Článek
Kolik Čechů bylo skutečně na palubě Titanicu a kolik se jich zachránilo, zůstává stále záhadou
O zkáze Titanicu, který se 14. dubna 1912 srazil s ledovcem a po třech hodinách šel ke dnu, se popsaly metráky papírů. Film natočený v roce 1997, tedy 85 let poté, získal jedenáct Oscarů a vydělal 2,1 miliardy dolarů. Tím se stal čtvrtým kasovně nejúspěšnějším filmem všech dob. Kolik litrů slz bylo v kinech prolito divačkami se zjistit nepodařilo. Na palubě mělo být 2 228 lidí a přibližně 1 500 z nich zahynulo.
Autor: R. Welch/commons.wikimedia.org/volné dílo
Hned poté se novináři vrhli na zachráněné, články s jejich popisem posledních chvil na palubě „nepotopitelné lodi“ neměly konce. Titanic mánie zachvátila svět a prodej novin dosahoval astronomických čísel. Řešila se příčina nebo příčiny srážky, vybavení lodi, dokonce složení kapely, národnosti zachráněných i zahynulých. Nejvíc šly na odbyt osobní příběhy s nádechem senzace. A tam kde žádná nebyla si ji novináři domysleli.
Po nějaké době se začaly objevovat osoby, které o sobě tvrdily, že přežily zkázu lodi a nabízely své srdcervoucí příběhy novinám za finanční odměnu. Protože téma bylo pořád žádané, objevovala se v novinách vyprávění všelijakých podvodníků a bajkařů, kteří tak snadno přišli k penězům.
I v českých novinách se začala řešit otázka, kolik Čechů bylo na palubě, kolik se jich zachránilo a jaké byly jejich další osudy. S poptávkou přichází i nabídka, a tak se přeživších začalo objevovat víc než partyzánů po válce. V novinách první republiky, kdy kult Titanicu stále vzkvétal, to vypadalo, že by Češi přeživší zkázu lodi zaplnili menší námětí. Nakonec i v této oblasti zvítězil zdravý rozum a tvrzení falešných zachráněných byla vyvrácena nebo zesměšněna.
Z těch, kteří prošli sítem pravděpodobnosti, byli nejčastěji jmenováni: Viktor Halva, Karel Stanke, Josef Kielbaba, Jan Kabát, Michel Navratil se dvěma syny a Rudolf Linhart. Ale důkazy většinou chybí.
Autor: J.W. Barker/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ten nejfantastičtější příběh poskytl českým i americkým novinám Viktor Halva. Vlastně to byl celkem podrobný životopis, který v mnohém připomíná osudy Járy Cimrmana.
Viktor se narodil 21. března roku 1892 v Crhově, základní školu absolvoval v Bystřici nad Pernštejnem a v Brně se vyučil elektromechanikem. V tu dobu v Brně předváděli bratři Wrightové své první letadlo Kitty Hawk. Viktora to samozřejmě zajímalo a nabídnul své služby Američanům. Ti byli rádi a souhlasili.
Další slavný Američan, ke kterému se Viktor přidal, byl Buffalo Bill. Během jeho rodea po moravských městech mu dělal osvětlovače. Byl srpen 1906 a Viktorovi bylo krásných čtrnáct let. Poté nastoupil do továrny ve Vídni, ale byl zatčen za vyhýbání se povinné vojenské služby. Z vězení utekl již třetí den do Hamburku, kde si zakoupil lodní lístek do Ameriky.
Jako černý pasažér přistál v Southamptonu a dostal se k Titanicu. I když měl lístek, byla všechna místa obsazena. Přemluvil tedy jednoho cestujícího, který jej u sebe tajně ukryl. Viktor byl jako černý pasažér na Titanicu pod lodním lůžkem v kajutě č. 903.
Po nárazu lodi na kru se dostal na palubu, skočil do ledové vody, ale posádka jednoho člunu ho vytáhla a zachránila. Další osudy Viktora v Americe by si zasloužily samostatnou kapitolu.
Dalším z Čechů měl být Josef Kielbasa. Ten tvrdil, že pracoval na palubě jako pomocný číšník. V osudnou chvíli měl nést tác piv a kvůli nárazu se málem polil. Poté mu jeho kamarád telegrafista Philip Albert pošeptal, aby vyslat zprávu SOS.
Kielbasa nelenil, nechal pivo pivem, a pustil se do záchranných prací. Poté ho dav svrhl do záchranného člunu, který ho dopravil do bezpečí.
Podle tvrzení pasažérů nikdo náraz nepocítil, takže pivo mohl vylít z jiných důvodů. A radista se nejmenoval Philip Albert, ale John George Phillips. Je velice nepravděpodobné, že by žádal o pomoc číšníka s tácem piv, který neuměl anglicky.
Kielbasův kamarád Jožka Koszciuk u toho měl být také jako pomocný číšník. Odjeli společně z Moravy a dostali se jako nižší personál na palubu. Jenže Koszciuk si před novináři nepamatoval vůbec nic.
Soupis českých číšníků na Titanicu doplnil Stanislav Englert. Rád vyprávěl novinářům o svém zachránění, které ovšem kopírovalo německý film o Titanicu, promítaný u nás za války. Údajně vydržel s malou holčičkou přivázanou k sobě natrhanými pruhy látky v ledových vodách až do rána, kdy se dočkali záchrany. Ve vodě o teplotě mínus 2,2 stupně dospělý a zdravý člověk přežije hodinu, jen výjimečně o něco málo víc.
Členem lodní kapely měl být další z Čechů Karel Stanke. Noviny v roce 1942 otiskly jeho příběh.
„Kapela, v níž byli převážně čeští muzikanti, hrála dál a loď se nepozorovatelně začala potápět s námi všemi.“
Společnost White Star Line najala osm hudebníků, kteří pod taktovkou kapelníka Wallace Hartleyho hráli k tanci i poslechu. V seznamu jméno Karel Stanke chybí. V důsledku psychického otřesu, ze kterého se už nevzpamatoval, zemřel v Praze dva roky po potopení lodi.
Autor. Willy Stöwer/en.wikipedia.org/volné dílo
Za jedinou věrohodnou českou stopu na Titanicu je považován příběh Rudolfa Linharta z Rokycan. Po nárazu lodi na kru byl přidělen dvacetiletý mladík k čerpadlům. Jeho popis záchranných prací se shoduje s jinými. Dostal se do osmého člunu v pořadí jako veslař. Člun byl přeplněný, po kolena plný vody. Až když se začalo rozednívat, objevily se obrysy parníku HMS Carpathia. Trvalo celou hodinu, než se lidé dostali na jeho palubu a byli zachráněni. Příběh Rudolfa Linharta byl odvyprávěn v československém rozhlase v roce 1952, později roku 1966 v Rokycanských novinách. On sám o žádnou popularitu nestál.
Vyučil se v plzeňském hotelu Waldek a pak zamířil do světa na zkušenou. V Anglii mu ředitel Bass z londýnského hotelu Viktorian Stadion dopomohl k místu stevarda na zaoceánském parníku Titanic. Pracoval v kajutách první třídy.
Za první světové války jako legionář prošel sibiřskou anabází, za té druhé ho uvěznili Němci jako člena Sokola. Komunisté mu znárodnili restauraci Plevno v Rokycanech, tak změnil místo a přestěhoval se do Teplic, kde dožil. S manželkou Annou rozenou Veselou měl syna Rudolfa. Zemřel v Teplicích v roce 1970.
Zdroje:
