Článek
Bedřich Smetana, milovaný národem, nemilovaný svou ženou Bettinou
Když se Karel, bratr Bedřicha Smetany, oženil s Albertinou Ferdinandovou, vykonával službu lesníka na Chlomku u Mladé Boleslavi. Bydleli v Obříství, kam pozvali Bedřicha, zdrceného ztrátou manželky. Mladší sestra Karlovy ženy, Barbora zvaná Betty, Bedřichovi učarovala. O šestnáct let mladší, vzdělaná, sebevědomá krasavice.
Jejím mateřským jazykem byla němčina, zpočátku tak mluvila i se Smetanou. Teprve po definitivním usazení v Čechách přešli oba k češtině. Uměla také francouzsky, hrála na klavír, zpívala a malovala. Měla též literární nadání, psala poezii a je autorkou jednoho operního libreta a byla výbornou šachistkou.
Po měsíčním pobytu v Obříství jí učinil nabídku ke sňatku. Mladá dívka byla v rozpacích. Strávit život s výrazně starším hudebním skladatelem ji příliš nelákalo. Nakonec ale podlehla nátlaku svého okolí. Její rodiče jí dali své požehnání. Viděli ve Smetanovi lákavou partii. A láska přijde časem! Nejdřív ovšem musel skladatel vyřešit své závazky ve Švédsku a trvalo celý rok, než se mohl vrátit.
Napsal jí desítky láskyplných dopisů. Bettina mu jich poslala mnohem méně. V některých na něj byla milá, v jiných ho naopak odmítala.
Svatba naplánovaná na desátého července 1860 se konala v obřístevském kostele.
„Ó, jak byla krásná!“, píše si ženich do svého deníku. „Nemohu to ani popsat, nevystihnu to, bez řeči, dojetím i rozkoší stál jsem před ní a s úctou jí líbal ruce. Krásná, mladá, plná půvabů, nenucená, přirozená a přece plná ušlechtilosti se objevila před námi. Otec a matka nás požehnali se slzami v očích, ona se chvěla, a já – já jsem sobě přísahal, že ji budu chránit, že sebe vždy za ni obětuji, že se budu snažit o její štěstí a nikoliv o moje, že ji budu milovat a ctít až do posledního svého dechu!“
Líbánky strávili u Bettiny sestry Hedviky, která žila se svým manželem Otto Pollakem ve vesničce Kamýk pod zříceninou stejnojmenného hradu na Litoměřicku. Mladičké Bettině nastaly potom všední dny po boku neustále zaměstnaného umělce, kterému zbývalo na rodinu málo času.
V září odjeli do Švédska. Bettina ale se životem v cizí zemi spokojená nebyla, pořád si na něco stěžovala. A byť brzy otěhotněla, k manželovi se v soukromí až na výjimky chovala odměřeně. Nemilovala ho a naučila se s ním manipulovat ve svůj prospěch.
Když opustili Švédsko, snažil se Smetana prosadit na české umělecké scéně a finančně zajistit rodinu. Zpočátku to bylo velmi těžké, potřebné podpory od manželky se ale nedočkal.
Brzy se však ukázalo, že manželství bylo omylem: Betty necítila k více než o šestnáct let staršímu skladateli lásku, nepřitahoval ji a neměla porozumění pro jeho talent ani temperament. Po narození dvou dcer od poloviny šedesátých let žili už z větší části odděleně. Zejména později v době nemoci Smetana odcizením a nezájmem své ženy velmi trpěl.
V dubnu 1871 od ní Bedřich dostává dopis, ve kterém mu Bettina bez příkras napíše, že s ním nechce být a že se zamilovala do jiného muže. Nejspíš i kvůli dětem ho ale neopustila.
Když Smetana ohluchl, přišel o velkou část svých příjmů. Navíc se u něj probudila psychická choroba. „Bože, proč jsi mi přisoudil tak trýznivý úděl?“ postěžovala si Bettina svému deníku. Brzy i s dcerami odjela za rodinou do Jabkenic u Mladé Boleslavi.
Smetana zůstal v Praze. Pracoval na cyklu symfonických básní Má vlast, skládal i opery.
V roce 1874 ztratil sluch. V létě mu vypovědělo službu pravé ucho, na podzim náhle i to levé. V té době jej navíc už delší dobu podle dobových dokumentů trápilo pálení močového měchýře, často u něho docházelo ke krčním katarům, měl závratě a zvracel. Nakonec musel rezignovat na všechny své funkce v divadle, vzdal se své pevné existence a kvůli finančním těžkostem se stáhl do ústraní ke své dceři Žofii. Do Jabkenic u Mladé Boleslavi.
S manželkou trávil minimum času. Jeho stav se zhoršoval. Trpěl halucinacemi, výrazně zhubnul a rychle se u něj měnily nálady.
Když se z poslední návštěvy Obříství 12. srpna 1881 vracel, právě hořelo Národní divadlo. Rozrušený Smetana stál na Neratovickém nádraží v kolejišti, neslyšel varovné volání obsluhy posunujících vagonů a vyděšené výkřiky lidí. Nezahynul jen náhodou.
Postupně však onemocněla i duše. Smetana přestal poznávat své blízké, v letních dnech se procházel venku v kožichu, nesrozumitelně si cosi mumlal pod vousy a v záchvatech zuřivosti ničil vše, co mu přišlo pod ruku. Pronásledovaly ho halucinace i paranoidní představy. Březnové celonárodní oslavy svých šedesátin už téměř nevnímal. Koncem dubna byl převezen do Ústavu choromyslných v Kateřinské ulici na Novém Městě, kde o tři týdny později, 12. května roku 1884 umírá.
Po jeho smrti se Bettina stranila veřejnosti i příbuzných. Rozhodla se odjet se svou dcerou Zdeňkou, již provdanou Heyduškovou, nejprve do Rakouska, potom se usadila v Luhačovicích. Zde pomohla vychovat ještě své tři vnuky.
Bettina Smetanová zemřela roku 1908 v Luhačovicích, kde byla také na místním hřbitově pohřbena. Její místo posledního odpočinku zdobí bílý mramorový náhrobek.
Zdroje:
