Článek
Poklad údajně obsahoval dvanáct sudů naplněných zlatými a stříbrnými mincemi. O jejích ukrytí měl o dvacet let později vypovídat bývalý ruský voják. Od té doby poklad hledali dobrodruzi, badatelé i profesionálně vybavené výpravy. Podle nepotvrzených zpráv se o něj měla zajímat dokonce StB. Výsledek? Ani jediný prokazatelně nalezený sud. Je tedy slavkovský poklad jen krásnou legendou, nebo na některém z moravských polí skutečně čeká jmění?
Bylo pondělí 2. prosince 1805 a nad zvlněnou krajinou východně od Brna se držela mlha. Proti sobě stály dvě obrovské armády. Na jedné straně Francouzi vedení císařem Napoleonem Bonapartem, na druhé spojená vojska Rakouska a Ruska. Přítomnost tří panovníků Napoleona, ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. dala střetu pozdější označení Bitva tří císařů. Napoleon nebyl v jednoduché situaci. Jeho protivníci měli početní převahu a věřili, že francouzského císaře dostali do nevýhodného postavení. Jenže právě tento dojem Napoleon podporoval. Záměrně oslabil své pravé křídlo a přiměl spojence k útoku směrem na jih. Když se jejich sestava roztáhla, Francouzi udeřili na Pratecké výšiny a rozdělili spojeneckou armádu. Následovala jedna z nejslavnějších Napoleonových výher. Na bojišti se podle údajů města Slavkova pohybovalo kolem 165 tisíc mužů. Ztráty byly obrovské a vítězství výrazně změnilo politické poměry v Evropě. Napoleonova pozice dosáhla jednoho ze svých vrcholů a následky porážky přispěly také k zániku Svaté říše římské. Pro ruské a rakouské vojáky však velká politika v posledních hodinách bitvy mnoho neznamenala. Spojenecká armáda ustupovala. Jednotky byly rozptýlené, cesty ucpané, všude leželi ranění, mrtví koně a odhozená výstroj. V takové chvíli se z vojenského majetku stal problém. A právě někde v tomto chaosu začal příběh slavkovského pokladu.
Krajina Slavkovského bojiště
Každá velká armáda potřebovala peníze. Vojáci museli dostávat žold, bylo nutné platit za zásoby, dopravu, krmivo i další služby. Vojenské pokladny proto putovaly spolu s vojskem a představovaly mimořádně cenný, ale současně velmi zranitelný náklad. Podle nejznámější verze slavkovské legendy se část ruské vojenské pokladny dostala před bitvou nebo během ní do nebezpečí. Hrozilo, že ji získají Francouzi. Rusové proto údajně zvolili jednoduché řešení. Peníze ukryli do země a po skončení bojů se pro ně chtěli vrátí. Jenže bitva dopadla jinak, než očekávali. Po porážce musela ruská armáda oblast opustit a poklad zůstal na Moravě. Příběh by patrně časem splynul s desítkami jiných pověstí o napoleonských pokladech, nebýt jednoho muže. Právě jeho výpověď byla důvodem, proč slavkovská legenda působila o něco věrohodněji než běžné vyprávění o zlatu ukrytém pod starým dubem.
Zběh, který tvrdil, že ví, kde leží zlato se jmenoval Josef Andrejevský. Asi dvě desetiletí po bitvě se Andrejevský dostal do rukou rakouských úřadů. Podle později dohledaných archivních dokumentů byl ve dvacátých letech 19. století vyslýchán rakouskou policií. Tvrdil, že býval příslušníkem ruského Preobraženského gardového pluku a bojoval u Slavkova. A potom přišel s pozoruhodným příběhem. Andrejevský měl být jedním z přibližně padesáti mužů, kteří dostali rozkaz ukrýt ruskou gardovou pokladnu. Akci měl podle jeho výpovědi řídit poručík Udom. V zemi prý skončilo dvanáct sudů obsahujících zlaté a stříbrné mince. Andrejevský tvrdil, že místo zná a je ochoten je rakouským úřadům ukázat. Ovšem za předpokladu, že v případě nalezení dostane odměnu. Existenci archivních dokumentů vztahujících se k jeho policejnímu výslechu uvádí badatel Walter Pavliš, který se slavkovským pokladem dlouhodobě zabývá.
Vojácí jdoucí na smrt
Pověst o pokladu sama o sobě nic nedokazuje. Bojiště po celé Evropě jsou plná podobných legend. Vyprávění o zakopaných vojenských pokladnách vznikala prakticky všude, kudy prošla armáda. Andrejevského případ je ale odlišný v tom, že nejde pouze o lidové vyprávění předávané po generace. Za příběhem stojí konkrétní člověk a policejní vyšetřování. Zároveň se však nabízí otázka, jestli to, co Andrejevský tvrdil, byla pravda. Pro zběha pohybujícího se na území rakouského císařství mohla být informace o obrovském pokladu velmi užitečná. Z člověka, o kterého se úřady zajímaly kvůli jeho pobytu a minulosti, se rázem stal někdo, kdo mohl císařství přinést jmění. A čím větší odměnu požadoval, tím větší mohl mít motivaci celý příběh si vymyslet. Jenže kdyby lhal, proč byl jeho příběh natolik přesvědčivý, že přežil další dvě století?
Postupem času se původní informace obalily dalšími pověstmi. Jedna tvrdí, že místo úkrytu bylo zvoleno tak, aby od něj byly vidět věže tří kostelů. Jiná umisťuje poklad do okolí Vážan nad Litavou. Podle dalšího vyprávění měl místní mlynář dokonce pozorovat vojáky při ukládání pokladny. Objevují se rovněž příběhy o lidech, kteří po bitvě náhle zbohatli. To všechno zní lákavě. Pro historika je to však zároveň varování. Jakmile se skutečná událost začne předávat ústně, jednotlivé verze se rozcházejí. Jednou jsou to sudy, podruhé bedny. Jednou zlato, jindy stříbro. Mění se počet nádob i jejich údajné umístění. A na Slavkovsku to není jediná pověst o pokladu. Walter Pavliš uvádí, že různých legend spojených se zakopanými pokladnami napočítal přibližně dvanáct. Jejich původci mají být podle různých verzí Rusové i Francouzi.
Josef Andrejevsky
A tady vzniká problém. Slavkovský poklad totiž není jedna legenda. Je to celý svazek legend, z nichž některé se časem propojily. Nemluvě o možnosti, že se Rusové pro poklad vrátili. Pokud jej ruští vojáci zakopali před Francouzi ve spěchu, dá se předpokládat, že se později někdo pokusil peníze získat zpět. Takový úkryt nebyl zamýšlen jako časová schránka pro hledače pokladů 21. století. Šlo by o nouzové opatření na několik dní, týdnů či měsíců. Podle jedné tradice se Rusové na Slavkovsko vrátili už krátce po bitvě v souvislosti s vyzvednutím těla padlého důstojníka hraběte Tiesenhausena. Zda při tom mohli pátrat i po vojenských penězích, zůstává pouze spekulací. Další podivná ruská výprava se měla v oblasti objevit ve dvacátých letech 20. století. Její skutečný účel však není spolehlivě doložen. A právě zde se kolem pokladu začíná vytvářet druhá vrstva tajemství. Nejde už jen o otázku, kde byl ukryt. Ale také, kdo všechno jej mezitím hledal?
Ve 20. století přestalo být pátrání pouze záležitostí jednotlivých dobrodruhů. V šedesátých letech se do hledání zapojila také Československá televize. Nešlo přitom jen o několik lidí s lopatami. Podle pozdějších svědectví byly při pátrání využívány různé metody včetně proutkařů, a především geologických vrtných souprav. Vrty měly dosahovat hloubky přes sedm metrů. Ani tak se žádná vojenská pokladna nenašla. Česká televize se k pokladu vracela i později. V roce 2010 informovala o hledači Walteru Pavlišovi, který se s detektorem kovů vydával na pole u Křenovic. Jeho pracovní hypotézou bylo, že šlo o ruskou vojenskou pokladnu ukrytou proto, aby nepadla do rukou Francouzů. V roce 2014 se slavkovskému pokladu věnovala také Toulavá kamera. A hledání pokračuje i v současnosti. Pavliš se tématu věnuje od roku 2005 a ještě v roce 2025 uváděl, že nové studium příběhu odhalilo rozpory v původní verzi a přivedlo jeho tým k jiné stopě. Dvě století po bitvě tedy stále existují lidé přesvědčení, že slavkovská záhada není uzavřena.
Mělo to být dvanáct sudů zlatých a stříbrných mincí
Snad nejpřitažlivější kapitola celého příběhu se týká tajných služeb. Podle tradovaných, avšak nepotvrzených informací se o slavkovský poklad měla zajímat po druhé světové válce sovětská strana. V souvislosti s hledáním se zmiňuje Rudá armáda, později sovětská KGB a také československá Státní bezpečnost. Tady je ale potřeba určité opatrnosti. Na rozdíl od výslechu Andrejevského, k němuž se vztahují archivní dokumenty, jsou zprávy o pátrání StB a KGB podstatně hůře doložené. Dostupné zdroje je popisují jako nepotvrzené informace a není jasné, zda případné sovětské či československé aktivity v oblasti skutečně souvisely právě s pokladem. Pro legendu je to samozřejmě ideální prostředí. Pokud tajná služba něco hledala a nic nenašla, dokumenty mohly zmizet. Pokud něco našla, mohla to utajit. A pokud tam nikdy nebyla, právě absence dokumentů umožňuje pověsti přežívat. Z historického hlediska proto nelze tvrdit, že StB slavkovský poklad prokazatelně hledala. Lze pouze říci, že takové tvrzení dlouhodobě patří k příběhům, které se kolem pokladu objevují.
To je nakonec největší problém celé legendy. Po více než 220 letech od bitvy není žádný veřejně doložený nález, který by bylo možné označit za slavkovskou ruskou pokladnu. Žádných dvanáct sudů. Žádná bedna carských mincí. Žádný soubor předmětů, který by svou skladbou a místem nálezu jednoznačně odpovídal Andrejevského příběhu. To ovšem samo o sobě neznamená, že poklad nikdy neexistoval. Slavkovské bojiště je rozsáhlé. Krajina se za dvě století změnila. Posouvaly se cesty, upravovala pole a vodní toky, mizely orientační body. Místo, které bylo roku 1805 snadno popsatelné pomocí stromu, cesty, mlýna nebo kostelní věže, může dnes vypadat úplně jinak. A jestli byly sudy skutečně zakopány hluboko, běžný detektor kovů je nemusí jednoduše odhalit. Jenže čím déle hledání trvá, tím více roste také pravděpodobnost jiné možnosti. Třeba ta, že poklad už dávno někdo našel.
Pátrání po pokladu v šedesátých letech
Co je tedy na legendě skutečně pravda? Jádro příběhu není tak absurdní, jak by se mohlo zdát. V prosinci 1805 se u Slavkova skutečně odehrála obrovská bitva. Ruská armáda skutečně ustupovala v chaosu po těžké porážce. Armády té doby s sebou skutečně převážely peníze potřebné k provozu a výplatě vojska. A ukrytí cenného nákladu před postupujícím nepřítelem by za takové situace nebylo nelogické. Nejdůležitější je však Andrejevský. Pokud jsou správně interpretovány dochované archivní záznamy o jeho výslechu, potom lze říci, že už přibližně dvacet let po bitvě existoval konkrétní člověk, který tvrdil, že se osobně účastnil zakopání ruské vojenské pokladny. To je mnohem silnější základ než pověst zaznamenaná poprvé třeba sto padesát let po události. Jenže pořád je to pouze výpověď jednoho člověka. Není k dispozici potvrzení ruské armády, že právě taková pokladna byla po bitvě vedena jako ztracená. Není nezpochybnitelný dobový plán úkrytu. Nemáme nalezené sudy. A především se neví, zda Andrejevský byl skutečně tím, za koho se vydával, a zda jeho popis odpovídal realitě ve všech podstatných detailech.
Pokud poklad skutečně existoval, za více než dvě století se mohlo stát téměř cokoli. Mohli jej tajně vyzvednout sami Rusové. Mohl jej najít místní člověk a nález nikdy neohlásit. Část pokladny mohla být objevena při zemědělských či stavebních pracích a její původ nebyl rozpoznán. Andrejevský mohl úkryt popsat nepřesně. Nebo mohl celý příběh od začátku fabulovat. Nebo mluvil pravdu, že se po katastrofálním konci bitvy nikdo z mužů, kteří znali přesné místo, nedokázal vrátit. Že orientační body časem zmizely, svědci zemřeli a informace se rozpadla na pověsti. A že profesionální i amatérští hledači posledních dvou století kopali pokaždé jen o několik set metrů vedle.
Zpráva z dobového tisku
Slavkovský poklad má jednu zvláštní vlastnost. Čím déle se jej nedaří najít, tím více se stává součástí samotného příběhu bitvy. Na jednom konci stojí pevně doložená historie. Napoleon, car Alexandr, císař František, desetitisíce vojáků a ráno 2. prosince 1805. Na druhém konci je dvanáct sudů, jejichž existenci zatím nikdo definitivně nepotvrdil. Mezi nimi stojí ruský zběh vyslýchaný rakouskou policií, místní pověsti, záhadné výpravy, proutkaři, geologické vrty, detektory kovů, televizní štáby a vyprávění o zájmu tajných služeb. A výsledek zůstává stejný. Žádné zlato, žádné stříbro, žádná definitivní odpověď. Možná je tedy slavkovský poklad pouze jednou z mnoha legend, které přirozeně vznikly kolem místa tak obrovské historické události. Možná skutečně existoval, ale někdo jej vyzvedl už před dvěma sty lety. A možná dvanáct sudů stále leží několik metrů pod zemí na místě, přes které každý rok přejede traktor, aniž by jeho řidič tušil, co má pod koly. Dokud se nenajde poslední důkaz, ať už archivní dokument dokazující, že poklad nikdy neexistoval, nebo první mince vytažená z dávno zapomenutého ruského sudu, zůstane slavkovský poklad přesně tam, kde byl posledních dvě stě let. Někde mezi historií a legendou.
Slavkovské slunce
Zdroje:
