Článek
Hradby císaře Theodosia
Císař Konstantin, jedenáctý toho jména, zamyšleně hleděl přes Zlatý roh na Galatskou věž. Ačkoli město bylo výborně opevněno, obléhání Osmany už trvalo dlouho a on věděl, že věčně tvrdému a cílenému náporu početnějšího nepřítele vzdorovat nemůže. Spoléhal ovšem na pomoc ze Západu, o kterou Evropu požádal, navzdory nevraživosti mezi pravoslavnou církví a katolíky. Jediným výsledkem zatím ale byl jen příjezd sedmi set dobře vyzbrojených žoldnéřů, které už v lednu přivedl slavný Janovan Giovanni Giustiniani Longo. Ten jako znalec obrany opevněných měst se ihned ujal vedení zesilovacích prací na opevnění i velení na vnějších hradbách. Jako většina evropských elit byl optimista: tohle město bylo obléhané už mnohokrát a mohutné Theodosiovy hradby stejně vždycky vydržely.
Pozůstatky hradeb z období Římské říše jsou často velmi zachovalé
Římský císař Theodosius II. byl v době vzniku opevnění dítě zhruba desetileté, ale hradby postavené prefektem Anthemiem nesly jeho jméno a za svou dlouhou existenci vděčila Byzantská říše právě jim. Vnější stranu chránil hluboký, asi 19 metrů široký zaplavitelný příkop. Následovalo nízké zubaté hrazení a za ním volná plocha široká 12-15 metrů. Pak přišla vnější osmimetrová hradba, se čtverhrannými věžemi každých 45-90 metrů. Za dalším volným prostorem vnitřní hradba, vysoká 12 metrů s věžemi čtyř a osmihrannými. Byly vysoké asi 19 metrů a rozmístěné tak, aby kryly mezery mezi věžemi ve vnější hradbě.
Potíž byla v tom, že na tyto hradby, dlouhé 22 kilometrů, mohl Cařihrad postavit sotva 7 tisíc obránců proti sultánově armádě, odhadované přinejmenším na 80 tisíc mužů.
Muslimský turban či kardinálský klobouk?
„Kéž by křižáci už dorazili!“ Duchovní vůdce byzantské církve, megadux Lukáš Notaras se nikdy netajil odporem ke katolíkům, ale za svým dřívějším názorem „raději muslimský turban, než kardinálský klobouk“ už zdaleka nestál tak rozhodně.
„Dorazí určitě,“ usmál se sebevědomě Gustiniani. „Evropa dostala strach, když Osmané dobyli na evropské straně Bosporu Hadrianopolis.“
„To bylo před devadesáti lety,“ zavrčel císař. „A co udělala Evropa? Nic - protože ji zajímá jen obchod. Dokud přes Cařihrad nepřestává proudit zboží, vlastně se nic neděje!“
Gustiniani nesouhlasil: „Celá Evropa ví, že kdyby padl Cařihrad, zastaví se Turci nejdřív u Vídně. Stali se pro Evropu takovou hrozbou, že si teď nemůže dovolit váhat a čekat!“
Jenomže západní Evropa váhala a čekala. Sice svízelnou situaci Cařihradu sledovala, hlasitě odsuzovala, ale nikdo v západním světě nevěřil, že by bývalé impérium skutečně mohlo padnout. Přípravy na vojenskou výpravu do Byzance byly liknavé, sliby vyhýbavé, materiální pomoc slabá a v podstatě se věřilo, že to veliké a dobře opevněné město tak či onak vydrží donekonečna.
Valensův akvadukt přiváděl vodu až do centra Cařihradu
Maďarský střelec Urban mění rovnováhu sil
Stejně nespokojený jako císař Konstantin byl o několik měsíců dříve i sultán Mehmed II. Cítil, že musí něco dokázat a opět rozšířit rodící se Osmanské impérium. Poslední opravdu velkolepá akce se uskutečnila před devadesáti lety, když padla starobylá Hadrianopolis. Všichni věděli, že dny Byzantské říše jsou tím sečteny, už mnohý dobyvatel se ale přesvědčil, jak jsou obránci Konstantinopole houževnatí a kdekdo už od starobylých, ale mocných hradeb císaře Theodosia odtáhl poražen.
„Alláh akbar!“ vydechl sultán, když mu maďarský inženýr Urban předvedl, jaké umí vyrábět kanóny. „Toho křesťana mi přivedl sám Bůh!“
Urbana, zručného výrobce děl, jako každého zbrojíře nepřivedl ani tak pán Bůh, jak spíš obchod. Nedá se ani říct, že se jako křesťan nesnažil pomoci Byzanci. Do poturčené Hadrianopole, Edirne, přišel přímou cestou rovnou z Cařihradu, kde přesvědčoval císaře Konstantina, že jeho kanóny jsou s to udržet Osmany v uctivé vzdálenosti od hradeb. A že když staré Theodosiovy hradby osadí dělostřelectvem, budou stejně nedobytné, jako když byly nové. Urban však záhy zjistil, že byzantská pokladna je povážlivě vyčerpána a počet děl potřebný k účinnému hájení města je prostě nad finanční i materiální možnosti impéria.
„Co se dá dělat,“ povzdechl si Urban, „křesťané nekřesťané, budu se muset poohlédnout jinde.“ V hledání nových velkých trhů, kde poptávka převyšuje nabídku, se pak zachoval v podstatě stejně jako pragmatičtí obchodníci o půl tisíciletí později. S vidinou zisku a odbytu, bez ohledu na následky, obrátil se Urban do Edirne k sultánovi.
Když první dělové koule začaly trhat staré zdivo, obyvatel Konstantinopole se zmocnil nevýslovný strach.
„Urban!“ Císař okamžitě věděl, kde je sultán vzal. „Tohle,“ ukázal hořce před hradby, „jsou křesťanské kanóny a my nemáme žádnou možnost údery oplácet.“
K všeobecnému překvapení staré byzantské opevnění ničivé palbě odolávalo. Hradby nesoucí Theodosiovo jméno byly postaveny opravdu důkladně. Palebná síla nebyla taková, aby dokázala útočníky spolehlivě krýt a jeden turecký útok za druhým se rozbíjel o zdi, houževnatě bráněné Cařihradskými.
„Čas,“ opakoval po každém odraženém náporu Konstantin. „Pomoc jistojistě dorazí, potřebujeme jenom čas!“
„Potřebujeme větší kanón,“ pomyslel si ve stejnou dobu pragmaticky sultán. Urban zůstával v Edirne a s každým výstřelem nabýval většího bohatství. Urban se dal do práce, sultán však pochopil, že na tak dokonale bráněné město samotné dělostřelectvo nestačí.
„Kdo drží Zlatý Roh, drží prst na tepu Cařihradu!“
Břehy bosporské úžiny jsou příkré a skalnaté. Masivní řetězy, kterými Byzantinci uzavírali záliv Zlatý Roh, sice podporovaly blokádu města, ale dokud tam byly, mohli se obyvatelé cítit celkem bezpečně. Ve Zlatém Rohu kotvilo dvacet šest lodí, předělaných na válečné. A křesťané jsou ještě k tomu vynikající námořníci! Třem janovským galérám naloženým zbraněmi se podařilo nejen prorazit blokádu, ale dokonce v otevřené bitvě porazit několikanásobně početnější turecké loďstvo.
Původní přístav Zlatý Roh z Galatské věže
„Do dvou dnů chci mít lodě ve Zlatém Rohu!“ přikázal sultán 20. dubna mladému pašovi se značným technickým talentem. 22. dubna 1453 se Konstantinopole neprobudila do hezkého rána. Noc jakoby plynule přešla do děsivé noční můry, když se pod dělovou palbou začaly bortit domy uvnitř města. Zlatý Roh byl plný tureckých lodí a po skluzavkách sjížděly na hladinu další a další! Mladý paša s jedním koňským ohonem se opravdu vyznamenal. V noci nechal vyzdvihnout lodě z vody, usadil je na kulatiny jako na podvalník a otroci je celou noc tahali na lanech přes nízkou šíji. Turecké lodě obešly řetězové zátarasy po souši! A sultán Mehmed II., jist si vítězstvím, připojil ke svému jménu přídomek Fatih, Dobyvatel.
Evropa musí přijít na pomoc, protože jde i o její budoucnost
Konstantin XI. už věděl, že historie Východořímské říše, přímé nástupkyně říše Římské s více než tisíciletou minulostí se právě uzavírá. Denně teď posílal obyvatele svého města hájit hradby, ucpávat průlomy a hasit požáry. Denně rozmisťoval desítky lidí po celém městě a věděl, že tam zemřou. Nikdy si na ta rozhodnutí nezvykl a vždycky za ně cítil odpovědnost. Umírali za své rodiny a za svůj styl života. Obléhání málokdy mělo dramatický spád, většinou se podobalo nekonečnému vyčkávání na obou stranách.
„Ještě den!“ Konstantin nebyl hlupák a věděl, že jeho život skončí ve chvíli, kdy město padne. Dostal od sultána týdenní ultimátum, aby otevřel městské brány. Odmítl, protože pořád doufal. Doufal v příchod obrovského vojska, které sjednocená Evropa určitě poslala na pomoc. Každému králi či císaři v Evropě muselo být přece jasné, že po pádu Konstantinopole bude turecká expanze na západ pokračovat dvojnásobným tempem!
Orbán, cesta k vítězství
Největší kanón té doby, s hlavní skoro devět metrů dlouhou, nesl poturčené jméno svého tvůrce: Orbán. Při pokusném výstřelu letěla koule přes kilometr daleko a po dopadu se zabořila dva metry hluboko. Stálo to nekřesťanské peníze, ale sultán byl nadšený. K obsluze děla vyčlenil oddíl 700 mužů a ještě tu noc jej nechal přitáhnout z Edirne před hradby Konstantinopole.
Průlom po zásahu Orbánem byl obrovský. V jeho okolí nezbyl žádný obránce schopný aktivního odporu a přes lidská těla, pokrytá sutinami hradeb se dovnitř města hrnulo asi tři sta Turků. Náhle se na plameny ozářené bojiště přihnal oddíl jezdců v čele s císařem, útočníky obklíčili, většinu pobili a zbytek vytlačili za provalené hradby.
Útoky teď nabraly na intenzitě, přestože zákeřný Orbán naštěstí mohl vypálit jen sedmkrát za den. Pak, před východem slunce proniklo do města malou výpadovou brankou v hradbách jen asi padesát Turků. Vzápětí byl těžce zraněn velitel hradeb Gustiniani (zemřel na následky tohoto zranění o několik dní později na ostrově Chios) a Orbán zničil další část opevnění. Konstantin se tryskem hnal do údolí řeky Lykos. „Snad se to dá ještě zachránit, jako tolikrát předtím,“ opakoval si. „Pomoc přece musí jednou dorazit!“ Do útoku, který trval od půl druhé ráno, se vrhly čerství janičáři, turecké elitní oddíly, podpořené další dělostřeleckou palbou. A v tu chvíli se obrana zhroutila. Císař Konstantin v sedle svého koně svěsil ramena. V hlavě měl najednou podivně prázdno a cítil se ohromně lehce; po mnoha měsících neustálého vypětí si už s ničím nemusel dělat starosti. Nevěděl, že v benátském Arzenalu tou dobou stojí flotila válečných lodí, vyzbrojená za společné peníze evropských panovníků. Ale dokud město odolávalo, nikdo s nimi do Cařihradu nespěchal. A pokud by přece jen padlo, bylo zbytečné je tam posílat…
Nejdéle Turkům vzdorovaly zbytky Gustinianových Janovanů opevněných v Galatské věži nad Zlatým Rohem
Konstantin XI. pochopil, že pomoc nedorazí včas, pokud někdy dorazí vůbec. Napřímil se v sedle, krátce zaváhal a pozvedl meč k poslednímu útoku. Viděl ještě, jak se z tureckých dělových hlavní zablesklo a než nastala tma, císaři se objevila na tváři slza.
Bylo úterý, 29. května Léta Páně 1453 a pro Byzantskou říši se právě zastavil čas.
zdroje:
Runciman, Steven: Pád Cařihradu. Epocha 2003
May, Karl: Z Bagdadu do Stambulu, Jos. R. Vilímek asi 1920
Kosina, Jaroslav, Dr.: Ilustrované dějiny světové II - středověk, Jos. R. Vilímek 1928
Šťovíček, Jan: Chomout Trojského koně, Olympia 2007
