená štola.

Když se celá lokalita ocitla v území CHKO Blanský les, šrouby ochrany přírody se významně a vytrvale utahovaly. Přímo z říčního koryta vyrůstaly zvláštní hranaté kosodřeviny s bílým lvem a nápisem „Evropsky významná lokalita“. Významně se omezoval a reguloval vstup vodáků na řeky od Labe po Teplou Vltavu a my se obávali, že v rámci další ochrany přírody a zachování tohoto jedinečného peřejnatého úseku bude ekologická snaha zpřísnit či zakázat splouvání i tady. Když se řekou přibrodil chlap se sítem, který v řece hledal (a samozřejmě taky našel) „evropsky významné“ vodní šneky, byli jsme odhodláni ho utopit.

Od doby, kdy v roce 1912 byla stavba elektrárny na Dívčím kameni povolena, se mnohé změnilo. Třeba státní zřízení čtyřikrát – z c.k. monarchie na Československo, pak na protektorát, na socialistickou republiku a republiku Českou. Na daném území vznikla I. zóna CHKO, v poslední době ještě vylepšená o evropsky významnou lokalitu, ať to znamená cokoli. Proč se za celých 112 let nikdo neodhodlal rozpracovaný projekt dokončit? Proč práce skončily za první světové války i za první republiky? Proč nebyly obnoveny za protektorátu a dokonce ani ve zběsilých 50. letech, kdy se v honbě za energií na přírodu nikdo neohlížel a voroplavba už neměla žádnou váhu? Nejspíš proto, že se to nevyplatilo, návratnost výdajů by byla extrémně dlouhodobá. Možná proto, že neexistovaly dotace.

Stoleté stromy padly, kolíky vyznačily koryto vodního kanálu ke štole. Místní podnikatel se bezpochyby rozhodl na základě povolení z roku 1912 znovu zahájit stavbu nedokončené elektrárny, i když tomu říká třeba jen kácení náletového porostu.

Kdybychom tehdy toho šnekaře utopili, bylo by potřeba ho teď zase vylovit. Šneci, vranky, a  perlorodky, stejně jako orgány ochrany přírody mají jedinečnou příležitost ukázat, k čemu jsou dobré, máme-li zachovat jeden z posledních přirozených peřejnatých úseků na Vltavě.

Asociace vodáků (AVTS), hydrologové i ochrana přírody svými protesty a námitkami jakoby přímo opisovali své argumenty od voroplavců z počátku 20. století. Společným jmenovatelem je obava z nedostatku vody. Přesto se obávám, že všechny současné námitky a protesty skončí stejně, jako kdysi dávno ve Vídni; udolány osobními kontakty, klientelismem, penězi a pokryteckou snahou o záchranu světa. Pro pár zanedbatelných megawattů v zájmu tzv. zelené energie budeme chránit přírodu i za cenu jejího zničení? Dvakrát se do stejné řeky nevstoupí, to ví každý. Do téhle řeky nevstoupí už nikdo. Nebude tam totiž voda.

Nejsem nijak pověrčivý, ale nějak si toho nemůžu nevšimnout: vždycky když se někdo odhodlal ke stavbě elektrárny na Dívčím kameni, přerušila to světová válka. Tak jestli – s ohledem na současnou geopolitickou situaci – by nebylo lepší se na to už vykašlat úplně…