Článek
Byla neděle, slunce svítilo, nic a nikam se nemuselo. Nebyla to ještě ta líná srpnová neděle, kdy se horkem zmožení lidí povalují kdekoliv ve stínu. Ale hezkých dvacet dva stupňů. Zřejmě i toto stačí, aby bizár České republiky gradoval do nadoblačných výšin.
V uměleckém směru zvaném surrealismus byl bizár snahou o propojení reality a nevědomí. Šlo o jakési zobrazování podvědomí s iracionalitou života. Stručně řečeno, jejich díla byla vnímána jako podivná a nesmyslná.
Jedním z hlavních bizárů uplynulého týdne byly dva zápasy v Clash of the Stars. Vlastně mělo jít o rodinné setkání. Jistá „Droběna“ z rodu Kotlárů si to měla rozdat s „Diegovou dámou“, manželkou jiného Kotlára. Ta se těšila, dle svých slov, až Droběně rozbije hubu. Droběna si ve světle posledních sportovních „úspěchů“ raději před zápasem pořídila „zlomenou ruku.“
To její velkohubý, na více než dvě stě kilo živé váhy vyžraný bráchanec, přece jen do zápasu nastoupil. Po jedné minutě a jedné ráně se svalil jako žok a nemohl vstát. Jistý komentující podotkl, že ho vyřídilo už těch pár schodů, po kterých musel vystoupat.
Tento bizár patřící „surrealistické skupině“ Clash of the Stars, splňuje definici termínu do puntíku. Muži i ženy s výraznou nadváhou, po dlouhé mediální smršti, obvykle upadnou během první minuty zpomaleného pohybu a inkasují za to pár tisíc.
Do jistého televizního vědomostního pořadu se přihlásili naprosto nevědomí bratři, jejichž znalosti a všeobecná informovanost byly na úrovni pětiletého dítěte. Diváci toto vystoupení považovali za nejvtipnější díl oné soutěže.
Všichni účastníci takových podivných vystoupení za to dostanou nějaké peníze. Že jedni ani druzí nemají sebemenší předpoklad pro účast v cirkusovém šapitó jim nevadí. I taková ubohá reklama je pro ně reklama. I prodělek je kšeft, jak praví židovské přísloví.
Vím, že nikdo se na takovou hrůzu nemusí dívat, ba dokonce o ní ani číst. Není to nic povinného. A přesto musí mít takové „soutěže“ sledovanost, jinak by logicky zašly na úbytě. Protože zadarmo ani kuře nehrabe. To je zase české přísloví.
Takže se naskýtá otázka. Co nutí lid sledovat takové zoufalce a tím přispívat, byť drobnými, do kapes firem, spolků, promotérů a nakonec i samotných aktérů?
Je to touha vidět trapno a ubohost toho druhého? Nebo je to taková legrace, sledovat obézního bojovníka, kterému laloky sádla od pasu padají až ke kolenům, jak se svalí po třech rychlejších krocích?
Na závěr ještě jeden bizár, tedy zobrazování podvědomí s iracionalitou života. Únos starého, dezorientovaného herce.
Že se unáší děti a ženy, bohatí a slavní, je známo. Důvodem jsou vždy peníze. Nebo alespoň naděje na výkupné. Tento týden unesly téměř devadesátiletého herce, který si toho už moc nepamatuje. Takzvaní „únosci“ obviňují první stranu z děsivých podmínek, ve kterých herec musel žít. Důvodem únosu tedy není výkupné, ale zlepšení životních podmínek uneseného. Tomu je to, vzhledem k rozpoznávacím schopnostem, zřejmě jedno. A policie bude konat. Tedy vyšetřovat, zda únos je únosem nebo péčí o starého člověka.
A do toho začalo ME ve fotbale. To se koná každé čtyři roky, takže se sportovní lid může tři týdny dívat na jiný sport než ten výše uvedený. A pokud naše mužstvo postoupí, zcela jistě ho budou sledovat, ovšem z VIP lóží, politici, představitelé vlády a státu. Většina z nich sice o sport nezavadí, jak je rok dlouhý, pokud předvolební klání nepovažujeme za sport. Ale jak je možnost se nechat vidět a přihřát si svoji ne polívčičku, ale politické body, tak je na stadionu papalášů jako máku.
Tady se nabízí jistá paralela s s těmi, co se předvádí v jiných soutěžích, aniž by měli sebemenší šanci na vítězství. I tito se nechávají vidět v místech, kam normálně nevkročí. Ale díky televizním přenosům je lid vidí. Jako bohatou a znuděnou římskou šlechtu v ringu. A lid křičí, jásá… a platí.
Zdroj:
