Článek
Prezident Beneš neumožnil armádě v roce 1938 obranu země. Do Londýna si vzal ze státní kasy milion korun
Mnichovská dohoda o odstoupení pohraničí nacistickému Německu byla uzavřena 29. září 1938 a následující den ji československý prezident Edvard Beneš přijal.
Znamenalo to vyhnání 171 401 obyvatel z jejich domovů. (Podle evidence k 1. 7. 1939). Češi, kteří zůstali, se stali národnostní menšinou bez jakýchkoliv práv. Všechny české organizace byly zrušeny a majetek zabaven. Češtinu v úředním styku nahradila němčina. Byly zrušeny české noviny, tisk knih, promítání filmů a českých divadelních nebo sportovních představení.
Prezident Edvard Beneš abdikoval 5. října 1938 a zřekl se zodpovědnosti za národ, v jehož čele stál. Šlo do tuhého a Beneš byl cokoliv jiného, jenom ne hrdina. Se „svým lidem“ se rozloučil patetickým rezignačním projevem a odpovědnost hodil na jiné.
„Poslal jsem právě panu předsedovi vlády list, kterým se vzdávám svého presidentského úřadu a obracím se k vám, abych se s vámi jako president rozloučil, abych se rozloučil…
Měl jsem v úmyslu učinit tak hned po mnichovském rozhodnutí. Odložil jsem to, abych sám nejprve zajistil pevnější a trvanlivější vládu, a věřím, že je to za dnešních okolností krok správný.“
Autor: Lukáš Malý/en.wikipedia.org/volné dílo
Prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Edvard Beneš zbaběle rezignoval na svou funkci. Prezidentská vlajka byla z hradního stožáru stažena 6. října, stejně tak jako z Benešovy vily v Sezimově Ústí.
Obětními beránky, kteří to za Beneše odnesli a byli doslova obětováni, byli v prvé řadě generál Jan Syrový, Rudolf Beran a Emil Hácha.
Lidé nesouhlasili nejen s odstoupením pohraničí, ale ani se zbabělým politikařením Beneše. Masové demonstrace a protesty proti přijetí mnichovského diktátu měl uklidnit generál Syrový, který byl po celou dobu první republiky nezpochybnitelnou autoritou.
„Dejte nám zbraně nebo Syrového“ volali demonstranti. Generál vystoupil a po několika jeho uklidňujících větách se dav rozešel. Co dělal v tu chvíli prezident? Doktor Edvard Beneš spal!
Vláda odstoupila a do čela úřednické vlády byl postaven generál Syrový, který ve funkci vydržel do 30. listopadu 1938.
Po válce byl souzen za vlastizradu a ve státě, který už ovládali komunisté, strávil čtrnáct let v různých kriminálech. Po propuštění živořil jako noční hlídač.
Po něm převzal nevděčnou funkci Rudolf Beran. Tomu se komunisté odvděčili dvaceti lety těžkého žaláře a propadnutím veškerého majetku. Zemřel 28. února 1954 v trestnici Leopoldov v důsledku neposkytnutí lékařské péče. Jeho tělo zahrabali za vězeňskou zdí.
V kriminále zemřel brzy po svém uvěznění i Emil Hácha. Byl sice pochován do rodinné hrobky, ale nesmělo tam být uvedeno jeho jméno. Beneš po svém slavnostním návratu do Prahy 16. května 1945 pouze lakonicky poznamenal „to se nemělo stát“. Ale jinak pro Háchu nehnul ani prstem a nechal ho zemřít v kriminále.
Benešovu abdikaci a shození povinností na jiné odneslo samozřejmě i mnoho dalších. Vyhnáním, ztrátou svobody i života.
Autor neznámý/en.wikipedia.org/volné dílo
Sedmnáct dnů po dojemném abdikačním proslovu a předání vlády už zřejmě nikoho nepřekvapilo, že Beneš s manželkou Hanou nastoupili do letadla a odletěli do bezpečí. Prezident nechal lid na holičkách a země, v jejímž čele stál, mu byla ukradená. Aby se mu odlétalo lépe, vzal si do začátku ze státní pokladny milion korun v librách. Přesto, že byl po abdikaci soukromou osobou, jako kterýkoliv jiný občan Československa. Tehdy byl většinou národa považován za zrádce. V květnu 1945 ho ten samý národ nadšeně vítal jako prezidenta budovatele!
Ještě před mnichovskou konferencí několikrát jako prezident prohlásil do rozhlasu: „Mám plán pro všechny případy.“ Po jeho útěku lidová tvořivost dodávala: „Ano, měl plán - aeroplán.“
Utekl v nejtěžší chvíli pro národ a zbavil se zodpovědnosti, kterou mu jako prezidentovi republiky ukládala ústava. Nebyla to jeho poslední zrada na národu. Tři roky po triumfálním návratu abdikoval podruhé a přenechal zemi napospas rudé diktatuře.
Benešovu osobnost možná nejpřesněji vykresluje příběh, který měl vyprávět bratranec generála Zmeka, kde jinde než v bolševickém kriminále v Práchovicích.
Proti Benešově rezignaci na obranu země a kapitulantství se na poslední schůzi generálního štábu v roce 1938 ohradilo několik generálů. Byla z toho ostrá výměna názorů a generálové Rychtrmoc, Homola, Kryštof a Zmek obvinili Beneše z vlastizrady.
Na jednání měla být přítomna i Hana Benešová, která uprostřed hádky vytáhla z kabelky pistoli a generála Zmeka postřelila. Událost se samozřejmě ututlala a následující vývoj po obsazení Sudet je známý.
Méně známé jsou osudy a konce oněch čtyř generálů.
Generál Josef Zmek byl v březnu 1940 zatčen gestapem. Jako legionář v Rusku měl podíl na popravě německých válečných zajatců, což bylo považováno za válečný zločin. Byl odsouzen na patnáct let, ale po dvou a půl letech byl zabit v koncentračním táboře v Sachsenhausenu.
Generál Robert Rychtrmoc kolaboroval s okupační správou. Působil v České lize proti bolševismu. V roce 1944 se zasazoval o zřízení české vojenské jednotky, která by bojovala na straně Němců. V květnu 1945 byl zatčen a Národním soudem odsouzen za kolaboraci k trestu smrti. Žádost o milost Beneš, znovu zvolený do funkce prezidenta, odmítl.
Generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa v období Protektorátu, byl na základě udání zatčen v roce 1941. Po výsleších v Petschkově paláci byl převezen do věznice Moabit v Berlíně, odsouzen k trestu smrti a 5.ledna 1943 popraven.
Generál František Kryštof byl během války členem Obrany národa. Po převzetí moci komunisty byl v roce 1949 zatčen a odsouzen k nuceným pracím na Mírově. Později byl vězněn na Pankráci a v Opavě. Přežil a zemřel v rodinném kruhu v roce 1960 v Hradci Králové.
Hana Benešová pobývala během války s manželem v Paříži, Londýně, Moskvě a USA. Po smrti Edvarda Beneše dostala jako vdova po prezidentovi luxusní byt na Loretánském náměstí a rentu ve výši ministerského platu. Hospodyně, komorná a auto s řidičem, to vše jako pozornost komunistické strany.
Nesměla se zúčastnit veřejného života, ani poskytovat rozhovory západním novinářům. Nepřetržitý dohled a kontrola od StB byla samozřejmostí.
Zemřela 2. prosince 1974 a byla pochována po boku svého manžela v hrobce na pozemku své vily v Sezimově Ústí.
Autor: Richenza/commons.wikimedia.org/volné dílo
Určitou dobu ve vile bydlel předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal. Vila je dnes ve vlastnictví státu.
Zdroje:
