Článek
Bratr dvou císařů Ludvík Viktor, homosexuál a transvestita, nesměl být pohřben v rodinné hrobce
Bratři, jak se patří
Být bratrem dvou císařů, toho rakousko-uherského a mexického, nemusí být vždy výhra. Ludvík Victor byl navíc homosexuál a transvestita, milovník nevázaných zábav a černá ovce rodiny. Ani po smrti nesměl být uložen do rodinné hrobky a jeho jméno je dnes téměř neznámé.
„V každé rodině je něco“, říkávala moje babička. Myslela tím, že v každé rodině je někdo, kdo není zrovna její výkladní skříní. Nebo to mohly být události, kterými se rodina nechlubila a měly zůstat přikryté závojem postupného zapomnění.
Týkalo se to nejen rodin „obyčejných“, ale i vznešených a korunovaných s hlavami pomazanými. A čím víc dětí, tím větší byla šance, že ono „něco“ se dříve nebo později objeví.
A pak byly rodiny, které měly vysloveně pech. Už nešlo o nějaké ušmudlané a skrývané tajemství alkoholického dědečka nebo dcerky s několika potraty a syfilitickým synem. Byly to rodiny, ve kterých děti jako by byly osudem předurčeny k tragédiím.
Autor: Ludwig Angerer/commons.wikimedia.org/volné dílo
V případě potomků rakouského arcivévody Františka Karla Josefa Habsbursko-Lotrinského a jeho ženy, bavorské princezny Žofie Frederiky Dorothei Vilemíny, to byli jejich synové, na které čekal prapodivný osud.
Nejstarší František Josef I. se vyvedl. Budoucí císař patřil k nejdéle vládnoucím panovníkům, ale konec jeho osmašedesát let trvající vlády zanikl ve vražedných bojích Velké války.
O dva roky mladší Ferdinand Maxmilián sice miloval exotiku, ale stejně tak toužil po nějaké královské koruně. Ta rakousko-uherská už byla obsazená, přijal tedy mexickou. A jako císař mexický byl za zvuku své oblíbené písně La Paloma zastřelen.
Další ze synů Karel Ludvík se politice a politikaření vyhýbal a byl spíše na reprezentaci. Jako třetí v pořadí příliš šancí na korunu neměl, tak se předváděl na divadelních premiérách a recepcích. Byl to muž zbožný a při cestě do Svaté země po stopách Ježíše Nazaretského se mimo jiné napil vody z řeky Jordán, ve které pokřtil Jan Křtitel samotného Ježíše. Bakterie tyfu, kterých byla voda plná, ukončily život Karla Ludvíka ve dvaašedesáti letech. Jeho syn František Ferdinand d’Este podlehl střelným zraněním v Sarajevu v padesáti.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ovšem třešničkou na dortu a skutečnou hříčkou přírody se stal až čtvrtý ze synů Ludvík Viktor. Od dětství mu říkali Bubi nebo Luziwuzi a velice rychle všichni pochopili, že synek bude tvrdý oříšek. Jenže neměli vůbec ponětí, jak moc bude tvrdý.
Arcivévoda František Karel a jeho manželka Žofie si po třech synech a dceři, která zemřela ve čtyřech letech, přáli holčičku. Ale narodil se Ludvíček. Živý chlapeček, který chtěl být vždy středem pozornosti, což mohlo být v jeho čtyřech letech ještě roztomilé, později už poněkud otravné. A ještě později vysloveně závadové.
Když se začaly projevovat Ludvíkovi homosexuální sklony, šlo to ještě nějak tajit. Jenže sám Ludvík nic neskrýval a otevřeně svou orientaci předváděl s různými kamarády od divadla, opery nebo baletu. Jeho opulentní večírky přitahovaly množství homosexuálů a transvestitů a z Ludvíka se stal postrach rodiny.
Oblíbenou Ludvíkovou zábavou bylo šíření drbů a klepů, které si často sám vymýšlel, což způsobovalo výrazný nárůst skandálů, kterých bylo i tak dost. Zamiloval se do dámských šatů, ve kterých se producíroval na veřejnosti, zavěšený do některého ze svých milců, takže rodina byla nucena řešit nezáviděníhodnou situaci, co se synkem dál.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Řešení uspíšila aféra v lázních, které pravidelně navštěvoval. Zalíbil se mu tam jistý mladík, který na jeho návrhy reagoval zcela neadekvátně. Pár mu jich vrazil a bylo po námluvách. Jenže zfackovat syna arcivévody a bratra císaře na veřejnosti není jen tak. Po dohodě s rodiči a bratry odvezli skvrnu na rodinné cti Luziwuziho na zámek Kleßheim v Salzburgu v naději, že sejde z očí, sejde z mysli.
Tam se Ludvík nerušeně věnoval, ovšem pod jistým dohledem, svým zálibám a hrám, což mu maximálně vyhovovalo.
Dál spřádal intriky a štval proti sobě pomluvami kohokoliv, na koho si vzpomněl. Měl obrovskou radost, pokud z toho vyrostl skandál s dohrou ve Vídni na císařském dvoře. Ostatní se snažili mu jít z cesty, aby se alespoň částečně ochránili před jeho jedovatým jazykem a schopností urážet.
Jediní přátelé byli jeho milenci a milenky, ke kterým choval city milenecké a přátelské. Mimo svůj sexuální okruh byl přítelem postarších až hodně starších dam, které zahrnoval svou přízní a dary. Byl rachitického držení těla a jak se potají šuškalo, i „odpudivého vzhledu“. Ani dlouhé dámské šaty, do kterých se oblékal, to nevylepšily. I přesto měl svůj okruh ctitelů a obdivovatelů i ve vyšším věku.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
V roce 1915, kdy Velká válka zuřila v plné síle a jeho bratr císař František Josef I. měl úplné jiné starosti, byl po rodinné poradě s lékaři Ludvík zbaven svéprávnosti a prohlášen za psychicky vážně nemocného.
Po dlouhé nemoci zemřel 18. ledna 1919 na zápal plic. Bylo mu 76 let. Ke smrtelné posteli se nepřišel rozloučit nikdo z habsburské rodiny. Dostavila se pouze jeho neteř Marie Valerie, dcera Sisi. Ta jediná z Habsburků se za umírajícího nestyděla.
Ani po smrti ho rodina nepřijala mezi sebe. Ostatky černé ovce domu habsburského nechtěla rodina uložit do kapucínské krypty ve Vídni s ostatními Habsburky.
Ludvík Victor Habsbursko-Lotrinský byl pochován na hřbitově v obci Siezenheim u Salzburgu. Na náhrobním kameni jsou pouze dvě písmena LV.
Zdroje:
