Článek
Jméno Hanse Christiana Andersena zná snad každý rodič. Jeho pohádkové knihy stojí v žebříčku nejpřekládanějších děl na čtvrtém místě na světě. Těch pohádek bylo nakonec více než sto sedmdesát, přestože jeho hlavním literárním žánrem byla dramata a poezie. Jenže o ta žádný nakladatel nestál. Takže psaní pohádek byla tak trochu z nouze ctnost.
Podle toho také vypadají. Klasický model pohádek, ve kterém vítězí dobro nad zlem, doplněný nějakým mravoučným pojednáním, na která jsme zvyklí, to rozhodně není. Mnohé z nich spíše připomínají horory.
Není divu. Protože i život jejich autora připomínal noční můru. Byl hororem, v lepším případě pohádkou bezútěšnou a temnou.
Sám žil v zajetí mnoha fóbií a rozhodně byste si ho nepozvali jako hodného strýčka k dětem na hlídání. A přesto každý rok vychází po celém světě další a další vydání jeho pohádek a Dánové jsou na svého rodáka patřičně hrdí.
Autor: Franz Hanfstaengl/commons.wikimedia.org/volné dílo
Narodil se do velice chudé rodiny, která žila v jedné pronajaté místnosti. Otec byl věčně nemocný švec. Matka mnohem starší, negramotná pradlena, později už jenom alkoholička. Dědeček pomatený žebrák, sestra prostitutka, za kmotra při křtu mu byl vrátný z chudobince. Prostě optimální genetická výbava pro budoucího autora pohádek.
Během svého života nasbíral tolik psychických poruch a fóbií, že by to vydalo na vysokoškolská skripta. Nesnášel boháče ani chudáky, protože vzešel z chudoby. Žil osaměle a hnusily se mu jakékoliv projevy intimity, protože v dětství spal ve stejné posteli s rodiči. Nesnášel školství, protože byl autista a dyslektik a nemohl studovat. Nesnášel fabriky, protože v nich jako dítě musel pracovat. Nesnášel Dány, protože v něm neviděli geniálního dramatika a básníka. Stručně řečeno, nesnášel všechno a všechny.
Seznam jeho neuróz byl dlouhý jako telefonní seznam. Děsil se mikrobů, bakterií a jakékoliv špíny. Vodu pil pouze převařenou a z vepřového masa zvracel. Na kliku ode dveří nesáhl bez kapesníku v ruce. Pokud odjížděl, měl s sebou vždy lano, aby mohl uniknout z hotelu v případě požáru. Bál se každodenního spánku z paniky, že bude pohřbený za živa.
O ženy neměl zájem. Připomínaly matku-alkoholičku, nebo sestru-prostitutku. Než se odhodlal k sexu s prostitutkou, pronajímal si půl roku pokoj v bordelu, aby se na zážitek důkladně připravil. Když se dívka svlékla, odešel. Znovu to zkusil až za deset let v Paříži se stejným výsledkem. Panicem zůstal do svých 61 let.
Co miloval bylo cestování. O svých cestách si psal velice podrobné zápisky prokládané osobními příběhy a úvahami. Osmkrát byl v Čechách a Prahu, kterou popisoval jako staré německé město, obdivoval. Pobýval v Paříži, Římě, Neapoli, Frankfurtu nebo ve Vídni. Pět týdnů strávil v Anglii jako host svého vzoru Charlese Dickense. Když konečně odjel, Dickensonova rodina si zhluboka oddychla.
Druhou věcí, která mu působila potěšení, byly hodinové strojky. Celé hodiny dokázal sledovat do sebe zapadající ozubená kolečka.
Autor: Eleanor Vere Boyle/commons.wikimedia.org/volné dílo
A konečně knihy. Zbožňoval snad všechny žánry a byl nenasytným čtenářem. Mnohé Shakespearovy hry uměl nazpaměť, stejně tak jako svazky pohádek Tisíců a jedné noci.
Jeho nejslavnější pohádka o malé mořské víle vyšla poprvé už v roce 1837 a velice rychle si ji čtenáři zamilovali. Socha dívky s rybím ocasem zdobí kodaňský přístav a vedle Hamleta je to nejslavnější dánská postava.
Tragická a temná podstata příběhu o vztahu dcery mořského krále k pozemskému princi nemá šťastný konec. Stejně tak jako většina autorových pohádek. Malá mořská víla umírá, protože nezíská lásku milovaného prince.
Jako by to korespondovalo se životem autora, který si do deníku zapsal: „Narodil jsem se, jen abych zemřel.“
Závěrečný příběh z poslední Andersenovy sbírky pohádek se jmenuje Teta Bolízubka. Všichni na jejím konci zemřou, stránky plné literatury končí mezi odpadky a ty nepopsané kdesi ve světě jako balicí papír na sledě, máslo a zelené mýdlo. Všechno skončí v koši. To je konec příběhu.
Autor: Jens Galschiøt/commons.wikimedia.org/volné dílo
Poslední tři roky života strávil v domě svého přítele jako nemocný a chřadnoucí muž. Po pádu z postele se už nikdy neuzdravil. Zemřel čtvrtého srpna roku 1875. Bylo mu sedmdesát let. Pohřebního obřadu se účastnily stovky lidí včetně dánského krále Kristiána IX., velkého obdivovatele zesnulého umělce. Ten den byl vyhlášen dnem národního smutku.
Zdroje:
