Článek
Při očekávaném příchodu Panny Marie a konci světa bylo přes pět set věřících upáleno a čtyři sta povražděno
Kdysi v osmdesátých letech ugandský vládní zaměstnanec jménem Joseph Kibwetere všem známým vyprávěl, že ho pravidelně navštěvuje Panna Maria. Celkem nic neobvyklého. S Pannou Marií si dávají dostaveníčko každý rok stovky lidí všech ras a barev kůže na všech světadílech. Snad jen Antarktida je toho ušetřena. Tak proč by se nemohl Joseph setkávat s Pannou Marií v africké Ugandě?
Joseph Kibwetere později začal vidět i Ježíše Krista a přidali se k němu první následovníci, kteří chtěli být také účastni podobných setkání.
Credonia Mwerinde, bývalá sexuální pracovnice, katolický duchovní otec Dominic Katarabaabo a několik dalších zaregistrovali v roce 1993 svoji malou skupinku jako nevládní organizaci pod zkratkou MRTCG, což znamenalo „Hnutí za obnovu Deseti Božích přikázání“. Náplní organizace bylo kázání Desatera, slov Ježíše a Panny Marie a poskytování vzdělání a zdravotní péče.
Prohlašovali, že přijali zjevení od Panny Marie a Ježíše Krista a jejich doktríny byly sloučením křesťanských a domorodých afrických tradic. Důsledně lpěli na věrném dodržování Desatera přikázání a přípravě na konec světa. Členové byli instruováni, aby dodržovali přísný soubor pravidel a rituálů. Věřili, že svět skončí a nová země začne s rokem jedna, po roce 2000.
Napravená prostitutka Credonia poskytla deseti akrový pozemek v úrodné a klidné oblasti zelených kopců a hlubokých údolí u města Kununga. Skupinka věřících se začala utěšeně rozrůstat. Pěstovali banány, ananas a cukrovou třtinu, bydleli na ubytovnách, jedli společně a své děti posílali do vlastní školy sekty.
Když přišli noví konvertité, prodali svůj majetek a výtěžek předali vůdcům „ke společnému užívání společenstva“. Nosili zelené a bílé hábity, dostali kultovní průkazy totožnosti a skončili se sexem.
Celé hodiny se modlili a zpívali, ale zbytek času museli komunikovat znakovým jazykem ze strachu, aby neporušili jedno z přikázání křivým svědectvím. V době katastrofy měla sekta už 4000 členů.
„Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom se vyhnuli hříchu. Někdy, když jsi zhřešil, ti přikázali, abys 1000krát odříkal růženec. Musel jsi to udělat a také požádat přátele a rodinu o pomoc, dokud si neodpykáš svůj trest“, popsal během policejního výslechu jeden z těch šťastných, kteří masakr přežil.
Oddanost hnutí pravidelně zahrnovala pouť na nedaleký strmý skalnatý kopec. Po náročné túře eukalyptovým lesem, věšením na skály a chytáním trsů trávy, se věřící dostali ke skále, o níž věřili, že zobrazuje Pannu Marii. Věřili, že jejich vůdcové a pastýři mohou vzkřísit mrtvé nebo že svěcená voda vyléčí nemoci.
Po založení Hnutí se zvěst o Kibwetere a jeho náboženství rozšířila po jihozápadní Ugandě i mimo ni. Komunita nebyla uzavřena před zbytkem společnosti a několik lidí na vedoucích pozicích, včetně policistů a úředníků místní samosprávy, vědělo o její činnosti.
Vůdci kultu oznámili svým ovečkám, že svět skončí 31. prosince 1999. Když se však jejich proroctví nenaplnilo, rozhodli se vzít věci do vlastních rukou. Za den apokalypsy byl označen 17. březen 2000.
„Panna Maria přichází a všechny věrné věřící vezme do nebe“, oznámila na začátku března 2020 bývalá prostitutka Credonia Mwerinda. Otec Dominic splatil všechny své dluhy a za poslední peníze koupil dva kanystry kyseliny sírové. Členové sekty z celé Ugandy si také začali dělat pořádek ve svých věcech. Druhý březnový týden prodali veškerý svůj majetek, zařízení domů i hospodářská zvířata.
Den před posledním dnem zorganizoval kult v Kanungu obrovský večírek se spoustou jídla a pití. Poté byli věřící a jejich rodiny shromážděni v sále kostela jménem Archa. Vedoucí odváděli děti do kostela za zpěvu nábožných písní. Zpěv bylo slyšet ještě nějakou dobu.
Všechna okna a dveře kostela byly zatlučeny hřebíky a budova byla zapálena. Více než 500 členů sekty v uzavřeném kostele uhořelo.
Když ugandské úřady zahájily vyšetřování aktivit kultu po požáru kostela, objevily na různých místech mrtvá těla lidí, kteří byli zabiti týdny nebo ještě dřív před požárem kostela. I v dalších týdnech objevovali vyšetřovatelé hromady mrtvých těl na různých místech.
Z hlubokých jam za městem bylo několik dnů po požáru vyzvednuto více než 400 těl, o kterých se předpokládá, že tam byla pohozena v průběhu několika let.
Úmrtí, která byla původně podezřelá jako hromadné sebevraždy, byla prohlášena za hromadné vraždy.
Ani po pětadvaceti letech nebyl v souvislosti s masakrem nikdo stíhán a vůdci kultu, pokud jsou naživu, nebyli nikdy nalezeni.
Nyní je z pozemku sekty v Kanungu čajová plantáž.
Zdroje:
