Článek
Alfred Nobel byl vynálezce, chemik, zdárný pokračovatel v díle svého otce. Ten sice jako stavař zbankrotoval, ale rozhodl se vyrábět střelný prach. Tak úspěšně, že výbuchem šlo ve Stockholmu k zemi několik domů a musel utéct do Ruska. Tam se mu ve zbrojařském průmyslu dařilo náramně. Jeho syn Alfred si z výbušnin oblíbil nitroglycerin. Postavil továrnu na jeho výrobu, ve které došlo k několika explozím. Při jedné z nich zahynul i Alfredův bratr a další zaměstnanci. Pro větší bezpečnost začal nitroglycerin míchat s hlinkou, čímž vznikl pro manipulaci mnohem „bezpečnější“ dynamit. Zakrátko ho začalo vyrábět devadesát továren ve více než dvaceti zemích.
Alfred Nobel dostal za svého života mnoho přezdívek, ale jedna z nich dominovala. Obchodník se smrtí. A obchodník to byl na nejvyšší úrovni. Zároveň byl dost naivní, protože se domníval, že vynálezem dynamitu se státy ocitnou na hranici všeobecného vyhlazení a tudíž, logicky rozpustí armády a války se stanou minulostí. V závěti odkázal značný obnos, který měli dostávat další mírotvůrci, kteří se zasadili o světový mír. Trochu paradox, že cena za mír pochází od obchodníka se smrtí, který našel způsob, jak zabít co nejvíce lidí.
Je tedy nasnadě, že i výběr nositelů mírové ceny vzbuzuje často údiv nebo těm, kteří se už nediví ničemu, vytvoří ironický úsměv na tváři. Co pro světový mír udělal bývalý americký prezident Barak Obama neví ani on sám. Když obdržel cenu Jásir Arafat, odstoupila na protest celá třetina členů výboru, který cenu uděluje.
Pokud se mezi nositeli objevují osoby, slušně řečeno nestandardní, ještě mnohem prapodivnější jsou kandidáti na Nobelu cenu za mír. Tam se to přímo hemží sadisty, diktátory a masovými vrahy.
V roce 1936 dostal Nobelovu cenu za mír Carl von Ossietzky. Pacifista a novinář, který zveřejnil informace o tajném vyzbrojování Reichswehru. Po odpykání trestu za vlastizradu dál psal o zneužívání ústavy a o zločinném režimu. V roce 1933 byl zatčen gestapem, mučen a umístěn do koncentračního tábora. Za dva roky mu byla udělena Nobelova cena za mír, kterou si kvůli pobytu za ostnatým drátem nemohl převzít.
Adolf Hitler v důsledku takové „štvavé kampaně“ zakázal do budoucna německým občanům jakoukoliv Nobelovu cenu přijímat. Nicméně za tři roky byl na cenu nominován sám Vůdce.
„Když už je řeč o nacismu… pan Hitler je bojovník za mír, kterého nám seslal Bůh“. Takový blábol pronesl švédský zákonodárce Erik Brandt, jenž přišel v roce 1939 s mírovou nominací pro Adolfa. Jeho největším rivalem byl Mahátma Gándí. Protože se výbor nedokázal shodnout a vybrat jednoho z nich, nebyla cena pro ten rok udělena. Jiným nominovaným v onom roce byl i bývalý československý prezident Edvard Beneš, který ovšem už 22. října 1938 opustil úřad i svoji zemi a odletěl do Anglie.
Po válce byl na Nobelovu cenu za mír nominován dokonce i Stalin, který ve svých zvěrstvech překonal i Hitlera. Když cenu nezískal, postaral se, podle vzoru svého kumpána ve vraždění Adolfa Hitlera, aby ji nikdy nepřevzal žádný sovětský občan.
Ve stejném tragikomickém duchu se může jevit i opomenutí na nominaci našeho velikána Járy Cimrmana.
Ze seznamu laureátů mírové ceny je patrné, že výběr těch, kteří dle stanov měli „vykonat nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád či pořádání a propagaci mírových kongresů“ je stejně riziková činnost, jako manipulace s nitroglycerinem nebo dokonce střelným prachem.
Zdroje:
