Článek
Bitva mezi rybníky Markovec a Škaredý později zvaná u Sudoměře
Někdy v první polovině března dorazila do Plzně psaná zpráva o založení jakési nové husitské obce na hoře s biblickým jménem Tábor. Jméno dostala podle hory poblíž města Nazaretu. Podle starozákonní Knihy soudců přikázala věštkyně Debora izraelskému vůdci Barákovi následující:
„Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů…“ Barák ji poslechl a z této hory pak drtivě porazil kannánské vojsko.“
V té zprávě kněz Hromádka žádal Jana Žižku, aby k ochraně vznikající komuny vyslal část svých ozbrojenců. Ten bez ohledu na svízelnou situaci uvnitř hradeb vypravil pomocný oddíl, který z Plzně vyrazil v průběhu několika dalších dnů. Jeho odchod však znamenal výrazné oslabení pro husity.
Pražané jako prostředníci mezi katolickou a husitskou stranou sjednali podmínky jejich svobodného odchodu z města. Výprava, kterou tvořilo zhruba čtyři sta pěších včetně žen a dětí, dvanáct vozů a pouhých devět jezdců, vyrazila z Plzně. Nicméně smlouva, kterou husitům královská strana zaručila podmínky kapitulace, nebyla dodržena. O trase jejich pochodu byl informován mistr převorství strakonických johanitů Jindřich z Hradce a oddíly „železných pánů.“
Část radikálních husitů se v zimě na přelomu let 1419 a 1420 zdržovala v Plzni a přilehlých krajích. Jejich velitelé Jan Žižka, Břeněk Švihovský a Valkoun z Adlaru považovali příměří uzavřené mezi katolíky a husity v listopadu 1419 za neudržitelné. Nakonec rozhodla březnová žádost o vojenské posílení nově vznikajícího Tábora.
Plzeňští husité zřejmě 23. března 1420 údajně v počtu 400 osob opustili s dvanácti vozy město. Katolíci je sledovali, později se spojili se strakonickými johanity s úmyslem rozbít celý husitský voj. V čele královských vojsk byli Bohuslav ze Švamberka, Petr Konopišťský ze Šternberka, Mikuláš Divůček z Jemniště a Hanuš I. z Kolovratu.
Jen několik hodin před osudovým střetnutím se ke shromážděným katolickým oddílům připojili i strakoničtí johanité, tedy řádoví rytíři, které vedl generální převor Jindřich z Hradce. Jak ale ve své knize o Žižkovi podotýká historik Petr Čornej, zkušených rytířů v jeho houfu bylo jen několik. Většina johanitů v té době totiž bránila Rhodos proti Turkům.
Jakmile se husité dozvěděli o hrozícím nebezpečí, nezbylo jim než vyhledat vhodné místo pro obranu. Vozovou hradbu postavili jihovýchodně od usedlosti Sudoměř na malé vyvýšenině za několik metrů širokou hrází mezi rybníky Markovec a Škaredý. V prvním byla voda, druhý byl vypuštěný.
K vlastní obraně si Žižka vybral místo, které dnes obklopují hned tři rybníky. Tehdy zde byly zcela jistě rybníky Markovec a Škaredý. Na místě třetího rybníku, jenž se dnes jmenuje Prostřední, byly možná jen mokřiny. A právě tu cestu po úzké hrázi mezi oběma rybníky mohl Žižka přehradit několika vozy s ozbrojenými muži. Zbytek vozů využil k obraně před možným útokem vedeným přes rozbahněné dno rybníka Škaredého.
Na straně husitů stála ale také denní a roční doba. K šikování vozů došlo krátce před nešporami kolem čtvrté hodiny odpolední a slunce mělo zapadnout před půl sedmou večer. Pokud měla bitva proběhnout za denního světla, zbývaly necelé tři hodiny. V noci se ve středověku obvykle nebojovalo.
První řada útočícího katolického vojska utrpěla vysoké ztráty po salvě ze střelných zbraní a nedostala se ani do těsné blízkosti vozové hradby. Teprve až druhý sled prorazil k vozům a došlo k boji muže proti muži. Část katolických pánů se pravděpodobně pokusila o útok přes vypuštěné dno rybníka Škaredý, ale bahno znemožňovalo chůzi koním. Rytíři sesedli a pokračovali pěšky. Jejich těžké odění i kluzký terén ovšem poskytly výhodu pohyblivějším husitům, kteří neváhali s protiútokem.
V bitvě byl vážně zraněn převor johanitů Jindřich z Hradce, který svému zranění do roka podlehl.
O průběhu událostí z 25. března 1420 vydal svědectví Vavřinec z Březové, který byl přímým účastníkem husitských válek.
„… v den zvěstování Panny Marie, což den 25. měsíce března, pan Břeněk ze Švihova, Valkoun z Adlaru a Jan Žižka s jinými bratřími, přívrženci přijímání z kalicha, se svými kněžími a zejména Václavem Korandou a Markoltem, kteří se zavřeli proti královským v městě Plzni, jak je výše připomenuto, míříce z Plzně na Hradiště, ustoupili panu Václavovi z Lešna, podkomořímu království, z města Plzně pod podmínkami výše uvedenými, napadli je svrchujmenovaní královští lidé nepřátelsky mocnou rukou blízko Sudoměře u jednoho rybníka. Když se tedy strhla srážka a táboři se obklopili vozy, mnozí z obou stran padli a mnozí byli zraněni a mezi nimi byl pan Břeněk v čele bitevního šiku zabit. Když konečně zápas trval několik hodin, ustoupili královští okolo západu slunce z bojiště, zajavše třicet některých bratří, které dal mincmistr v poutech odvésti do Hor.“
Po dosaženém vítězství se husité rozhodli přenocovat na bojišti. Druhého dne pohřbili své mrtvé, raněné zanechali v okolních vsích a přesunuli se k hradu Újezdu, kde se zdrželi dva dny. Krátce na to se o vítězství dozvěděli na Táboře.
Vítězství husitů umocnily i brzké pověsti o bitvě. Bývá nadsazován počet útočníků. Za boží pomoc byla považována i skutečnost, že „ačkoli bylo teprve navečer, slunce náhle zapadlo za horu, jako by je tam někdo stáhl, a nastala taková tma, že neviděli, kdo koho bije,“ jak uvádí ve Starých letopisech českých František Palacký.
A jak to bylo s plachetkami, které měly husitské ženy rozprostřít na dně rybníka? Do nich se měli útočníci zamotat, takže pro husity nebylo už pak těžké je dorazit.
V knize Historie česká italský humanista Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II. napsal:
„… Žižka opustiv dle oné smlouvy Plzeň, byl po dvakrát napaden od věrných a dvakrát uživ lsti, vyvázl jako vítěz, byv skoro poražen. Místo, na němž měla být bitva svedena, bylo nepříhodné, nepřátelé byli na koních, vojáci všichni jeho pěší; a boj nemohl být sveden, leč pěší. Jakmile tedy sestoupili protivníci z koní, poručil ženám, které obyčejně následovaly jeho vojsko, aby posbíraly na zemi své řízy; jezdci zapletše se do nich ostruhami, byli pobiti dřív, než mohli nohy vymotati.“
Podle historiků ale popis ovlivnila Italova příliš bujná fantazie.
Zdroje:
