Očitá svědectví konce války v různých částech republiky: Dosud nepublikovaná soukromá korespondence

Nalezené fragmenty čilé, avšak všední korespondence, kterou ve válečných letech udržovali členové naší rodiny a jež se ve větším měřítku nedochovala, vzácným způsobem zachytily dějinnou událost. Protože pisatelům dosud chyběl později získaný historický odstup, domnívám se, že atmosféru doby a náladu obyvatelstva dokumentují lépe, než zprávy z tehdejšího tisku a možná lépe než pozdější badatelé.

Z dopisů je zřejmá radost z konce války a porážky Německa; zároveň, snad proto, že u rodin pisatelů nedošlo v souvislosti s koncem války k žádné tragédii, nenajdeme zde ani projevy nenávisti.

Dřevohostice 15.3.1945

Děkujeme Ti Václave za Tvůj dopis z 28. února a nehněvejte se, že teprve dnes odpovídáme. Před týdnem jsme byli donuceni vzíti vojáka do bytu a tak jsme jako svázaní. Nemůžeme si sice stěžovati, snaží se totiž, abychom o něm příliš nevěděli. Ale znáte náš byt, tak si to dovedete představit, že je s námi v kuchyni vlastně stále.

Čekáme den za dnem, kdy už to skončí. Miloš byl v Brně u odvodu 5. t. m. , celý IV. ročník. Poslali je asi na měsíc domů, nemají pro ně ubytování. Technische Nothilfe (pravděpodobně obdoba pomocných technických praporů, pozn.), jako Dráža. V Kroměříži je skvrnitý tyf, tak už nejezdí ani pro rozkazy.

Vaše Růža

Kr. Pole, 15.5.45

Statečně jste se v Praze drželi! Sláva Vám. My jsme živi a zdrávi. Měli jsme v bytě Rusy a převrat jsme přežili bez větších nehod. Brno jest bez potravin. Náš obchodník 2× zcela vyrabován. Doufáme však, že Bůh opět pomůže.

Vaši Hledíkovi

Role plzeňského zpravodaje se ujal Václavův kolega a kamarád z nuceného nasazení v Německu v letech 1943 a 1944. Tehdy asi třicetiletí muži nasazení u říšského „ajznbónu“ (pracovali jako výpravčí na nádraží v Lindau) našli v krásné a poměrně klidné oblasti Německa mnoho celoživotních přátel nejen mezi nasazenými Čechy, ale i mezi místním obyvatelstvem. Dokladem těchto vazeb je starost pisatele v závěru dopisu o jejich německé přátele. Ačkoli i mezi nimi prokazatelně probíhala dlouhodobá oboustranná korespondence, žádné zprávy z Německa z tohoto období nemáme.

Plzeň, 15. května 1945

Milý Václave!

Posílám Ti mnoho srdečných pozdravů z osvobozené Plzně. Konečně jsme se dočkali, byl to nejkrásnější den mého života. Nebýt posledních dvou náletů, které byly opravdu příšerné, tak bychom my Plzeňáci nevěděli o konci války skoro nic. Nálet na plzeňské nádraží, to bylo hotové peklo. Ve sklepě to s námi házelo, každý okamžik jsme čekali, že nám to hodí na dům.

V hlavním nádraží se propadlo schodiště a pražský peron, kde přišly o život masy lidí, ponejvíce však němečtí uprchlíci. Za nádražím jsou ještě dnes stovky vozů, lokomotivy, zdechliny dobytka a z Jateční kolonie a z Doubravky ještě dnes vykopávají němečtí zajatci spoustu lidí.

Škodovka se prý bude stavět o kus dál, protože je to z velké části samá sutina. Někdo sice tvrdí, že se tam bude moci dělat, ale podle mého názoru to bude trvat ještě hodně dlouho. Zkrátka to duševní napětí po těchto dvou náletech bylo už nesnesitelné. V tomto stavu jsme prožili tyto dny až do 5. května. Revoluce tu začala docela nevinně, totiž německé nápisy se odstraňovaly. K polednímu zavlála na náměstí první československá vlajka, za chvíli na to na věži americká. Davy lidí chodily za legionářským praporem, zpívaly hymny, někdo rozbíjel výkladní skříně německých obchodů apod. Za chvíli však obsadili všechny ulice vedoucí na náměstí gestapáci s kulomety, pro začátek stříleli jen do vzduchu, po nějaké chvíli ale postřelili i několik našich lidí a jedno nákladní auto vyhodili panzerfaustem do vzduchu. Celé sobotní odpoledne pak byl klid. I v noci ze soboty na neděli se zdánlivě nic nedělo, Němci zatím obsazovali pošty, mosty, silnice a od Stříbra se valily německé tanky k Plzni.

Teď je už v Plzni úplný klid, pouze v okolí prý se ještě střílí. Nevím, jestli jsi už v Praze Američany viděl, ale myslím, že ne. Jsou to chlapci jako hory, ošklivého mezi nimi nenajdeš, žádnou zábavu nezkazí, mají rádi děvčata a kořalku, jedineční kamarádi k nám i mezi sebou. Neexistuje žádné komando, helmy nosí pod paždí, rozdávají cigarety a čokoládu, colty odkládají v šatně, zkrátka jsou to opravdoví grandi.

Jedním slovem řečeno, máme tu teď veselo, samá taneční zábava a zpěv. Ani nevíš, jak jsme my Plzeňáci vzpomínali na Prahu, když volala o pomoc a když se rozkřiklo, že v Praze je už druhý den bojů 20.000 mrtvých. Vzpomínám pořád na naše chlapce v Lindau a okolí a na Pepka, co je asi s nimi.

Přeji Ti Václave a Tvým milým hodně štěstí a zdraví v nové republice.

Tvůj Vlastík

Strýc Petr a teta Růža tentokrát v obsáhlém, na strojopisném dopise odkazují na předchozí dopis o výbuchu střeliva, jenž se bohužel nedochoval.

(strojopis) Dřevohostice, 25.5. 45

Černochovi v Hodolanech jsou všichni živí a zdrávi. Byli pryč a vrátili se na třetí den po zabrání Olomouce. Zmiňoval jsem se již, že Hodolany hodně doplatily na to všechno a samozřejmě od výbuchu skladiště střeliva mají i oni porouchanou střechu. Okna také, ale to vše se časem zacelí. Výbuchem byly vyraženy domovní dveře, takže dům byl po tři dny otevřen a neztratilo se jim ani to nejmenší. Tak tomu se říká štětí.

Brno – Král. Pole prý mnoho neutrpělo, vůbec prý se dobývání té části Brna vyhlo. O Třebíči jsem četl v novinách, že „Třebíčtí večer uléhali pod německým panstvím a ráno se probudili pod ruským“. V úterý ráno kolem 2 hod. noční byli Rusy zabráni. A byli prý tak šikovní, že si uhlídali mosty a přehodili orientační tabulky, takže tím ustupující Němce zmýlili, že vlastně prý šli Rusům vstříc. To tedy novinářská zpráva. Není-li to skutečně pravda, je to pěkně vymyšleno. Jinak z Brna ani Třebíče nemáme žádných zpráv. Ze Slovenska samozřejmě také ne. Chtěl jsem psáti do Radiojournalu a nechat Škápiky hledat rozhlasem, ale nemohou se nám vlastně ozvat. Rozhlas ze Slovenska nejde a dopisy, kdo ví kdy nám, co přijde.

Petr a Růža

P.S. A co je se Václavovým studiem? Už jsme zaslechli nějaké výzvy vysokoškolákům. Budeš muset také studovat ruské právo ještě?

Kr. Pole, 26.5.1945

Srdečný dík za milý dopis z 22.5.45. Právě před týdnem jsme Vám odeslali dopis po jednom četníkovi do Žďáru, odkud prý šla již normálně pošta ku Praze.

My jsme chvála Bohu a Panně Marii Královopolské vyšli ze všeho bez větších škod, ač jsme měli u nás v bytě kancelář ruského vojska. Dům máme málo jen poškozený, ačkoliv kolem dokola je mnoho zásahů šrapnelových, granátových i pumových a protější dům vyhořel. Skutečně zázrak. Jen střecha jest od těch ruských „Katušek“ rozbita z jedné strany. Ovšem okna rozbitá, dveře vyraženy a zeď otlučena, ale jinak chvála Bohu nic. Přežili jsme to tedy dobře.

Růži spávala u známých nebo na Sokolovně, kde byly ženy hlídány naším četnictvem, protože případů násilí bylo dost. V Brně prý celkem 8 tisíc, z toho zde 3 tisíce. Hlášených zde v Kr. Poli 1700 a rabování také dost. Neměli jsme osvobození zadarmo.

I životů padlo dosti. Kolik, se neví dosud. Kr. Pole to prožívalo dvakrát po sobě, protože se Němci dostali ze severu od Kuřimi opět do Řečkovic a až ku Kr. Poli. Ovšem ruské vojsko a hlavně dělostřelectvo (a jejich Katušky či varhany) je zatlačilo brzy zase zpět, ale zásahy střel (něm.) už zde byly (tedy po druhé). Kolem nás to řádilo hrozně (14 zásahů) a často se nám zdálo, že se na nás dům zhroutí. Šťastně však vše přešlo. Rusové si vzali od nás nějaké maličkosti na památku, mezi jiným zlatý řetízek s pavoučkem od Růži. No ale není to tak zlé celkem. Jiné rodiny jsou na tom mnohem hůře a ztratily vše – v pravém slova smyslu.

Teď nám nastává utrpení v zásobování. Brno bylo 2× po sobě vyrabováno a nemáme proto v Brně žádných zásob.

Anči s Boženkou byly u nás a vypravovaly, že v Třebíči šlo vše hladce. Žádné případy násilí nebo rabování. Naopak, prý se s Rusy objímaly a radovaly a pořádali jim oslavu.

Máme radost, že jste všichni živi a zdrávi. Praha se držela dle doslechu znamenitě. Bohužel, že je mnoho obětí, a to i mnoho umučených a utýraných, nevyjímaje ženy a děti. Mír byl draze vykoupen, dráže, než to bylo nutno. To nemluvím ani o těch SS manech v koncentrač. táborech. To jest strašná kapitola! K neuvěření, co vše se dozvídáme. A bude už mír? A jak dlouho? Kéž by to bylo vše již v plném pořádku. To si pak oddechneme.

Zdraví Vás všechny K. Hledík s rodinou

Chropyně, dne 27. května /45 (strojopis)

Přečkali jsme válku a nacistický režim bez větších škod nebo snad ublížení na zdraví. Blížení fronty jsme sledovali se vší pozorností a zájmem a stále jsme byli na stráži, kdy se dostaví chvíle, pro nás tak toužebně čekaná. U nás datuje se začátek dne 29. dubna, kdy se stěhoval ze zdejší obce generál maďarského vojska, ubytovaného v cukrovaře. Dostali narychlo poplach a večer asi kolem 10. hod. Ujížděli auty pryč. Při tom rozsvítilo auto zmíněného pohlavára Chropyně byla zasažena několika pumami shozenými do tovární restaurace, protože generál bydlel v cukrovarských bytech, které jsou naproti. Tento špás Maďarů vyžádal si jedinou oběť a sice úředníka z cukrovaru, mého dobrého přítele, který byl ve svém bytě zasažen střepinou z bomby přímo do oka a na místě byl mrtev. Vzrušení, které vyvolala smrt dobrého spoluobčana nás do té míry postrašilo, že jsem hned začal upravovat kryt, zatímco kolem nás v okolí neustále se střílelo jak s letadel, tak z děl a takto začínal nový týden. Fronta zatím postoupila od Brna směrem na Vyškov a nalézala se několik km od Kojetína. Tento obrat jsme rozhodně nečekali. Stále jsme vyhlíželi, že první bojové pásmo v blízkosti bude od Holešova nebo od Kroměříže. Ovšem díky Bohu, že Rusové dobyli dříve Kojetína než Kroměříže. Deset dní a nocí, co jsem byl na nohách a snad jsem spal, když moc tak hodinu denně. Chvílemi byla ve mně malá dušička, neboť Němci vojáci si podávali dveře stále hledali byt nebo zase kůlnu pro koně a auta.

Ještě se musím zmínit, proč jsme byli rádi, že nejdřív padl Kojetín. Když fronta byla od nás ve vzdálenosti asi 15 km, začalo pršet a pršelo. Jak je Vám známo, v našem okolí je vlhká půda, a právě tomuto dešti jsme povděčni, že zachránil Chropyni a okolí. Půda byla rozmoklá, a tudíž v důsledku toho nemohla se děla zakotviti na lukách kojetských a stříleti proti Rusům, nýbrž byla nucena ustoupiti k Přerovu a k Tovačovu. Když Němci opouštěli Kojetín, vyhodili za sebou všechny mosty přes Moravu. Tedy další naše záchrana. V této době byla fronta od jihu ještě u Kvasic a východní měla již Holešov.

Oheň dík bdělosti nočních hlídačů byl včas uhašen a bomby odstraněny a tak cukrovar zachráněn (objekt chropyňského cukrovaru z r. 1868 definitivně zničil rozsáhlý požár až 8.4.2011, pozn). To byla poslední noc, co jsme hostili německé pochopy. Ve středu ráno dne 9. května přišli první partyzáni od Kroměříže, a ještě téhož dne došel první pluk Čechoslováků, který chtěl pronásledovat Němce na útěku k Olomouci. Ovšem musili se vrátit, protože vyhozené mosty jim zabránily v postupu. Zatím však mezi Prostějovem a Tovačovem se strhla prudká bitva Rusů s Němci. Odstonaly to dědiny v tomto obvodu. Tomu právě jsme se vyhli nebo lépe řečeno byli jsme toho uchráněni. Po celý den 9.května soustředila se letecká činnost nad tímto krajem. Některé obce jsou velmi poškozeny, jiné zase vydrancovány. Také spousta vojenského válečného materiálu zůstala na místě.

A teď, když jsme již měli trochu klidu, odjela naše mamička do Říma a přivezla nám, jak jsme Vám již sdělili, sestřičku malé Lidunce. Narodila se 10. května a že byl již mír, tak jsme ji ve svátky pokřtili Miroslava.

Škroníčkovi

V Malé Černoci 27/5. 45

Posílám tento dopis jistým Frant. Voigtem, jehož matka zde má malý domek. Můžete mu svěřiti event. odpověď.

Již čtvrtý den jsou zde Rusové.

Milý příteli, znáš mě dobře a zajisté víš, že politika mě málo zajímala a že jsem o ní jen toliko věděl, co každý intelligentní člověk o ní věděti musel, však nikdy bych byl nepomyslel, že pro nešťastnou politiku jiných, nám skoro cizích lidí budu muset trpět.

Ztratil jsem vše, ztratil jsem naději ve spravedlnost a lidskost.

Celý svět nyní Němce až do krajnosti nenávidí – budiž - , smíme alespoň tu jedinou útěchu míti, že Vy o mně a mojí ženě myslíte jinak?

Musím končiti, nesnesu pohled do očí mé ženy, snad nám Všemohoucí dá sílu neúprosný osud snésti a snad uslyší mojí modlitbu a nenechá jednoho z nás samotného, abychom mohli společně odcházeti.

Vaše Valentin a Jeti Samuel

Josef Valihrach V Olomouci dne 5./6. 1945

Měli jsme střílení nad hlavami. Přes náš dům se střílelo jednak se strany Rusů, jednak se strany Němců, kteří kladli „na Šibeníku“ odpor až do posledního okamžiku jejich pádu. Nedělí počínaje a útěkem konče jsme byli schováni ve sklepě. Byla tam i Boža s chlapcem. Snad jako zázrakem jsme ušli zkáze.

Pole kolem domu bylo poseto jámami po vybuchlých granátech a jejich střepiny zalétaly až do pokojů, kde se nám jedna vryla přímo do skříně. Zůstane tam na věčnou paměť i s kouskem záclony.

V úterý o půl 11 hod dopoledne byli jsme osvobozeni. „Na Šibeníku“ trval boj až do 14 hod. Nebylo možno vystrčit hlavu.

Hrůzu, kterou jsme prožili není možno vypsati. Téže noci vzplanul hejčinský lihovar. Krvavá záře rodící se z předměstí Chvalkovic, Lazců a Hodolan naplňovaly další hrůzou. Rozestavené pověstné „katuše“, které Rusové postavili před naše okna, zamířené směrem na Šternberk, byly příčinou obav dalších bojů. Na štěstí k ničemu nedošlo.

Na noc měl býti u nás ubytován podplukovník od „katuší“, ale nepřišel. Na druhý den museli jsme ubytovati další tři důstojníky, z nichž jen dva použili postelí po dvě noci. „Spal“ jsem s maminkou a malým v kuchyni a Boža u Štěrbů.

Mezitím nám onemocněl chlapec na katar. Babička nařídila dietu a dodala nám léky (lékárny nefungovaly), po kterých se mu ulevilo.

Dnes je mu právě 6 neděl a má se k světu.

Berka/Sondershausen – Thüringen (poštovní razítko 21.12.56)

Milý příteli!

Přijmi, prosím, k vánočním svátkům naše pozdravy a vzpomínky. Tobě i Tvé ct. rodině přejeme zdraví a hodně zdaru v příštím roce!

Se srdečnými pozdravy zůstáváme

Vaši Valentin a Jeti Samuel

Berka, 26/3. 61.

Milý Václave! Vážená milostivá paní!

Vzpomínám na ony krásné svátky Velikonoční, které jsme – moje nebožka paní a já – mohli ve společnosti Vašich milých rodičů, spolu s Tebou a Jendou zažíti a přeji i Vám zdraví a požehnané svátky…

Mnohokráte Vás zdraví Váš starý vzdálený přítel bez domova

Valentin Samuel

Berka, 2.2.1963 (překlad z německého originálu)

V návaznosti na Váš dopis z 27.1. 1963 Vám s lítostí oznamujeme, že pan Valentin Samuel zemřel v Berce 26.7.1961. Oblastní rada Berka, Kraj Sonderhausen

Valentin Samuel zemřel ve věku 82 let, šestnáct let poté, co zoufale odcházel do černé budoucnosti bez jakékoli perspektivy.

JUDr. Václav Šťovíček, jenž vznik dopisů inicioval, vytřídil je a celý život opatroval, zemřel v roce 2016 ve věku nedožitých 101 let.