Článek
Muselo to být v hospodě překvapení, když si dva kravaťáci přišli vyzvednout Tetovaného Ferdu. Na fízly nevypadali a hned jestli by nešel s nimi, že by jim to moc pomohlo. Ferda měl zrovna období, kdy neseděl v kriminále, ale v hospodě. Bohužel tam s ním už nepopíjel starý správce hřbitova bláznů, jak se říkalo tomu Bohnickému. Správce toho dost věděl ohledně míst, kde koho zahrabali a často se tím Ferdovi chlubil. Pár roků už totiž popíjel tam nahoře v tom „nebeským báru“.
Ferda si s chlápky plácnul, že za basu rumu se rád projde a ukáže místo, kde je pohřbený ten, kterého hledají.
Příjezdová cesta byla zametená a pokropená. Nezvyklý pohyb luxusních aut. Z jedné limuzíny vystoupila dáma ve slušivém kostýmku a rozepnutém plášti. Baronka Margaret Thatcherová, bývalá předsedkyně britské vlády.
Tetovaný Ferda měl zřejmě správné informace od nebožtíka správce, protože četa kopáčů se nedřela nadarmo. Exhumované ostatky jednoho z předků jejího manžela Denise si odvezla do Británie.
Bohnický hřbitov byl slavnostně vysvěcen 12.září 1909. Jako prvního zde pochovali jedenáctiletého Františka Janovského. Trpěl hydrocefalem a zemřel na tuberkulózu.
V průběhu Velké války byla vystavěna mohyla připomínající vojáky, kteří zešíleli na bojištích a v zákopech. Jsou na ní symboly zednářů, kružítko a úhelník.
V roce 1920 byla postavena kaple a v ní o dvanáct let později instalovali pamětní desky tam pohřbených italských občanů. Některé zahubila epidemie tyfu v zajateckém táboře, jiní sem byli přesunuti z psychiatrické léčebny v Tridentu. Penězi přispěl samotný duce Benito Mussolini.
Mezi více než čtyřmi tisíci dvěma sty pohřbených pacientů z místního ústavu pro choromyslné zde byla uložena i těla, která s ústavem neměla nic společného.
Stále se řeší otázka, jestli zde neleží ostatky Gavrila Principa, vraha arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho těhotné manželky Žofie. Odpykával si dvacet let těžkého žaláře v Malé pevnosti v Terezíně. V době smrti, 28. dubna 1918, vážil čtyřicet kilo a byl tajně pohřben v neoznačeném hrobě v sekci B II/1. terezínského hřbitova. Podle oficiální verze v červenci roku 1920 ostatky vyzvedli a převezli na hřbitov svatého Marka do Sarajeva.
Jenže v noci na 1. května 1918 proběhl pod dohledem vojenské eskorty z terezínské pevnosti přísně utajený pohřeb. Podle seznamu se jednalo o Karla Chotěžovského, kaprála 28. pěšího pluku. Měl zemřít na „úbytek mozku“, pod čímž se mohlo schovat cokoliv. A pohřeb se konal právě na bohnickém hřbitově. Proč by v Praze, na hřbitově bláznů, byla vojenská eskorta z terezínské pevnosti? A zrovna tři dny po smrti Gavrila Principa?
Jeho hrob by měl být vlevo od hlavní cesty směrem k mohyle na památku obětí války. Alespoň toto uvedl hrobník Slavata v roce 1942 během výslechu na gestapu.
Jedním z chovanců bohnické léčebny, který zde odpočívá, je i vrah Otýlie Vranské, četař Pavlíček. Na místní psychiatrii se dostal brzy po válce a v roce 1960 se zde oběsil.
V šedesátých letech minulého století zde někdo založil požár kolumbária a většina dokladů o hrobech z války a po válce shořela. Vypadalo to na likvidaci stop po ilegálních pohřbech gestapa a StB. Neoficiální odhad je, že do jam bylo vhozeno asi patnáct tisíc těl.
Hroby bez náhrobků. Každý kopeček zarostlý břečťanem je příběh kohosi neznámého. Jako břečtanové moře se vlní hroby, kdysi označené kovovými čísly. Dávno je, až na pár, lidé rozkradli. Chudina měla číslo, bohatší náhrobek.
V roce 1984 využil atmosféru hřbitova Miloš Forman při natáčení filmu Amadeus. Ukládal v něm do hromadného hrobu Mozartovo tělo. Za pár let někdo kapličku vypálil a hřbitov sloužil jako skládka odpadu.
Pohřby měly skončit v roce 1959. Někteří obyvatelé Bohnic tvrdí, že si pamatují ojedinělá data úmrtí i po roce 1960.
Zdroje:
