Článek
Největší česká důlní katastrofa na Březových Horách v roce 1892 stála život 319 horníků
První se začali sbíhat k šachtě už odpoledne 31. května. Druhý den už stovky lidí i ze vzdálenějších míst čekaly, kdo bude z dolu vyvezen. Kdo živý, kdo mrtvý, kdo zohavený k nepoznání. Některé ženy si v zoufalství trhaly vlasy, jedna se na místě pomátla, jiné nevydrželo srdce a zemřela. Posedávaly na zemi a pláč střídaly s modlitbou.
Autor neznámý:/commons.wikimedia.org/volné dílo
Když vytahovadlo vyneslo na povrch první mrtvoly, pro nářek a pláč nebylo slyšet vlastního slova. Mnohá těla v roztrhaných hadrech byla zohavena. Obličeje zduřelé, zčernalé, mnoho lebek rozbitých k nepoznání. V důlní teplotě těla velice rychle podléhala hnilobnému rozkladu.
Bezpečnostní zařízení bylo v tehdejších dolech téměř nulové. Důl Maria měl jedno prvenství. Stoupací stroj zprovozněný v roce 1853 byl prvním v celém Rakousku-Uhersku. Bylo to vlastně dřevěné stupátko podobné schodu. Horníci se drželi za úchyt a během cesty museli několikrát přestoupit na stupátko sousední. Celé to bylo poháněno parním strojem a cesta trvala něco přes půl hodiny. Pod stupátkem, tedy pod horníkem byla tisíc metrů hluboká propast.
Často stupátko vyvezlo jen kusy masa, v jednom případě pouze dřeváky a tři klobouky. Muži zřejmě přiotrávení zplodinami už neměli sílu na stupátko nastoupit nebo se neudrželi a zřítili se do propasti.
V dole na dřevěných stupátkách po havárii visely utrhané nohy a ruce. Těla nešťastníků byla sem a tam smýkána vytahovadly. Někteří horníci byli vyváženi v bezvědomí, a když se probrali, vyprávěli hrůzné věci, které dole viděli. Totožnost zohavených k nepoznání byla určována podle osobních předmětů. Prstýnků, nožů nebo hodinek.
Autor: Zelenymuzik/commons.wikimedia.org/volné dílo
Důl Marie, který by se měl přejmenovat na důl neštěstí a hrůzy, byl založený v roce 1822. V roce 1892 dosahoval hloubky 1126 metrů. Jeho chodby ho na několika patrech propojovaly se sousedními doly, což bohužel přispělo k tak obrovskému rozsahu katastrofy.
Posledním zachráněným horníkem byl Jan Soukup, který přežil v dole dvacet čtyři hodin od vzniku požáru. Mrtvé a části těl vyváželi do 9. června. Ale poslední mrtvola byla nalezena až 22. září 1892.
Toho dne, 31. května 1892, sestoupilo do dolu Marie 835 horníků. Vytažených mrtvých bylo 318, po devíti dnech zemřel poslední, Václav Krotký. Zůstalo po nich 285 vdov a 961 sirotků.
Zbytky těl, které se nepodařilo identifikovat, byly pohřbeny společně v jedné bedně. Ostatní horníci byli uloženi k věčnému spánku na hřbitovech v Březových Horách, Příbrami a okolních vsích. „Zdař Bůh na poslední šichtě.“
okino/commons.wikimedia.org/volné dílo
Důl Marie byl po katastrofě ve velmi špatném stavu. Těžní klece se zřítily do jámy a všechny prostory a chodby byly ještě dlouho zamořeny plyny. K obnově důlní činnosti došlo roku 1894. Po první světové válce zůstal důl opuštěný a chátral. Těžba byla obnovena po skončení druhé světové války a skončila v roce 1978.
Za dva týdny po katastrofě 13. června 1892 se dostavil k Okresnímu soudu v Příbrami horník Václav Havelka. Důvodem byly, jak sám uvedl, výčitky svědomí. Věděl, kdo způsobil požár, při kterém zahynuli i jeho dva bratři. Na základě jeho doznání byli zatčeni Emanuel Kříž z Oseče, Václav Havelka z Orlova, Jan Kadlec z Příbrami a Alois Nosek z Havírny.
Toho nešťastného 31. května 1892 přišli tito muži ke stoupacímu stroji, aby je vyvezl napovrch po ukončení jejich ranní šichty.
Emanuelu Křížovi dohoříval knot v kahanu a rozhodl se ho vyměnit, protože vstup na stoupací stroj bez světla byl přísně zakázaný. Zbytek knotu spadl do spodní komory. Ještě zkontrolovali, zda nic nedoutná a pak vystoupali nahoru. V jednu hodinu odpoledne začalo hořet.
Autor: samsonet dodo/commons.wikimedia.org/volné dílo
Soud se konal v Praze na začátku července. Obhájce požadoval úplné zproštění viny. Podle odborníků z Báňské akademie v Příbrami nešlo jednoznačně určit, co požár způsobilo. Soud odsoudil Emanuela Kříže ke třem letům vězení. Ostatní dostali tresty od tří měsíců do dvou let.
Některé zdroje uvádějí, že Kříž trpěl těžkými depresemi až do konce života. Po roce a půl byl na základě císařské milosti propuštěn. Vrátil se domů, pracoval v lese a zplodil ještě několik dětí.
Zdroje:
