Článek
Maršál Semjon Michajlovič Buďonnyj pocházel z chudé rolnické rodiny, do škol nechodil, ale mluvil tak, že mu každý rozuměl. I proto ho milovalo několik generací sovětských lidí.
Měl rád koně a ženy. To bylo pro lid další velké plus. Skládaly se o něm rudoarmějské písně a pojmenovávala plemena koní. S jeho nakrouceným knírem a hrudí posetou řády připomínal válečníka z dřívějších dob.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Jako odvedenec u kozáckého pluku sloužil v Mandžusku a po říjnové revoluci vstoupil do řad Rudé armády. Samozřejmě jako kavalerista. V čele 1. jízdní armády porazil Děnikinovo jezdectvo a obsadil Krym. V dalších bojích už tak úspěšný nebyl.
Byl oblíbencem Lenina i Stalina, a proto přežil čistky v armádě ve třicátých letech. Naopak se na jejich rozpoutání podílel, když stanul v čele zvláštního vojenského tribunálu. Osobní spor s Tuchačevským, který chtěl modernizovat armádu, zatímco starý kavalerista stále trval na jezdectvu, vyřešil Buďonnyj podepsáním rozsudku smrti nad Tuchačevským.
Ve druhé světové válce byla jeho válečná taktika už notně zastaralá, přesto jeho popularita rostla.
Stal se vrchním velitelem sovětských vojsk tzv. Jihozápadního frontu, jehož úkolem mělo být bránit Ukrajinu. Buďonného vojska však byla obklíčena u Kyjeva a Umaně. Na jeho místo nastoupil maršál Semjon Timošenko a Buďonnyj převzal otěže Záložního frontu. Ani v dalších funkcích se mu nedařilo lépe, protože odmítal nové metody a taktiku válčení. Proti tankům stále prosazoval koně.
Autor neznámý/Wikimedia Commons/volné dílo
Po koních byly jeho druhou láskou ženy.
První žena Buďonného, Naděžda, byla obyčejná kozácká dívka. Svatbu měli v kostele, jak se na správného bolševika slušelo, ale Naděžda byla většinu manželství sama. Manžel se proháněl po bojištích Mandžuska, Persie a Sovětského svazu. V roce 1923 se už jako privilegovaná bolševická rodina přestěhovali do Moskvy. Následujícího roku se Naděžda zastřelila. Po Rusi šly řeči, že ji Buďonnyj zastřelil kvůli nevěře.
V tom samém roce potkal mnohem mladší krasavici, zpěvačku a herečku Olgu Stefanovnu Budnickou. Později se stala sólistkou moskevského Bolšovo těatra a druhou manželkou maršála Buďonného. Rudý teror ve třicátých letech, který sám Buďonnyj pomáhal rozpoutat, dopadl i na ni.
V roce 1937 komisař vnitřních věcí Nikolaj Ježov Buďonného informoval, že jeho ženu Olgu zatknou. Kvůli vztahům s cizími diplomaty, což byla vlastizrada, a kvůli nevěře. Po obvinění ze špionáže, cizoložství a diskreditace maršála Sovětského svazu byla odsouzena k mnoha letům do pracovního převýchovného tábora.
A protože Rusko je zemí tragédů a velkých literátů, hlas lidu si šeptal, že Buďonnyj sám odvezl svoji ženu do cel NKVD. Podobně jako Kazbič z Lermontovova románu „Hrdina naší doby“.
Autor neznámý/Wikimedia Commons/volné dílo
Sestřenice uvězněné Olgy, která v Buďonného rezidenci pracovala jako služebná, se stala jeho třetí ženou. Jmenovala se Marja Vasiljevna. Když šel Buďonnyj požádat matku své služky o její ruku, padla mu k nohám a vzlykla: „Takový štěstí, báťuško!“. Marja byla o třicet let mladší a porodila maršálovi tři děti.
V roce 1956 se druhá žena, Olga Michajlovová vrátila z gulagu do Moskvy. Byla z ní nemocná a pomatená troska. Tehdy její bývalý manžel zařídil, aby ji léčili v nemocnici. O hrůzách gulagu, které vyprávěla, nechtěl nikdo slyšet, natož aby jim věřil.
Přežila jen díky dopisu, který v roce 1955 poslal Buďonnyj ústřednímu politbyru s žádostí, aby jí byly vytvořeny podmínky k přežití. Duševně chorá a zničená Olga po svém propuštění navštívila rodinu Buďonného, aby vyjádřila své díky, ale po tom všem, co zažila, už se nikdy nevzpamatovala.
Autor: Министерство обороны Российской Федерации/Wikimedia Commons/volné dílo
Maršál Semjon Michajlovič Buďonnyj přežil všechny bitvy, přežil období „Rudého teroru“, vládu Stalina i Chruščova a zemřel 26. října 1973 v Moskvě. Bylo mu devadesát let.
Zdroje:
