Článek
Ostrov, který měl být vymazán z mapy světa
Akdamar je druhý největší ostrov v jezeře Van ve východním Turecku. Kdysi území mocné říše Urartu, poté arménského království. Nyní Turecko.
Dávno tomu, co žil na ostrově arménský opat s dcerou Tamarou. Samozřejmě že to byla krasavice. Navíc zamilovaná do místního pastýře, který žil na pevnině. Každou noc plaval na ostrov, kde míval s Tamarou rande. Ta stála u vody a svíčkou nebo lucernou dávala plavci znamení. Jenže opat neměl pochopení pro takové randění své dcery, a tak jednu noc šel s lucernou na břeh ostrova sám. A chodil sem a tam, takže ovčák plaval a plaval až se vysílením utopil. Ale než šel ke dnu, zvolal z posledních sil: „Ach, Tamaro!“ Dívka výkřik zaslechla, vrhla se do vody a také se utopila. A tak se prý dostalo ostrovu pojmenování „Achtamaro“ později Aktamar.
Vystřídalo se zde několik arménských dynastií, až v roce 908 král Gagik Ardzruni I. udělal z ostrova své hlavní město a nechal postavit kostel, paláce, tržiště, přístav, zkrátka celé město. Samotný kostel je z let 915 až 921 a prý v něm byla ve zlaté monstranci umístěna tříska z pravého kříže.
Celý kostel je z růžového vulkanického kamene. Architektem byl místní mnich Manuel, který nechal exteriér vyzdobit motivy zvířat a rostlin, včetně výjevů z Bible. Kopule je vysoká dvacet a půl metru a je dobře viditelná z pobřeží.
Život města skončil v bojích osmansko-perské války roku 1535. Dál už existoval pouze arménský klášter Urp Khac, Svatého kříže, a mnišská komunita. Ještě na konci 19. století v něm pobývalo asi 300 mnichů.
V dubnu 1915, v průběhu arménské genocidy, byli mniši zmasakrováni, katedrála vypleněna a klášterní budovy zničeny.
Poté už kostel chátral, ať už rukou vandalů nebo vojáků z blízké posádky. Likvidace památek, nejen tohoto kostela, byla součástí státní politiky. Zničit jakékoliv stopy po arménské civilizaci na území dnešního Turecka.
V roce 1951 byl vydán příkaz k demolici kostela, ale po nekonečných tahanicích, upláceních a zásahu mnoha mezinárodních institucí se podařilo zničení zabránit.
Teprve až 19. září 2010 se mohla konat první bohoslužba po vyvraždění komunity a vydrancování kostela. Nakonec bylo povoleno konat mši svatou jednou za rok a z kostela se stalo muzeum. Na nejvyšším vrcholku ostrova zavlála obrovská turecká vlajka. Půlměsíc s pěticípou hvězdou na rudém pozadí.
Zdroje:
