Článek
Sledovat tiskovky šéfa ANO je jako sledovat kouzelnické představení v zaplivaném kulturáku. Králík z klobouku sice nevyskočí, ale zato se z něj vyvalí mračna verbální vaty, urážek novinářů a nostalgických vzpomínek na to, jak „všechny zachránil“. Hlavním cílem je, aby divák zapomněl, na co se vlastně ptal.
1. Ukrajina: Mír pro všechny (kromě těch, co chtějí zbraně)
Na výročí ruské invaze se Andrej Babiš vytasil s hlubokou myšlenkou, že válka je „neomluvitelná“ a on chce „mír“. Objevné, že? Skoro jako byste řekli, že v zimě je zima. Jenže u konstatování tragédie to končí. Jakmile dojde na otázku „jak“, Babiš přepne do režimu „já nic, já český občan“. Pomáhat bránící se zemi prý nemá v programu, protože ho pálí jen životy Čechů. Je to fascinující logika: odsoudit agresi, ale odmítnout jí čelit, to zní asi tak statečně jako odsoudit požár u sousedů, ale odmítnout jim půjčit kýbl, protože zrovna počítáte, kolik jste ušetřili za vodu.
2. Cizí agenti? Hlavně ty v redakcích!
Když se novinář drze zeptal na konkrétní právní změnu – zrušení trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc – dočkal se klasické „babišovky“. Místo jasného postoje jsme dostali pětiminutovou tirádu o tom, že novináři jsou zlí, dělají špatné titulky a pan redaktor je vlastně „šípový novinář“. Jestli chce zákon rušit, nebo ne, se nedozvíte. Dozvíte se jen to, že se panu předsedovi otázka nelíbila. A když se mu otázka nelíbí, prostě ji přejede parním válcem své vlastní ublíženosti.
3. Filip Turek: Ministr s „šancí“ a bez páteře
Kapitola sama pro sebe je Filip Turek. Podle Babiše by si „zasloužil šanci“, ale do sporu s prezidentem kvůli němu nepůjde. A když se připomene Turkova pochybná minulost a náklonnost k symbolice, kterou slušní lidé nenávidí? „Pokud bude pokračovat v hloupostech, tak tam nebude,“ vzkázal šéf hnutí. Jasná kritéria? Pevný postoj? Kdeže. Je to jen další neurčitý příslib typu: „Budeme se tvářit, že je to v pohodě, dokud mi to nezačne kazit preference.“
4. Zdravá strava pro mě, pro děti drobky
Vrcholem babišovského paradoxu je pak talíř. Na sociálních sítích se předseda usmívá nad zdravou krmí ze svého kabinetu (pravděpodobně s bio certifikací), zatímco v tichosti zvažuje zrušení vyhlášky, která má totéž zajistit dětem ve školách. Je to ryzí politika v kostce: vypadat dobře na fotce s brokolicí, ale v praxi klidně nechat děti ládovat se tím nejlevnějším zbytkem, pokud to ušetří pár korun nebo politických bodů.
5. Koalice? Jsou to nemehla, ale já s nimi nehraju
Když přijde řeč na chaos ve vlastní opoziční rétorice nebo nejasné spojenectví s extremisty, Babiš nasadí výraz ublíženého štěněte. „Oni mě pořád řeší,“ fňuká, zatímco v zákulisí míchá karty tak, aby se nemusel k ničemu konkrétnímu přihlásit. Je to nekonečný kolotoč úskoků: když se daří, může za to on; když se nedaří, může za to Kalousek, Fiala, Brusel nebo počasí.
Směr versus kličkování
Andrej Babiš dovedl politický alibismus k naprosté dokonalosti. Mluvit o problému, ale nedat odpověď. Přehodit odpovědnost na abstraktní hodnoty. Neříct, co udělám já.
Rozdíl je přitom patrný na první pohled: v kulturních zemích jsou vůdci od toho, aby dávali národu jasný směr a vizi. V těch ostatních se politici prostě jen snaží přežít do dalších voleb, a u toho kličkují jako vystrašení zajíci před světly reflektorů.
