Článek
Vyrostla z ní holka „jako malina; daleko široko nebylo jí rovné. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si lepší ženy přát.“ Alespoň tak ji popisuje Božena Němcová ve své Babičce. Děvče krev a mléko s dlouhými černými vlasy. O nápadníky nouzi neměla. O žádného z nich ale neměla zájem.
Nezájem o muže jí vydržel do té doby než se v Žernově, Červené Hoře a okolních obcích ubytovali vojáci. Psal se rok 1812, napoleonské války byly v plném proudu a Viktorka byla na službu u sedláka v Žernově. Bylo jí krásných dvacet let a vyhlídl si ji jeden od pátého praporu Černých myslivců. Prý ho poprvé viděla na svatojánské pouti a byla to láska na první pohled. Tedy pokud to byla láska. Srdeční záležitost, jak se dnes říká. Tehdy se věřilo, že ji černý myslivec očaroval. O nějakém nezájmu nebo dokonce odporu k němu, jak to popisuje Němcová, nemohlo být ani řeči.
Dům č. 20, ve kterém sloužila, patřil sedlákovi Šimkovi a později ho koupil otec bratři Čapků. Pocházel ze Žernova a s rodinou Židových byl vzdálený příbuzný.
Brzy po osudném seznámení odešla Viktorka sloužit na statek do Olešnice ke své provdané sestře. Za krátkou dobu ale záhadně zmizela a byla viděna v pevnosti Josefov, kde vyhledala svého vojáka. Její city k němu musely být velice silné, protože ho následovala všude tam, kam ho přeložili. Nějakou dobu se potulovala s vojskem po kraji a když se vrátila domů, byl z ní někdo úplně jiný. Podle žernovské kroniky se „z ďoučete plného života stala se dívkou pomatenou, jež jako padlá nepřišla nikdy do rodné chalupy. Putovala bez cíle lesem. Zdržovala se hlavně pod Bílým kopcem, v zalesněné stráni, které se říkalo Dubina. Často k Úpě a zejména k ratibořickému splavu.“
Putovala bez cíle po okolí, hodně času trávila v lese pod Bílým kopcem a na stráni Dubina. Vysedávala u řeky Úpy a ratibořického splavu. Jídlo si vyžebrala, občas i nějakou starou sukni nebo halenu.
Podle Němcové měla pohodit své čerstvě narozené dítě do splavu, ale v církevní matrice ani farské kronice žádný podobný zápis není. I v 19. století byl za vraždu dítěte kriminál a často i trest smrti, takže je téměř jisté, že příběh o dítěti hozeném do splavu je autorčina licence.
Zato je v červenohorské matrice záznam o narození dítěte mužského pohlaví 14. srpna 1834. Chlapec dostal jméno Jan a matce byl z důvodu nepříčetnosti odebrán. Na tomto světě dlouho nepobyl.
V černokostelecké matrice je zápis o úmrtí: „Dne 4. 9. 1834 Červená Hora čp. 28, v 6 hodin ráno zemřel onen Jan Žid, ve věku 21 dní, nemanželský syn žebračky Viktorie Židové, a téhož dne v 6 hodin odpoledne pohřben Františkem Kernerem, kosteleckým knězem, úmrlčí list vystaven 5. 9.“
Podle žernovského kronikáře to byla „osoba pomatená a živila se žebrotou. Chodila vždy v čistých, vypraných šatech, které prala buď v řece Úpě, nebo v potoce. Šaty sušila na břehu na keřích. V létě ráda po lese sbírala houby, dělala z nich hromádky, obojí houby dohromady, jedlé i jedovaté. Neměla ráda mladá děvčata. Když je potkala, tak jim sprostě nadávala.“
Jejím domovem se stala jeskyně, ve které žila až do října roku 1868. Tehdy ji Josef Kaněra, starosta Zlíče, našel vyčerpanou a umírající pod převisem na stráni, kde se často zdržovala. Spěšně sehnal ve vsi bryčku a s několika chlapy odvezl bezvládnou Viktorku do čtyř kilometrů vzdálené Červené Hory. Zemřela ve stejném domku, ve kterém porodila svého syna, v sobotu 17. října 1868.
Ten převoz podnikl starosta z ryze praktických důvodů. Viktorka měla domovskou příslušnost v Červené Hoře a na její náklady také musela být pohřbena. Jinak by povinnost padla na Zlíč, na jejímž katastru by vypustila duši.
O dva dny později byla pohřbena na obecní útraty do společného hrobu chudých na městském hřbitově v Červeném Kostelci. Ten byl později zrušen a ostatky chudiny skončily v místní kostnici. Mezi tisíci dalších i kosti Viktorie Židové.
Zemřela ve věku 76 let a Boženu Němcovou, která ji učinila nesmrtelnou, přežila o šest let.
Zdroje:
