Článek
Higueruela - Chinchilla (26 km)
Po více než dvouhodinové chůzi do mírného, pozvolného kopce se zastavím na kávu v jediné vesnici, která je na trase. Vesnička s prapodivným názvem Hoya Gonzalo má dva bary, kostel Nuestra Señora de los Remedios a Molino de viento. Starodávný, větrný mlýn, postavený v letech 1320-1330. Poprvé si mohu osahat symbol krajiny, který hrál jednu z klíčových rolí při rozhodování, jaké Camino tentokrát. Cestu, která prochází krajem La Mancha.
„En un lugar de la Mancha, de cuyo nombre no quiero acordarme….. “
V překladu:
„V jedné osadě kraje la Mancha, na jejíž jméno si nechci vzpomenouti…..“
Tak začíná slavná kniha Důmyslný rytíř don Quijote de La Mancha. Vlastnil jsem více než třicet vydání v dobách, kdy jsem poutníkem nebyl. Byl jsem připoután k věcem tohoto světa, k domu, půdě, k rodině, k lidem a samozřejmě ke knihám, jako onen muž z Manchy. Všechny vyčtené i vysněné příběhy se staly skutkem, když jsem najednou neměl nic, protože jenom ten, kdo nemá nic, se může stát poutníkem.
Camino není cesta ke sv. Jakubovi do Santiaga de Compostela, jak jsem se už dříve přesvědčil. Není to pouť nábožná ani rozjímavá. Ani veselá, ani smutná. Není to pouť, která vyřeší a vyjasní problémy běžného života. Není to pochodové cvičení, bojovka odměněná kavalcem za deset euro v ubytovně pro poutníky. Je to sestup do jiné dimenze bytí, hluboko pod zem, do míst, kde všechny přeludy a iluze světa se stávají reálnými a přestávají být výsledkem četby nebo dokonce mámením smyslů.
Ten, kdo jde po Cestě a setrvává na ní, není poutníkem. Když poutník dorazí do katedrály, osahá stříbrnou hlavu světce a užije si vítězného pocitu z dosažení cíle, když se zbaví únavy, špíny, potu, žízně a propocených hadrů, vrátí se opět ke svému životu, do svého domova, ke svým přátelům, do zaměstnání a klubů, do kina a na stadion a vše půjde stejně jako před Cestou. Při vybraných příležitostech se pochlubí svým „Caminem“, odvypráví veselé i krušné zážitky, předvede fotografie, zápisky do blogu, stále vzdálenější vzpomínky blednou a ztrácí svou hodnotu jako vzorek bez ceny.
Ovce jsou na náhorní plošině často to jediné, koho poutník potká
V Hoya Gonzalo foukal silný vítr, který neměl na planině žádnou přirozenou překážku. Proti šmolkové obloze zářila bělost středověkého mlýna jako sněhem pokrytý Himálaj nebo pagoda v Kátmándú. Kdysi, když jsem pagodu spatřil, se od ní sluneční paprsky odrazily s takovou intenzitou, že jsem na chvíli oslepl. Stál jsem opřený o zeď a moji duši zachvátila panika, že jsem slepý. Slepec, kdesi v Nepálu, odsouzený k pomalému umírání, v místě, odkud se už nikdy nedostanu. Viděl jsem v Asii mnoho takových chudáků, kteří v rozbitých hadrech s miskou a holí váhavě posouvali své tělo dopředu, žvatlali prosby o jídlo nebo minci, aniž by věděli, kam jdou. Šli kamkoliv, protože pro nevidomého žebráka na nepálské či indické ulici je „kamkoliv“ tím jediným, existujícím směrem.
Teď, na náhorní planině bičované větrem, v kraji La Mancha, jsem neoslepl. Seděl jsem na zemi, opřený o kmen stromu a chtěl tady zůstat. Nechtělo se mi jít dál, do vesnice Chinchilla, kam jsem měl původně naplánováno dojít. Nebyl jsem unavený, neměl jsem žádné zdravotní potíže a nic mi nebránilo, abych se po pauze zvedl, dal si někde v baru kafe a vyrazil na těch zbývajících asi osmnáct kilometrů.
Polehával jsem a bojoval s nechutí a odporem pokračovat v cestě, s nechutí se někam dál štrachat, v tom větru a pálivém slunci, prožíval jsem další z propadů ducha, dokud jsem nezaslechl kdesi na okraji obce zvonky. Pak jsem uviděl stádo ovcí, pobíhajícího psa, a nakonec i ovčáka, mladého kluka v roztrhaném tričku, s holí v ruce, jak navádí stádo na cestu, vedoucí z vesnice kamsi na pastviny. To mě probralo. Pomalu jsem se zvedl, hodil ranec na záda a vydal se za stádem. Když po čtvrt hodině ovce sešly z cesty, aby se držely na pastvině, pokračoval jsem po prašné cestě, za neustálého kvílení větru, další tři hodiny bez odpočinku, dokud jsem nedorazil do vesnice Chinchilla.
Starý mlýn v Hoya Gonzalo
Podobně jako na konci prvního dne putování dona Quijota, i já jsem uviděl za prvními domy postávat dvě ženštiny. V knize se píše, že to byly „z těch pravých“, míněno prostitutky, co mířily s několika mezkaři do Sevilly. Tyto byly náctileté anorektičky, napasované do elastických riflí s uměle vytvořenou dírou na koleni. Vypadaly jako svoje kopie, stejně zmalované, stejné kruhy v uších a obtažená trička s obrázkem kohosi na ploché hrudi. Lhostejně sjely pohledem po zaprášeném pobudovi s rancem, a když jsem se jich slušně zeptal, zda je v místě útulek pro poutníky, obě dvě si pohrdavě odfrkly, přehodily žvýkačku z jedné strany úst do druhé a pokrčily rameny, čímž říkaly: „Odprejskni dědku a nezacláněj.“
A protože jsem znal zpaměti celé pasáže ze Cervantesova díla, odpověděl jsem oněm telatům ve své mateřštině: „Neprchejte, milostivé dámy, a nebojte se urážky, neboť moje povolání rytíře nedovoluje mi činiti příkoří nikomu, tím méně tak vznešeným slečnám, jak patrno z vašeho zevnějšku.“
Byla to moje první hlasitě pronesená slova toho dne, protože kromě stáda ovcí s ovčákem a psem jsem nepotkal živou duši. Dámy přestaly žvýkat a s mírně pootevřenými tlamičkami znehybněly. Na rozdíl od románových krasavic, tyto se zdržely smíchu a nechechtaly se.
Chinchilla de Monte Aragón je hezká vesnice s krásným náměstím, kostelem Santa María del Salvador, dominikánským klášterem a hradem, jehož původní arabský název zněl Xerif el-Edrisi, s hradním příkopem hlubokým šestnáct metrů. Protože v obci není útulek pro poutníky, jak jsem se dozvěděl od muže na náměstí, který byl na dálku cítit ovcemi, rozhodl jsem se přespat u hradební zdi, kde budu chráněný alespoň částečně před větrem.
I Chinchilla má svůj hrad
Večer jsem se potloukal po vsi, koupil cosi k jídlu, dvě lahve vody na noc a pomalu se odšoural zpátky na kopec, ke hradu. Napadlo mě, že i já jsem po více než 400 letech od napsání románu potkal tytéž figury, které popisuje Cervantes. Dvě vychrtlé doroty, v jednom z barů tlustého hospodského a pasáka ovcí. Jenom ten kleštič prasat, co píská na píštalu, chyběl. Dokonce i ten hrad s hradním příkopem byl k dispozici, pouze s tím rozdílem, že tento maurský hrad nebyl přelud, který jsem viděl namísto nuzné krčmy, ale hrad skutečný, pevnost s hradbami a šesti věžemi.
Ležel jsem ve spacáku, vítr se utišil, sledoval jsem noční oblohu a představoval si scénu z prvního dne rytíře dona Quijota, kterou strávil ve společnosti hostinského a těch dvou přežvykujících vychrtlin. Při aktu pasování na rytíře ho Tolosa, dcera příštipkáře z Toleda, opásala mečem. Molinera, dcera mlynáře z Antequery, mu připnula ostruhu.
Cítil jsem jakousi spřízněnost mezi svým stavem a dějem popsaným ve třetí kapitole slavného románu, ale nedokázal jsem přijít na to, co spojuje události, vzdálené od sebe přes 400 let, navíc jednu smyšlenou a druhou reálnou.
Zdroje:
Miguel de Cervantes – Důmyslný rytíř don Quijote de La Mancha, Státní nakladatelství KLU, Praha 1955
