Článek
Když se bolševici v Rusku dostali k moci, kromě likvidace celých skupin obyvatel, vysídlování a přemisťování národů, začali drancovat celou zemi. Mimo jiné kláštery a chrámy.
Potřebovali peníze na socialistickou revoluci a zároveň tím osvobozovali ruský lid z chapadel popů. Dnes po sto letech se jeden takový komunista před vrchním popem Matičky Rusy klaní až po pás, jak uvedl nedávný tisk, dokonce se modlí za úhlavního nepřítele Ameriku a jejího vůdce.
To, aby jeho soudruhy předchůdce trefil šlak. V jejich době zbídačelá a krvácející země nutně potřebovala financovat svoje smělé pětileté plány. Poklady z vyrabovaných kostelů a paláců byly jejich pokladnicí. Začali poklady císařské rodiny, diadémy, náhrdelníky a Fabergého vejci. Přesto se jich několik podařilo po roce 1917 narychlo z Ruska vyvézt. To, co zůstalo, nabídl Stalin k prodeji do zahraničí.
Paradoxem dějin je skutečnost, že vejce po II. světové válce shromáždil Američan Forbes a jeho sbírku koupil na aukci roku 2024 ruský oligarcha Viktor Vekselberg. Fabergého vejce, alespoň jejich část, se tak vrátila zpátky do Ruska. Ty nejlepší kousky jsou dnes umístěné v Muzeu Fabergé v Petrohradě.
Kromě klenotů bolševici vstoupili na mezinárodní trh i s obrazy. Jenže mezinárodní situace takovým obchodům příliš nepřála a ekonomická už vůbec ne. Obrazy Rembrandta, Botticelliho, Cranacha staršího, Cezanna, Van Gogha, Poussina a Degase, o ikonách z 15. a 16. století ani nemluvě, to všechno bylo prodáno hluboko pod cenou. A to jen proto, aby mohli nakoupit osivo, hnojiva, traktory a jiné zemědělské stroje. Vzhledem k absurdnímu středověkému hospodaření, založenému na plánování od kancelářských stolů a pavědeckých a šamanských praktikách různých Mičurinů a Lysenků, se přínos z takto prodaných památek rovnal nule.
Jednou z nejznámějších a nejvíce diskutovaných památek určených k prodeji byl Codex Sinaiticus, který získalo Britské muzeum. Pergamenový rukopis evangelia ze čtvrtého století objevil v klášteře na hoře Sinaj německý biblista Konstantin Tischendorf.
Codex Sinaiticus vznikl v polovině čtvrtého století a je jednou ze dvou nejstarších křesťanských Biblí. V jeho krásně ručně psaném řeckém textu jsou nejstarší dochované kopie úplného Nového zákona a nejstarší a nejlepší kopie některých židovských písem ve formě, kterou přijala křesťanská církev.
Kodex byl po mnoho staletí uchováván v klášteře svaté Kateřiny poblíž úpatí hory Sinaj v Egyptě, odkud pochází jeho „pracovní název“. Je pozůstatkem obrovské ručně psané knihy, která obsahovala všechna křesťanská písma Starého a Nového zákona spolu se dvěma křesťanskými texty z konce prvního století. Hermovým pastýřem a Barnabášovým listem. Svazek tvořilo více než 1 460 stran o rozměrech 41 cm na výšku a 36 cm na šířku.
Všechny texty zapsané v kodexu jsou v řečtině a podle znalců se na práci podíleli tři písaři. Hlavní dochovaná část kodexu obsahuje 347 listů, dalších 43 listů je uloženo v Univerzitní knihovně v Lipsku. Šest listů je v Národní knihovně Ruska v Petrohradě. Další části zůstávají v klášteře svaté Kateřiny.
Knihu nabídl Stalin k prodeji v zoufalé snaze získat peníze na druhý pětiletý plán. Britská vláda měla zájem, ale podmínila nákup příspěvkem samotných Britů. Ve veřejné sbírce a zaplacením předplatného se na knihu sešlo neuvěřitelných 100 000 liber, což byla větší polovina kupní částky.
Samotný kodex dorazil do Londýna 26. prosince 1933 a následujícího dne byl doručen do Britského muzea, kde byl po kontrole oproti zveřejněnému faksimile vystaven veřejnosti.
Získané prostředky sovětskému lidu sužovanému hladem příliš nepomohly. Obilí, které bylo za prodej knihy v zahraničí zakoupeno, bylo jen kapkou v moři hladomoru, účelově vyvolaném bolševiky. Protože hladomor, jak pravil vůdce světového proletariátu V. I. Lenin, měl mimo jiné posloužit i „k rozbití hlavy nepřítele“, čímž se na další desetiletí oslabila moc náboženství nad masami.
Zdroje:
