Článek
Autor české hymny zemřel v bídě jako chudý kejklíř, kterým byl po celý život
Bývalý voják 28. císařského pěšího pluku se po skončené válce proti Francouzům dostal až do Jáchymova. Hrál v armádní kapele na několik nástrojů, ale původním povoláním byl krejčí. Jmenoval se Jiří Tilly. Tam se zamiloval do Barborky Králíkové, slečny z dobré kupecké rodiny. A on, potulný voják hovořící německy, bůhví odkud. Takže pro maminku Barborky nepřijatelná partie.
Když rodiče zjistili, že dcera je v jiném stavu, museli mladí z domu. Azyl jim poskytla teta v domě U Hřebene. Tam se 4. února 1808 narodil Jozífek. Otec hrával jako všestranný muzikant v kostele i po hospodách, na svatbách i pohřbech. Žádná sláva to nebyla, ale bída také ne.
Na housle vyhrával bývalý voják Tilly i v místním divadle, kam vodil Jozífka, aby se něčemu v hudbě přiučil. A také zpívat začal. Byl vychovaný dvojjazyčně, hrál loutkové divadlo, překládal z němčiny a přispíval tak od malička do rodinného rozpočtu.
Ve čtrnácti se dostal na kutnohorský magistrát do kanceláře. Dlouho se tam neohřál a nastoupil do staroměstského gymnasia v Klementinu. V devatenácti přešel na gymnázium do Hradce Králové, kde potkal svého osudového muže. Profesora Klicperu. Ti dva si takříkajíc sedli. Když po maturitě odcházel na filosofii do Prahy, neubránil se ani jeden dojetí. Tyl, nyní už s počeštělým jménem byl až do smrti Klicperovým ctitelem.
Na fakultě vydržel pouhý rok. Touha stát se hercem byla silnější. Chvíli vystupoval ve Stavovském divadle, a nakonec zakotvil u kočovné herecké společnosti Karla Hilmera. Tam se zamiloval do Magdaleny Forchheimové. Byla to o pět let starší, zkušená žena i herečka. Jenže ředitel hercům moc neplatil, většinou třeli bídu s nouzí. Táhli pomyslnou káru po Čechách, často neměli ani co hrát, ani co jíst. Tehdy pořekadlo „hladový jak herec“ skutečně platilo.
Během jedné štace těžce onemocněl a zřejmě přežil jen díky obětavé péči Magdaleny. Zřejmě to byla vděčnost, která ho přiměla požádat ji za dalších deset let o ruku. Jenže tou dobou už byl dávno zamilovaný do její mladší sestry Aničky. Jednoho dne, když bylo v divadelní kase trochu peněz, principál Hilmer zmizel. Zanechal kočující společnosti svoji postarší manželku se synem, zato si odnesl pokladnu.
Tyl byl natolik posedlý herectvím, že si našel jinou společnost, se kterou kočoval po Čechách i Bavorsku. Nakonec se ve dvaadvaceti letech vrátil do Prahy. Chudý jak kostelní myš a hladový jak…
Jeho tchán mu sehnal místo provianťáka v pražských kasárnách. Pravidelná gáže byla příjemná, ale práci s lejstry, výdejkami, povolenkami a účty nenáviděl. Vydržel u nich deset let.
Na divadlo a psaní nezanevřel. Začal se stýkat s vlastenci kolem Stavovského divadla a občas si i zahrál, přestože to měl jako erární zaměstnanec zakázané. Napsal svoji první divadelní hru Vyhoň Dub, která se několikrát hrála, ale nakonec ji sám spálil. Psal do novin a časopisu Kwěty české, které s pozměněným názvem vychází dodnes.
V roce 1834 v rychlosti sepsal zpěvohru a přítele, muzikanta Škroupa, požádal o hudbu. Když to má být zpěvohra, bez hudby se neobejde. Ta hra se jmenovala zkráceně Fidlovačka a slepý houslista Mareš ve čtvrtém dějství hraje píseň Kde domov můj.
Vztahy mezi vlastenci a herci nebyly vždy idylické, jak by se na první pohled zdálo. Lori Šomková, milenka Karla Hynka Máchy, byla také členkou souboru. Když otěhotněla, žárlivec Mácha obvinil Tyla a tasil na něj bambitku. Sice nevystřelil, ale až do smrti se ti dva nemuseli. Když vyšel Máchův Máj, dostalo se mu negativních reakcí a odsudků. A to by nebyl Tyl, aby to svému soku, jak se říká, nedal sežrat.
Jeho soukromý život probírala celá Praha. Oženil se po deseti letech známosti s Magdalenou Forchheimovou, ale zamiloval se do její o jednadvacet let mladší sestry Anny. Samozřejmě také herečky. Dokonce jí vymyslel umělecké jméno. Anna Rajská. Roku 1843 se Anně a Josefovi narodilo první dítě. Nakonec jich bylo sedm a o všechny se starala Magdalena. Tak společně žili v jedné domácnosti Josef Kajetán, jeho manželka stárnoucí Magdalena, její mladá sestra, která rodila svému švagrovi jedno dítě za druhým. Taková normální herecká rodinka.
Bylo mu čtyřicet a věnoval se i nadále novinářské činnosti. A psal hry. Chrlil jednu hru za druhou. Buď to byly „dramatické obrazy ze života“ nebo historická dramata z českých dějin. V roce 1848 se zapojil do politického dění a byl zvolen do rakouského ústavodárného Říšského sněmu.
I přes jeho obrovskou a neutuchající aktivitu upadl do dluhů. Přestože ho mnozí nazývali „miláčkem národa“, měl dost nepřátel, kteří mu ztrpčovali život. Rivalita mezi herci, autory, režiséry nebo překladateli je v divadelním světě věc zcela samozřejmá. Jenže rivalita je jedna věc a pořádný průšvih druhá.
Jeho velkým konkurentem a soupeřem byl bývalý přítel Josef Jiří Kolár. Herec, překladatel, autor her. A velký kritik Josefa Kajetána. V jedné hře přisoudil Tyl kladného hrdiny sobě a záporáka Kolárovi. Tomu to nebylo po chuti. Tyl veřejně prohlásil, že padoušské role jsou Kolárovi vlastní a došlo na pěsti. Dobře mířená rána do obličeje a Kolár se ocitl v orchestřišti. Když se vyhrabal ven, udal Tyla na policii, že i když je Tyl zaměstnancem eráru, věnuje se divadlu. Což bylo zakázané.
Pár dnů vězení nebylo nic proti vyhazovu z divadla. Poslední kapkou byl výsměch od mladého novináře Karla Havlíčka. Ironizoval v novinách Tylovo vlastenčení, ty řeči o slávě Čechie a udatných bohatýrech. Najednou se z miláčka národa stala směšná figura. Doslova vyštvaný na okraj společnosti. Zbývala opět nějaká kočující divadelní společnost.
Poslední hra, ve které Tyl hrál, se jmenovala příznačně Chudý kejklíř. Odehrál ji v Českých Budějovicích už vážně nemocný. Byl duben roku 1856. Když se jako dohra zpívala píseň Kde domov můj, Tyla z divadla vynášeli. Nebyl schopen samostatné chůze. Odvezli ho do Plzně, kde 11. července 1856 zemřel. Bylo mu čtyřicet osm let.
Zdroj:
