Článek
Klášter Panagia Pefkovounogiatrissa nebyl pevností ani vězením. Nepotřeboval vysoké hradby ani ozbrojené stráže. Lidé do něj přicházeli dobrovolně. Přiváděla je víra, nemoc, samota nebo prostá lidská touha uvěřit, že někde ještě existuje bezpečné místo. Za branou je vítala žena v černém. Abatyše Mariam.
Nikdo tehdy netušil, že po letech k jejímu jménu přidá tisk termíny jako sériová vražedkyně, psychopatka, Pekelná světice nebo Matka Rasputin. Na první pohled působila téměř mateřsky. Mluvila tiše, oči sklápěla s pokorou a každé slovo prokládala modlitbou. Uměla naslouchat bolesti druhých. Především proto, že věděla, jak ji proměnit ve vlastní moc. Říkalo se, že dokáže rozpoznat hřích dřív, než jej člověk vysloví. Že Bůh k ní promlouvá ve snech. Že nemocným vrací naději a ztraceným smysl života. Jen málokdo tehdy tušil, že mnozí z těch, kteří překročili klášterní práh, už nikdy neuvidí svět za jeho zdmi. Zůstaly z nich jen pozůstatky těl v různém stupni rozkladu, které policie nalezla v okolí kláštera Panagia Pefkovounogiatrissa, kláštera Panny Marie v borovicích. Největší sériová vražedkyně v Řecku má na svědomí desítky, možná stovky obětí. A přesto ji dodnes mnoho věřících uctívá jako mučednici. Dokonce se dožadují, aby ctihodná matka Mariam byla svatořečená.
Ortodoxní klášter v řeckých horách
Marina Soulakiotou, později známá jako Mariam Soulakiotis, pocházela z chudých poměrů. Vesnice Keratea padesát kilometrů od Atén byla místem bídy, hladu, sucha a špíny. O mládí Mariny se dochovalo překvapivě málo zpráv. Jako by minulost sama nechtěla prozradit, kde se zrodila žena, která dokázala spojit náboženskou oddanost s bezcitnou manipulací. Otrockou dřinu na poli vyměnila jako mladistvá za podobnou dřinu v městské továrně. Její rodiče s městským životním stylem své dcery nesouhlasili. Chtěli, aby se vrátila domů, vyhlédli jí už ženicha a očekávali, že bude rodit děti a starat se o hospodářství, jako všechny místní dívky a ženy. Jenže takový život se Marině hnusil. Nechtěla žít jako její matka, sedřená a mnoha porody vyčerpaná stařena. Nakonec jí kdosi poradil, ať jde do kláštera. Tím by nátlak rodičů definitivně skončil.
Bylo jí třiadvacet, když se zamilovala. Jmenoval se Matouš Karpathakis (Matthew Carpathakis). Byl to nábožensky založený mladý muž, který se angažoval v řecké ortodoxní církvi. Jenže ve dvacátých letech minulého století se Řecko rozdělilo kvůli změně církevního kalendáře. Spor, který se mohl zdát pouze teologickou otázkou, rozštěpil celé komunity. V roce 1923 církev přijala pravidla tak zvaného Nového kalendáře, což způsobilo rozkol. Část věřících se dále držela starého a vznikla odnož Starokalendářníků. Matouš Karpathakis se stal samozvaným biskupem a jeho milenka Mariam ho ke Starokalendářníkům následovala. Stala se jeptiškou a po svém vstupu do řeholního řádu přijala jméno Mariam. Jako biskupova milá měla cestu k církevní kariéře otevřenou a hodně širokou. V hierarchii postupovala rychle až to dotáhla na abatyši. Celé její jméno znělo abatyše Mariam Soulakiotis z Keratea.
Klášterní cela
V této funkci podlehla lákavé vůni peněz a moci. Možná vzpomínky na chudé a ubohé dětství, možná přirozená touha vlastnit a ovládat v ní probudila posedlost po moci a zlatu. Společně s biskupem Matoušem rozhodli o postavení kláštera, který byl v roce 1927 slavnostně otevřen. Zasvěcen byl uctění Obětování Panny Marie a dostal název Panagia Pefkovounogiatrissa. Podobně jako pozdější označení ctihodné abatyše Mariam, i klášter byl později označován přídomky, které s Pannou Marií neměly nic společného. Díra do pekla nebo Pekelná jáma. Právě tam Mariam našla prostor, v němž mohla růst její autorita. Víra se stala nástrojem, poslušnost povinností a pochybnosti hříchem. Když člověk uvěří, že odpor znamená zatracení, nepotřebujete pouta.
Tuberkulóza byla v té době z devadesáti procent smrtelnou chorobou. Klášter nabízel nemocným uzdravení v oáze čistého horského vzduchu. Reklama kláštera na zdraví se rozjela na plné obrátky a rodiny tuberkulózních pacientů se jen hrnuly. Jenže uspěly pouze ty, které vlastnily značný majetek. Klášter mezi městem Keratea a vesnicí Kaki Thalassa začal být doporučovaný i mnoha lékaři, což samozřejmě nebylo zadarmo. Nikomu nebylo nápadné, že do klášterní nemocnice se dostávají jen bohatí. Nikomu nebylo podezřelé, že žádní uzdravení naopak z kláštera neodchází.
Do kláštera přicházely převážně vdovy, osamělé ženy nebo tuberkulózní pacienti. V naději na uzdravení nemocní přepisovali na klášter domy, vinice, pole nebo celoživotní úspory. Byla to prý oběť Bohu. Jenže Bůh nikdy nepodepisoval převodní smlouvy. Majetek se rozrůstal. Klášter bohatl. A spolu s ním sílila i žena, která mu vládla. Svědkové po letech vypovídali o zamčených místnostech, hladovění, bití a dlouhých týdnech strávených v samotě. O nemocných, kterým byla místo léků nabízena modlitba. O lidech, kteří pomalu mizeli z očí ostatních, až jednoho dne zmizeli docela. Nikdo se příliš neptal. Ve světě, kde byla poslušnost ctností, bývá ticho tím nejspolehlivějším spolupachatelem. Personál tvořilo několik sadistek a psychopatek, které pacienta i jeho příbuzné postupně připravily o poslední peníze, obchod nebo pole. Když už prokazatelně neměla rodina nic, nemocný skončil v díře, kde zemřel hladem a žízní. Kopáči, kteří nestačili mrtvá těla pohřbívat v hromadných jámách, pohodili nahá těla v okolí na klášterním pozemku.
Řecké noviny o procesu s abatyší hojně informovaly
Během druhé světové války a německé okupace Řecka se na provozu kláštera a léčení tuberkulózních pacientů nic nezměnilo. Jen přibylo jam a rozkládajících se těl nebožtíků. Byznys šlapal jako dobře namazaný stroj a abatyše dostala další podnikatelský nápad. Převýchovu dívek a žen, které šláply vedle. Nevěrné manželky, neposlušné dcery a další nezvedené dámy převychováme tak, že je rodiče a manželé nepoznají. V tomto duchu rozjela Mariam reklamu, nechala rozesílat inzeráty a tisknout plakáty. Samozřejmě, že převýchova se týkala opět jen značně movitých. Toto „dámské křídlo“ rozšířila Mariam ještě o sirotčinec. Opuštěné a nešťastné děti tam dokonce posílala v dobré víře samotná policie. Za zdmi kláštera definitivně zmizely a nikdo je už nikdy živé neviděl. Podobný osud čekal i jeptišky, kterým se výchovné metody nelíbily. Zmizely definitivně z tohoto světa. Bývalý milenec ďábelské jeptišky, biskup Matouš byl už léta uvězněn ve své posteli, kde ho každodenní dávkou drog udržovala Mariam ve stavu naprosté otupělosti. Mariam byla nejen abatyší, ale neomezeným vládcem kláštera a pánem nad životem všech jeho obyvatel.
Zlom přišel nenápadně. Jedna rodina začala pátrat po majetku své příbuzné. V roce 1947 nahlásil otec zmizení své osmnáctileté dcery Simely Spyrides. Ta chtěla strávit v duchovním rozjímání jistou dobu u jisté Marajan Zaphriopoulos. Duchovní rozjímání stálo otce 10 000 dolarů a po dceři se slehla zem.Jiná rodina hledala vysvětlení náhlé smrti svého otce a jednotlivé příběhy do sebe zapadaly jako kameny staré mozaiky. Posledním kamínkem byla jistá Řekyně, která na policii oznámila, že její matka odkázala klášteru celý svůj majetek a není k nalezení. A nakonec se objevil toulavý pes, který nesl v hubě značně ohlodanou lidskou nohu. Dne 4. prosince 1950 policie násilím otevřela vrata kláštera a za nimi našla svět, který připomínal spíš sektu než řeholní komunitu.
Starý a zkušený koroner, který byl přítomen, zapsal do své zprávy: „S každou další místností to bylo horší. Polonahé podvyživené staré ženy. Vyhladovělé umírající a ztýrané nemocné dívky a zubožené stařenky. Bylo to příšerné, apokalyptické. Mnohdy měly otevřené rány, byly spoutané zřejmě po mnoho měsíců i let (!). Muži byli nacpaní ve sklepních prostorách, mezi mrtvými byl sem tam někdo živý, ale nedal se zachránit. Jak se to kruci mohlo stát? Lékaři sem chodili, ale jen podepisovat úmrtní listy. Oni té bestii věřili. A stovky, celé stovky lidí prostě zmizely. Takže není tělo, není úmrtní list, není potřeba lékař!“
Soudní proces s abatyší
Vyšetřovatelé narazili na svědectví lidí, kteří přežili jen o vlásek. Popsali cely bez světla, fyzické tresty, psychický nátlak i systematické přesvědčování nemocných, aby se vzdali všeho, co vlastnili. Smrt zde nepřicházela s výstřelem ani nožem. Přicházela pomalu. S hladem, nemocí, vyčerpáním. A často také s modlitbou na rtech.
Když byla Mariam v prosinci roku 1950 zatčena, Řecko sledovalo proces se zatajeným dechem. Noviny ji překřtily na Matku Rasputinovou a začaly zveřejňovat příběhy, které působily neuvěřitelně i v zemi poznamenané válkou a okupací. Objevovala se čísla přesahující stovku mrtvých. Dodnes je však nelze spolehlivě doložit. Soud prokázal sedm případů úmrtí spojených s jejím jednáním. O mnoha dalších se vedou spory dodnes. Není totiž známý přesný počet obětí. Známý je pouze mechanismus. Nejdřív získat důvěru, pak poslušnost, a nakonec všechno ostatní.
V lednu 1951 začal za přísných bezpečnostních opatření a za velkého zájmu novinářů soud s abatyší Mariam Soulakiotis z Keratea a dalšími třinácti jeptiškami. Agentura Reuters uvedla, že v době svého zatčení Mariam vlastnila tři sta domů a farem po celé zemi. Zlato měla schované v klášterní cele, šperky v trezoru. „Celá jedna truhla byla plná zlata. Bylo to něco příšerného. Byly tam i zuby…“ vrtěl hlavou prokurátor. Při každém soudním přelíčení seděla Mariam Soulakiotis v černém hábitu a v ruce držela pravoslavnou ikonu zobrazující zesnulého Matouše. Byla naprosto klidná i při těch nejhorších výpovědích. Stíhána byla za zpronevěru, vydírání, mučení a mnohonásobnou vraždu. Prokurátoři popisovali metody usmrcení pacientů „od vyhladovění, mučení, bití, pověšení za hrdlo, uškrcení“.
Mariam strávila ve vězení pouhé tři roky. Zemřela 23. listopadu 1954 ve věznici Averoff. Bylo jí 71 let. Dodnes existují lidé, kteří ji považují za neprávem odsouzenou řeholnici. Jiní v ní vidí jednu z nejnebezpečnějších žen, jaké kdy Řecko poznalo. Nejznepokojivější na celém příběhu je zlo, které se dokázalo skrýt za řeholní hábit a po celou dobu se tvářit jako víra.
Převodní smlouvy, klášterní pečeť a růženec
Zdroje:
