Článek
Přesně na 100. výročí tragické události, 24. 3. 2013, jsem si před Labskou boudou v Krkonoších připnul řemínkovým vázáním norské ski z roku 1930, uchopil do rukou tlusté bambusové hole a vyrazil na závodní trať. Ačkoli jsem nikdy nezávodil, patřím mezi zkušené a především vytrvalé lyžaře; použil jsem v hrubých rysech autentické nebo „historizující“ vybavení a pokusil se sám projet padesátikilometrovou trasu 8. mezinárodního lyžařského závodu z roku 1913 v plném rozsahu – přestože celkovou atmosféru doby samozřejmě „dnes už těžko pochopíme“.
Trať a vybavení
Závodní trať měří 50 km. Začíná na Labské boudě, vede přes Martinovku na Vysoké Kolo, Sněžné jámy a Violík. Původní trasa vedla po hraničním hřebeni na Novoslezskou boudu a odtud přes Voseckou boudu zpět na Violík (či spíše místo označované dnes jako Česká budka), dále přes pramen Labe k Harrachovým kamenům, pak nad Kotlem směrem ke Zlatému návrší a zpět k Labské boudě. Pak znova to samé. Třetí kolo vede z Labské rovnou na Sněžné jámy, kolem pramene Labe na Zlaté návrší a do cíle na Mísečkách. Historickou trasu jsem nedodržel pouze v úseku Violík – Novoslezská bouda – Vosecká, protože to tam neznám. Z Violíku jsem tedy dvakrát jel přímo k Vosecké a zpět na Violík. Chybějící kilometry jsem v celkovém součtu vyrovnal tím, že jsem i třetí kolo jel přes Martinovku a Vysoké kolo.
Počasí mě donutilo nedržet se úzkostlivě historického oděvu. Narozdíl od dobových záznamů v den mého závodu ukazoval teploměr – 8 °C a hustě sněžilo. Proto jsem místo bavlněných kalhot použil moderní softshell, stejně jako jsem si pod plátěnou košili navlékl vrstvu merina. Jsem si jist, že i mistr Hanč by za takových podmínek zvolil oděv odpovídající podmínkám. Boty jsem zvolil moderní, trekové kožené pohorky. Kolem pasu jsem sroloval membránovou bundu, i když jsem ji nepoužil – cílem projektu byla replika trasy v celém rozsahu na dobových lyžích, ne rekonstrukce Hančovy smrti.
Ve srovnání s Hančem bylo počasí ještě přívětivé.
Srovnání mezičasů
Na Violík ve 2. kole jsem dojel v čase 5 hodin 25 minut. Zde byl naposledy zaznamenán Hančův čas – 4 hodiny 30 minut. Mistr Hanč mi to i přes přísnou bariéru času nandal skoro přesně o hodinu!
Byli dědkové, jak jim říkám, přestože Hančovi bylo v době závodu dvacet sedm let, o tolik lepší lyžaři? Troufám si tvrdit, že jako lyžařský instruktor a účastník čtyř polárních expedic jsem toho na různých lyžích v životě najezdil podstatně víc než Bohumil Hanč.
Měli snad navzdory horším životním podmínkám o tolik lepší fyzičku? Moje obyčejné turistické běžky mají dohromady hmotnost 1,7 kg, norská ski váží 2,3 kg každá! Na druhou stranu dnes se může na start padesátky postavit kdejaký sváteční lyžař a pravděpodobně ji i dojede, před sto lety to bylo vyhrazené pouze pro elitu.
Průkopnická generace lyžařů dosahovala i přes handicap těžkého vybavení nepochopitelně skvělých výsledků jistě i proto, že jejich lyže byly stvořené pro tehdejší terény a jejich majitelé je znali a uměli využít stejně dokonale, jako dnes my ty naše.
Potřetí kolem Martinovky.
Od doby závodu se na území Krkonoš pětkrát změnilo státní zřízení a prošly dvě světové války. Jak to tedy máme pochopit?
Ze svého pohledu musím říct, že jízda byla nesmírně vyčerpávající. Těžké lyže, obtížný terén, hluboký sníh, silný vítr. Proti vichřici v roce 1913 vlastně počasí nakonec bylo ze všeho to nejpřívětivější. Abychom dokázali aspoň trochu pochopit údajnou a nepochopitelnou zatvrzelost, s jakou Hanč odmítal závod vzdát, museli bychom se oprostit od pohledu moderní doby a vnímat realitu světa roku 1913. Od doby závodu se na území Krkonoš pětkrát nebo šestkrát změnilo státní zřízení a prošly dvě světové války. I když pravděpodobně nešlo o tak nacionální záležitost, jak se nám snažily namluvit různé české spolky, zřejmě se nejednalo ani čistě o osobní sportovní prestiž, tak jak bychom ji byli schopni akceptovat my. Hrozně rád bych po závodě pozval Bohumila Hanče a Václava Vrbatu do Jilemnické boudy na pivo a na všechno se jich zeptal, ale to bohužel nejde.
Během svého sólového závodu jsem s Bohumilem Hančem strávil sedm velmi intimních hodin. Měl jsem několik významných a mnoho nevýznamných krizí a několikrát chtěl celý experiment jednoduše vzdát. Ale ani jednou, ani jednou mě to nenapadlo ve chvíli, kdy jsem konečně vylezl ten příšernej kopec od Vosecké na Českou budku (1. kolo 28 minut, 2. kolo 40 minut) a otáčel k prameni Labe. Přede mnou ležela mísovitá prohlubeň Labské louky, pocítil jsem nával adrenalinu a endorfinu. Vítr, dosud šlehající zleva se opře do zad, lyže se konečně bez námahy rozletí, kdo by teď vzdával?! Když mě na druhé straně tohle nadšení přešlo a já to nevzdal jen proto, že jsem měl kapsy narvané čokoládou, bylo pro Hanče už příliš pozdě.
Kdyby se Hanč a Vrbata ve vánici nesetkali, zahynul by jen Hanč a my bychom oba lyžaře nejspíš vůbec neznali
Shodou nepochopitelných okolností – kterých se ovšem toho dne přihodila celá řada – potkal někde poblíž Zlatého návrší Bohumila Hanče jeho kamarád Václav Vrbata. Nepochybně okamžitě zhodnotil kritický stav závodníka, a ačkoli nevíme, kdo komu oblečení půjčil, vnutil, nebo snad dokonce vyškemral, výsledkem bylo, že vysílený Hanč dostal kabát, šálu a čepici Václava Vrbaty. I když vlastní smrt si nejspíš nepřipouštěl, musel dobře vědět, že podstupuje značné riziko. Těžko si představit, že by se vystavil takovému nebezpečí jen proto, aby se Hanč mohl dál hnát za vítězstvím v závodě, stejně jako Hanč by asi svého kamaráda z téhož důvodu vědomě neohrozil. Oba věděli, že jim jde o život. Oba byli při smyslech a oba byli schopni samostatného pohybu. Jestliže se rozdělili, mohl je k tomu vést čirý pragmatismus – vysílený Hanč v teplém kabátě v danou chvíli zdržoval a ohrožoval tak vysvlečeného Vrbatu. Spolu zkrátka jít nemohli. Jedním z důvodů, proč se Hanč vydal k Labské může být místo interpretované touhy po vítězství v závodě čistě kalkulace – 2 km vzdálená Labská bouda byla v tehdejší době nejbližší útočiště (dnešní Vrbatova bouda ani již zaniklé Jestřábí boudy ještě neexistovaly). Vrbatovou smůlou v tu chvíli bylo nejspíš jen to, že zabloudil.
Do tehdejších bud nebylo zavedeno telefonní spojení, většinou ani elektřina. Neexistovaly zkušenosti ani ucelená metodika pro vyhledávání a záchranu osob. Košile závodníků se nemohla rovnat moderním materiálům a Vrbatův kabát by dnes zřejmě předčila i šusťáková bunda.
I dnes, kdy máme po kapsách mobilní telefony, satelitní navigace, strojově upravené stopy, na hřebenech horské restaurace, kvalitní lehké a funkční oblečení, lehké a spolehlivé vybavení, se často v Krkonoších někdo ztratí a profesionálům z horské služby dá hodně práce tyto lidi včas najít – a někdy to nedokážou vůbec.
Václav Vrbata si narozdíl od Hanče nemohl vybírat. Jeho čin tak zůstává rytířským a hodným obdivu, přestože pod tlakem okolností z dnešního pohledu porušil základní pravidla úspěšné záchrany - zajištění bezpečnosti zachránce.
Mistr Hanč mě na své části trasy jednoznačně porazil… ale já to zase přežil. V 17:38, po sedmi hodinách a šestnácti minutách na trase jsem stál u mohyly na Zlatém návrší. Zbývalo mi dvacet tři minut sjezdu na Mísečky a dovézt Hančovu „šestadvacítku“ do cíle. Výrazně jsem si to ulehčil a použil pro sjezd na kilometry delší, ale technicky výrazně jednodušší Masarykovu silnici. Původní cesta úbočím Krkonoše už byla nad mé síly, ostatně ještě v roce 1933 – dvacet let po Hančovi – zde zahynuli v podobném počasí lyžaři Machek a Vrabec…
„Mistře Hanči!“ zavolal jsem do mlhy, která mě celý den obklopovala, „pojeďte už domů!“
