Článek
Nedá se říct, jestli to byla chyba, ono je tam psí počasí venkoncem dost obvyklé; prostě jsme přecházeli Krkonoše, když se hory proměnily v kluziště, a navíc se ještě náhle přidal silný vítr. Tak silný, že běžkaře nejen dokázal tlačit do kopce, ale na ledovém pokryvu to ani nešlo pluhem ubrzdit. A to jsme před sebou měli - s tímto větrem v zádech - obávaný sjezd Vysokého kola, pokrytého hustou mlhou. Naděje, že za hranou hory bude situace klidnější a ledovku zakryje navátý sníh se nesplnila.
Vzhůru na hřebeny. Počasí se dosud rozhoduje, na jakou stranu se překlopí
Po několika desítkách metrů, kdy děti i s běžkami na nohou vítr vláčel po ledu, jsem se rozhodl jim lyže sundat. Ne, že by to bylo o mnoho lepší, ale když nic jiného, aspoň je nemohl vítr nekontrolovatelně odvát do mlhy. Při sestupu v botách jsme se dokázali snáz udržet pohromadě.
Proč nikdy běžky nesundávám
O mnoho a mnoho let dřív, a dnes už to můžu říct, protože je to hodně přes dvacet roků, jsem se vyrazil podívat na podzimní svítání a procházel volným terénem někde nad Martinovkou. Náhle jsem v matném šeru, do svítání bylo ještě daleko, zahlédl mezi dlouhým jehličím kosodřeviny něco, co do pokroucených větví nepatřilo: na koruně kleče klidně ležela běžka. Kdo ví, jak tam byla dlouho, jestli od poslední zimy nebo už několik let. Zůstala na místě, kam dojela, dokud pod ní neroztál sníh a ona uvízla na jehličí. Napadlo mě tenkrát, že někdo musel mít hodně blbej den a taky jsem se tehdy rozhodl, že si běžky nikdy za žádných okolností sundávat nebudu, což jsem dodržel.
Až doteď. Opřel se do mne vítr a já náhle a nečekaně k té běžce, kdysi nalezené v kosodřevině, poslal další. Dětskou. A ano, můžu potvrdit, od té chvíle to vypadalo jako hodně blbej den.
Několik vteřin jsem lyži pozoroval, jak uhání dolů,. Dlouho ne, protože velmi rychle zmizela v mlze. S rychlostí, jakou měla, se určitě nemohla v nejbližších metrech zastavit, ostatně neměla o co. Ale kus níž už taková šance existovala.
Zatím ještě vše v pořádku. I zkušené a dobře vybavené děti ale později na ledový terén nestačí
Posadil jsem děti do relativního závětří v navátém sněhu za malý smrček i s běžkami, které nám zbyly a šel se po té ujeté podívat. Ne že bych si myslel, že ji najdu, na to už jsem viděl ujíždět příliš mnoho jiných lyží. Ale zkusit jsem to musel, ostatně, štěstí je unavitelné a třeba tohle byl jeden z těch vzácných okamžiků.
Hledat ujetou lyži v mlze je jako hledat… ujetou lyži v mlze
Slézal jsem zhruba v trajektorii jízdy lyže. Stopa na zledovatělém povrchu samozřejmě nezůstala žádná, ale botou se krusta dala prokopnout, takže nehrozilo uklouznutí. S větrem v zádech jsem sestoupil do mlhy. Nenašel jsem samozřejmě nic, viditelnost byla nulová a nikde nic, o co by se dobře rozjetá běžka mohla zastavit. Bylo rozhodnuto, výlet skončil, zbývalo se dostat pryč. Najednou jsem zaslechl volání. Zřetelné, jasné. Volání mých vlastních dětí, jejichž hlasy ke mně přinášel vítr. Nebyl jsem daleko, pár desítek metrů, ale vidět v mlze mne nemohly a volat hulákat proti větru nemá vůbec žádný smysl. Najednou jsem se vyděsil, že kolem půjde nějaký zodpovědný skialpinista, občas jsme navzdory počasí nějakého potkali, s trochu divokým a nepřítomným pohledem v očích se probíjel proti větru s námrazou na brýlích. Co asi udělá, až najde dvě opuštěné řvoucí děti uprostřed vánice, volající otce nad zledovatělým svahem? V lepším případě zalarmuje horskou službu, v horším je odvleče „do bezpečí“. To byl zase nápad, hledat tu lyži… Třeba řvou proto, že se je někdo snaží zachraňovat. Co nejrychleji jsem se vracel prudkým svahem. Konečně se v mlze objevily nezřetelné siluety a za chviličku jsem byl u nich. Nikdo je neodvlekl, nestalo se nic. Jen o mne měly strach.
Je škodlivější horlivost nebo netečnost?
„Šel kolem někdo, co jsem byl pryč?“ zeptal jsem se s obavami a přemýšlel, jak případný poplach Horské služby co nejjednodušeji zrušit. Moje obavy byly namístě. Skutečně kolem dětí prošli skialpinisti. A vůbec jim nevěnovali pozornost. Projít kolem dvou opuštěných dětí na hřebenech Krkonoš, řvoucích do mlhy „táto“ a ani se nezeptat, co se děje? Tak to je možná ještě horší varianta, než planý poplach nebo pokus o záchranu.
Výlet jsme ukončili štafetovým závodem na 10km pro pět lyží a šest nohou za necelé dvě hodiny.
Vysoké kolo, nejvyšší hora západních Krkonoš, v méně exponovaném počasí
Jak se našlo, co se ztratilo a jak se ztratilo, co se našlo
Historka zaujala a dostalo se mi pomoci z nečekané strany. Skialpinisti, ačkoli jsem o nich neměl aktuálně valné mínění, prý vzájemně sdílejí spoustu informací. Sami taky pořád něco ztrácí, a protože všude vlezou, obvykle se ztracená věc do týdne najde. Poslali jsme fotku osiřelé běžky po internetu. Hned druhý den se ozvali nezávisle na sobě dva lidé. Jeden volal, že ji viděl zapíchnutou vedle tyče u cesty z Martinovky na Labskou. Druhý dokonce poslal její polohu v mapě. Sláva skialpinistům!
Ihned jsem požádal telefonicky kamaráda z nedalekých Brádlerek, centra krkonošského skialpinismu, zda by mohl co možná nejdříve vyslat záchranný tým k Martinovce vyzvednout zatoulanou běžku. Zapíchnutou u tyčového značení, nic složitého. Poslal tam dvě skupiny hned druhý den, i se souřadnicemi.
běžka ze ztarceného páru
Obě skupiny se vrátily s nepořízenou. Lyže zmizela. Byl jsem se tam o dva týdny později podívat osobně, ptal se na okolních boudách, na infocentru Krnapu i v lyžařských půjčovnách ve Špindlu. Lyže, kterou jsme považovali za definitivně ztracenou, byla nalezena. A tu samou lyži, kterou jsme považovali za nalezenou, jsme teď ztratili definitivně.
Mohla to být historka s nevšedním koncem. Ale to se stává jenom v knihách. Anebo v případě, že je štěstí už opravdu hodně, ale hodně unavené…
