Článek
Omyté mrtvé tělo jako opuštěná schránka v poloze plodu bylo zabalené do bílé látky a čeká na svého nosiče. Předchozí tři dny byly dny modliteb. Mniši četli nahlas z Knihy mrtvých a pozůstalí po celou dobu vytvářeli optimální prostředí, aby se duše mohla pohodlně dostat do nebe. Dokonce přerušili většinu svých pracovních aktivit, pokud to jen trochu bylo možné. Jsou na sebe milí, laskaví a všude vládne poklidná atmosféra. Pro hlasité diskuze, hádky nebo spory teď není vhodná doba.
Nejbližší příbuzní se poradili a vybrali den, který by byl nejvhodnější pro odnesení těla. To je zatím odložené v rohu místnosti, ohnuté do sedu s hlavou opřenou o kolena.
V ten den se dostavil kromě mnichů i rogvapas. Něco jako řezník. Před východem slunce vyrazil pohřební průvod za doprovodu mnichů na určité konkrétní místo. Do kopců nebo na náhorních plošin k tomu určených. Mniši zpívají starodávné mantry, na obličejích pozůstalých nejsou vidět známky žalu nebo bolesti. Všichni se pomalým tempem, v obláčcích prachu přesouvají horskou cestou na kopec, blíž budoucnosti, do bardo, jakéhosi mezistavu mezi smrtí a novým životem.
Na plošině už jsou připraveny pohřební nástroje. Nejsou to, jako u nás, lopaty a krompáče ale sekery a sekáčky různých velikostí. Všichni přítomní poslouchají recitace manter, které vysvětlují nutnost vzdát se svého těla a symbolicky vnímat a prožívat svoji vlastní smrt. Protože ta nastane u každé živé bytosti.
Kolem netrpělivě poskakuje a přelétává množství supů. Ví, že jejich krmení je blízko a nemohou se dočkat. Rogyapas, muž určený k porcování těla má na sobě obyčejné plátěné tmavé kalhoty a oranžovou halenu. Černé vlasy spletené do krátkého copánku a na hlavě látkový klobouk. Mrtvé tělo rozbalí a natáhne tak, aby se mu dobře pracovalo. Začne odsekávat jednotlivé části těla a něco si u toho prozpěvuje. Nic nepřipomíná truchlivou pohřební náladu, jak ji známe z našich pohřbů. Protože i odlehčená, klidná atmosféra může napomáhat vedení duše z temnoty do dalšího života.
Jednotlivé části těl odhazuje rogyapas supům, kteří se na ně netrpělivě vrhají. Pokud se shromáždí málo supů, nebo když zbydou nějaké nesežrané části těla, vykládají si to Tibeťané jako špatné znamení. Pro buddhisty to znamená, že mrtvý za svého života nashromáždil negativní karmu a jeho znovuzrození v novém těle nebude nic hezkého.
Když se supi nasytí a zůstanou jen ohlodané kosti, rozdrtí a rozemele je rogyapas na kostní moučku, kterou smíchá s tsampou. Což je základní potrava Tibeťanů. Pražená ječná mouka. Tu zkonzumují menší ptáci, jestřáby nebo vrány až supové, s břichy nacpanými k prasknutí, vyklidí pozice.
Nebeský pohřeb je nejen duchovní záležitost, ale v širším měřítku i praktická věc. Pro pohřby do země je v Tibetu kamenitá půda a ve vyšších oblastech po většinu roku zmrzlá. Nedostatek stromů zase znemožňuje spalování na hranici.
Pro buddhisty je to zároveň poslední dobrý skutek, který mohou vykonat. Nakrmí svým mrtvým tělem živé bytosti. Soucit k ostatním a velkorysost jsou důležité buddhistické ctnosti.
V některých případech nebeský pohřeb není povolen. Týká se to osob, které zemřely na infekční nebo toxické choroby. Důvodem je obava o zdraví supů, jejichž počty každý rok klesají.
Zdroje:
https://www.livingstone.cz/prakticke-informace/cestovatelske-clanky/supi-a-nebesky-pohreb-v-tibetu
