Článek
Když jsem se v tropickém horku 1. července, na svátek svatého Děpolta potil během hodně pomalé chůze z vesnice Louňovice směrem ke kopci, který je patrný z dálky, nadával jsem si do starých blbů. Slunce pralo, silnice rozpálená, nikde stín a na okraji lesa zaplněné parkoviště. Podobný nápad mělo více lidí, jenom se svezli autem až k lesu.
Padnul jsem na první, dřevěnou lavičku ve stínu a vypil polovinu zásoby vody, kterou jsem si připravil na celou cestu. Vedle skupina mladých čističů sbírala odpad, tahaly pytle do aut a vypadali svěže, odpočinutě, na rozdíl ode mě, který nic nedělá, jen tak špacíruje a přitom vypadá, že vypustí duši. A tady mě napadlo něco, o čem jsem se nikdy nic nedozvěděl. Kde se poprvé objevila ona pověst o duté hoře, ve které „dřímá svatováclavské vojsko, aby přijelo na pomoc národu, když mu bude nejhůře“. Otázkou, kdy to bude, se zabývali Cimrmani, ale kdo s tou myšlenkou přišel jako první? A jaký k tomu měl důvod?
Po návratu jsem zjistil, že údajně to byl jistý Mikuláš Vlásenický z Vlásenice u Pelhřimova, zakladatel ultrakvistické církve Mikulášenců. Ten již ve druhé polovině 15. století prorokoval, že u vesnice Býkovice, dnes součást Louňovic, dojde k bitvě Čechů s blíže neupřesněnými nepřáteli, která bude tak krutá, že se býkovický rybník naplní krví. A tehdy z hory Blaník vystoupí rytíři, aby nepřátele zahnali a potrestali.
Legenda dobrá, jenom drobný detail. Pakliže rytíři vystoupí z hory, až bude rybník naplněný krví, bude už trochu pozdě. Buď to bude krev Čechů, pak není koho zachraňovat, nebo oněch cizáků a pak netřeba rytířské pomoci.
Jiná informace, šířená lidem říká, že na tomto vrchu byla pohřbena těla apoštolů Petra a Pavla a že kdo toto místo navštíví a současně dva nebo tři kameny na stavbu kostela přinese, dosáhne snáze věčné blaženosti. A tak lidé putovali na Blaník ve velkém množství, až musel roku 1414 zasáhnout arcibiskup pražský Zbyněk Zajíc z Hazburka a nařídil kněžím, aby zakázali putování lidu na Blaník. Tomu zákazu bych rozuměl. Žádná vrchnost nemá ráda srocení lidu kdesi v lesích, místo aby měli klid na práci pro své nadřízené nebo rovnou vlastníky.
Pravda je, že podobných legend, spojených s horami a kopci je v Evropě spousta. Ale ne všechny se vyvinou v národní epos a nestanou se jedním z hlavních národnostních symbolů.
O několik století později, hlavní sepisovač národnostních mýtů Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše právě o kováři, kterého pozval neznámý rytíř, aby mu okoval koně. Kovář šel za rytířem až do srdce hory, a když dokončil svou práci, dal mu rytíř odměnou pytel plný smetí. V jiné verzi totéž dostanou ovčáci, kteří se dovnitř hory vydají za zbloudilou ovcí. Kovář ani pastevci si však odměny neváží, a teprve pozdě zjistí, že se na zemském povrchu smetí změnilo ve zlato, o které svým nevděkem zcela nebo zčásti přišli. Ba co víc. Den, který strávil člověk uvnitř hory, byl dlouhý, jako rok na zemi.
A tak se stalo, že v dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo jistý kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic uklouzl na svahu a zřítil se z velké výšky kamsi do rokle. Jeho tělo ale nebylo nalezeno, a tak byl za nejasných okolností prohlášen za mrtvého. Nejen že se po 18 letech objevil živý a zdravý, ale začal se soudit o ušlou mzdu. Byl popohnán k vojenskému soudu za vyhýbání se vojenské službě a za dezerci, kde při výsleších uváděl toto: že se tam, myšleno v hoře, setkal se svatým Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími. Hovořil s nimi zvláštním jazykem, a když se z klenutého stropu opět stala modrá obloha, zjistil, že je z Blaníku venku, jenom o 18 let později. A výsledek? Vojenský soud kameníkovo vysvětlení přijal a také ušlou mzdu Podbrdský vysoudil – ne za 18 hodin, ale za 18 let!
Tak mě to připomnělo různé podivné žaloby ze současnosti, občas zveřejněné na internetu. Hlavně Spojené státy jsou pro takové kafkárny zemí zaslíbenou. No a o vojenském soudu raději pomlčet.
Když jsem po půl hodině vyfuněl až na vrchol, několik svěže vypadajících dam výrazně vyššího věku než je ten můj vesele konverzovalo nad kávou v papírovém kelímku, děti lítaly kolem jako by jim ten výšlap nestačil a jenom párek chundelatých psů pospával ve stínu smrku. Čekal jsem netrpělivě asi půl hodiny, jestli také zmizím na 18 let a vrátím se dolů do vesnice v roce 2041 – a nic.
Byl pořád podvečer, 1. července, svátek svatého Děpolta.
