Kam s tím, pane Nerudo?!

Byl čtenář už někdy v lese? Nechci čtenáře urazit - vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí chodit do lesa - no ale co kdyby, třeba náhodou?! A když tedy čtenáře náhoda zavedla do lesa, zajisté si povšiml, že jsou v lese nejen stromy a zvířata, nýbrž i věci, o kterých slušný člověk nemluví. Někdy to můžou být staré hrnce. Nebo pračky. Někdy se i hluboko v lese dá narazit na pneumatiky, ještě k tomu ojeté. Jistě čtenáře napadne, jak se tam dostaly. Zaběhly se? Spadly z nebe? Nebo je tam někdo zapomněl či vytrousil?

No dobře. Tak se tady objevily, je to záhada - ale tyto věci jsem nemyslel, vždyť se zas tolik neděje, on se o ně časem někdo postará; máme přece brigádníky, aktivisty, sdružení a iniciativy. V lese ale často narazíme i na úplně jiné věci , o kterých slušný člověk už vůbec nemluví. O těch naopak tušíme mnohem přesněji, jak se tam dostaly - a také, že se o ně zcela určitě nikdo nepostará. Poznají se lehce: bývají pod papírem a bývá jich vždycky hodně pohromadě.

Pokud snad čtenář už do lesa někdy zavítal - samozřejmě velkou náhodou - nepotřeboval tam náhodou na velkou? Jistě že ne, proč by to proboha dělal?! Má přece doma pro tyto účely vlastní porcelánovou mísu s prkýnkem a splachováním, případně na chalupě romantickou rustikální komůrku se srdíčkem ve dveřích, na dovolené někde v kempu nebo na festivalu plastovou budku toitoiku… no ale přece - co kdyby náhodou?! Správnej sedlák se pozná tak, že si všechno odnese domů, i kdyby měl nohavice podvázat! Ne, opravdu nejsem sedlák. A je zřejmé, že národem sedláků už dávno nejsme.

Takže, když už o tom mluvíme: kam s tím?!

Kromě člověka - snad jen s výjimkou koček, ale to sem teď nepatří - žádný tvor nevěnuje produktům svého metabolismu tolik pozornosti a žádný jiný s nimi také nenadělá takovou paseku. Zdá se, že lidské exkrementy jsou, stejně jako jejich původci, vysoce společenské. Většinou se nachází ve velkém množství na malé ploše, často na nejnevhodnějším místě. Ať je to skalní převis, kde zůstane ležet „podpapírák“ ukryt před zkázonosnými povětrnostními vlivy skoro navěky. Nebo jeskyně či betonový řopík na hřebeni Krkonoš, kde je i tak houby vidět. Sklep, mučírna, šatlava či rytířský sál v opuštěné majestátní hradní zřícenině, no jen si to zkuste bez světla a určitě to nebude vznešenost dávných věků, co si odnesete. Nakonec, zaplať pámbů za paseku.

Říkám si, že jeleni, srny nebo mufloni jsou taky stádními tvory a nehromadí se jim to. Tak snad jedině, že by to bylo tím papírem… ale na pražské chodníky dopadají tyto problémy v obdobném množství i bez papíru. Inu, jaký pán, takový pes.

Teď už víme, kam určitě ne. Stále ale nevíme, kam s tím. Zkusme se na to tedy podívat globálně. Třeba v americkém Grand kaňonu na to mají bednu, kterou si vezete na raftu celých dvacet dní s sebou. Odměnou jsou čistá tábořiště bez nášlapných překvapení. V národních parcích Jihoafrické republiky to řeší sítí odpočívadel s normálními toaletami. Odměnou jsou živí návštěvníci (a hladoví lvi). Na Špicberkách do přílivového pásu, kde to moře spláchne. Někde mají zákazové cedule i s vyčíslenou pokutou. Obrovskou. Odměnou jsou zisky do obecní pokladny. V asijských stepích se s tím za odměnu aspoň dá zatopit.

Co z toho plyne? Že ani v cizině si neví rady. Světové příklady nepomůžou. Zabalit si do pytlíku od svačiny bývalou svačinu, zatímco medvědi si klidně trousí svoje pendreky všude kolem?! Strategicky rozmístěné plastové toiky ve skalních labyrintech Českého ráje? I bez ohledu na technologii jejich údržby a výměny je to představa poněkud groteskní. Přílivové pásmo Máchova jezera nestojí za řeč. Kriminalizace, zákazy, restrikce? Pokuta za něco, co nemohu ovlivnit, protože když musíš, tak musíš? A to ve výši tak neodolatelné, že strážci zákona a čisté přírody začnou líčit fotopasti a nahánět dronem s termovizí. Čuně s chladničkou asi neodhalí, ale vám to spočítají i za něj.

Já se, moji milí čtenáři, musím přiznat, jakkoli je to hanebné. Já tam byl. V lese. A tu se ukázalo, že řešení globálně složitého problému může být jednoduché, elegantní - a světové. Nemají Češi v hlavách nastláno! Kdepak bedničky, budky, pytlíky, přílivy ani pokuty. Obyčejné, slušné informativní cedulky. Místo vyhrožování osvěta. Místo trestu poučení. Průběžně, protože kdo by si to pamatoval od vstupu do lesa. S piktogramem a dvojjazyčně.

„Jestli už to opravdu nemůžete vydržet, zahrabejte vše, co po vás zbyde.“ Působivé, že?!

Velké štěstí, že jeleni a srnky a mufloni a lišky a medvědi neumějí číst. Museli by se potrhat smíchy. Lidstvo po dlouhé evoluci dospělo k závěru, že nejlepší bude - nechat to ležet. A zahrabat, což kočky už dávno vědí nejlíp. Protože ze všech tvorů, co jich na světě je, jen lidé a kočky řeší, kam s tím.

Teda, řeknu vám, pane Nerudo, vy s tím svým slamníkem… vaše starosti bych chtěl mít!