Josefa Mánesa pronásledovaly deprese. Milenku i s jeho dcerou vyhnala sestra Amálie z domu

Josefa Mánesa pronásledovaly halucinace, deprese a syfilis. Milenku i s jeho dcerou vyhnala sestra z domu

Josef Mánes se celý život toužil podívat do Říma. Jeho přítel a mecenáš umění Vojtěch Lanna mu navrhnul cestu do Říma v naději, že pobyt ve svatém městě vrátí Josefovi radost ze života a nový impuls k práci.

Tak se Mánes na jaře roku 1870 za finanční podpory Vojtěcha Lanny vydal do Itálie. Za dva měsíce mu bude padesát a v Itálii by mohl vytvořit svá vrcholná díla.

Josef Mánes byl zvyklý, že se o něj celý život někdo staral, hlídal ho i podporoval. Sestra Amálie, hrabě Sylva-Tarouca nebo Vojtěch Lanna. V Římě byl sám, obklopený lidmi, jejichž řeči nerozuměl a svým chováním vzbuzoval dojem pomatence. Kterým do jisté míry už byl.

Takže ho místní zesměšňovali, několikrát byl okraden, v hotelu, kde se ubytoval, si z něj udělali dojnou krávu. Psal dopisy plné bolesti s žádostí o další a další peníze a bylo jasné, že pobyt v Itálii na jeho duševním stavu nic nezmění. A pokud ano, tak pouze k horšímu.

Sestra Amálie se tedy vydala za bratrem, aby mu byla, jako po celý život, oporou. Našla ho v zuboženém stavu, vychrtlého a špinavého na schodech proslulé Fontány di Trevi. Jenže ne s paletou a malířskými štětci před rozpracovaným obrazem na trojnožce. Josef ležel na zemi a sestru téměř nepoznával.

Kolem něj poskakovala skupina rozesmátých lidí, kteří se chudákovi vysmívali v domnění, že je to nějaký opilý žebrák. Když mu Amálie pomohla nohy, aby ho odvedla nejen od fontány, ale i z Říma domů, pošeptal jí jediné. „Řím nemá své žluté růže“.

Obraz Římské ruiny je jediný výsledek jeho italské cesty. Název jako by odrážel Mánesův zdravotní stav. Nikdy nebyl dokončen.

V první polovině 19. století bylo vlastenectví v Čechách jaksi nepovinně povinné. V salonech dosud německy hovořícího měšťanstva se pátralo po slovanských hrdinech z minulosti.

Falešné rukopisy zelenohorský i královédvorský rozpoutaly nacionalistický boj Slovana s Germánem. Cokoliv, třeba i podvod a lež, co by vedlo k posílení českého potažmo slovanského nacionalismu, se hodilo.

Na počátku 19. století ještě fungoval romantismus. Náhled i životní postoj, ve kterém se jedinec ocitá mimo společnost, sám s duší trýzněnou a rozeklanou jako větve borovice v temném lese. Obojí, jak romantismus, tak i obrození se vtělilo do druhého dítěte umělecké rodiny Mánesových.

Otec Antonín byl profesorem krajinomalby na Akademii, jeho bratr Václav jejím správcem. Není divu, že Antonín Mánes oba své nadané syny na Akademii přijal. Staršího Josefa v patnácti letech, mladšího Quida dokonce v deseti. Oběma se předpovídala zářná budoucnost.

Idylka skončila v roce 1840, kdy Václav Mánes nebyl zvolen ředitelem. Celá rodina Mánesů to vnímala jako křivdu a podraz. Ředitelem se stal Christian Ruben, který mánesovský klan nesnášel. Po smrti Antonína jeho pozici v krajinářské škole ihned obsadil Rubenův švagr Haushofer.

Josefu Mánesovi bylo třiadvacet a vedl s Rubenem i Haushoferem předem prohraný boj. Obvinil oba ze smrti svého otce, kterého uštvali, i z ekonomických problémů rodiny, do kterých se dostali. Matka po smrti muže ulehla na lůžko a užírala se nespravedlností, která postihla její rodinu. Bratři stále studovali na Akademii, a tak se stala živitelkou i opatrovatelkou nejstarší Mánesovo dítě Amálie. Vydělávala výukou kreslení po domácnostech a držela tak rodinu nad vodou.

Josef se rozhodl, že za takových podmínek z Akademie odejde. Svoje trápení a křivdy „vymaloval“ do dvou obrazů. Lukáše z Leydenu a Hrobníka. Obrazy plné smutku a beznaděje vytvořil v roce 1843, kdy mu bylo dvacet tři let.

Na prvním obrazu bledý a utrápený muž s rozpřaženýma rukama čeká na smrt. Mánes tím vyjádřil nevyhnutelný konec svého otce, který na tom byl podobně.

Na druhém obrazu zpodobnil Josef Mánes sebe. Osamělý hrobník u prázdného hrobu je malíř poté, co se stal vyvržencem společnosti. Romantická póza tváří v tvář smrti. Deprese zdůrazněná velikostí hřbitova, který je prázdnou pustinou. Prázdný hrob a povalený náhrobek jako symboly skepse.

Povalený náhrobek je prvním v cyklu maleb, ve kterých malíř vyjadřuje svoji budoucnost zneuznaného a opovrhovaného člověka. Cyklus byl uzavřen obrazem Utonulý. Spadlý klobouk symbolizuje definitivní vyčlenění se ze společnosti lidí. Osoba, které klobouk patřil, je vymazána z paměti lidí.

V roce 1844 odjel Josef do Mnichova. Nechtěl na žádnou školu. Chtěl odejít z Prahy i od rodiny a překonat všechny ty rány, které ho na Akademii postihly. Tříletý pobyt využil k chození po galeriích a k vlastní tvorbě.

Vrátil se do Prahy plný energie začít znovu a lépe. Jenže po aféře na Akademii žádné zakázky nepřišly. Zato přišla nabídka od Bedřicha Silva-Taroucy s pozváním k pobytu a tvorbě na zámek do Čech pod Kosířem.

Prostředí Hané Mánese uchvátilo. Obyčejní Hanáci v pracovním i v krojích, dobře rostlé dívky a dámy, lidové zvyky, pobyty v přírodě, to bylo něco zcela jiného než německá a vlastenecká Praha. Jezdil po okolí a portrétoval dívky i dámy, místní kroje a stal se vyhledávaným společníkem. Zdálo se, že depresivní a rozervaný romantik našel své místo k životu.

V roce 1847 nastoupila do rodiny Mánesových služebná Františka Šťovíčková. Bylo jí dvacet dva let a s Josefem si padli do oka. Po dvou letech si padli i do náruče a Františka otěhotněla. Jakmile to zjistila Josefova sestra Amálie, bylo zle.

Amálie byla tím, kdo nosil u Mánesů kalhoty. Ona držela rodinu finančně nad vodou a starala se, jak jen mohla. Ale mít dítě se služkou by mohlo rodinu společensky dehonestovat. A kdoví s kým si to služtička uhnala.

Amálie si vzala bratra na paškál a zakázala mu jakékoliv další styky. Když v roce 1850 zemřela stará paní Mánesová, Amálie jednoduše vyrazila Františku i s malou dcerkou z domu. Josef sice smutnil, ale to už tak k němu nějak patřilo. Přesto namaloval její portrét, kterému dal název Jitro a Večer. Ani její jméno se neodvážil na portrét své milenky napsat.

V Praze mezi tím vypukly svatodušní bouře. Byl rok 1848 a české země byly ve varu, podobně jako tomu bude za sto let. Josef Mánes se stal s dalšími vlastenci jako byl K. J. Erben nebo K. H. Borovský členem spolku Svornost. Situace se přiostřila, když se účastníci Slovanského sjezdu střetli s vojáky polního maršála Alfreda Windischgrätze. Mánes se v oněch pohnutých chvílích odsunul na venkov a do Prahy se vrátil, až když byl ve městě klid.

Na zasedání říšského sněmu v roce 1849 v Kroměříži byl vyslán i Josef Mánes, aby namaloval portréty českých účastníků. Netrvalo to dlouho a císař František Josef I. vydal manifest o rozpuštění říšského sněmu. Za tři dny vojsko Ústavodárný sněm rozehnalo a byl klid.

To byla poslední kapka a Josef Mánes byl opět na dně. Ztráta iluzí i vyhnání Františky z domu ho opět srazily do kolen. Proto přijal další pozvání od Bedřicha Silva-Taroucy na Hanou do Čech pod Kosířem. Opět maloval portréty členů hraběcí rodiny i místních lidí. Jak se ukázalo, kdykoliv ho Praha „drtila“, vždycky utekl na venkov, kde mu bylo lépe. Namlouval si, že je konečně mezi svými, kam patří, do nóbl společnosti. Netušil, že tam není rovný mezi rovnými a hraběcí rodině slouží jen pro pobavení a vytržení z nudy.

V té době se u Mánesa začaly projevovat příznaky „záhadné choroby“, které se v šedesátých létech stupňovaly. Bolesti hlavy, slabost, nespavost, halucinace a silné deprese. Lékaři i přátelé doporučovali opium, což byla v té době i módní záležitost. Nemoc se často projevovala nejen v jeho nesmyslném blábolení, ale i v malbě. Zobrazeným postavám přimalovával dlouhé špičaté, často krvavě rudé prsty.

Jeho posedlost žlutou růží, kterou neustále hledal, byla příznakem duševní choroby, která se už nedala přehlížet. Psal svým přátelům a známým prosby o pomoc při jejím hledáním. Důvody, proč malíř, chátrající na těle i na duchu, hledal žlutou růži, jsou nejasné.

Po vytvoření Rakouska-Uherska v roce 1867 se zástupci českých vlastenců vydali hledat útěchu a pomoc do Ruska k caru Alexandru II. Palacký, Erben, Riegr ani Josef Mánes se samozřejmě kromě líbivých slov ničeho jiného nedočkali. Mánes kupodivu zůstal v Rusku déle než ostatní a namaloval množství kreseb. Téměř všechny během zpáteční cesty poztrácel.

Jeho zdravotní stav byl čím dál horší. Přestával malovat a upadal do hlubší a hlubší letargie. Na některé již hotové obrazy z dřívějšího období domalovával vlčí drápy.

Cesta do Říma v roce 1870 skončila fiaskem. Vyčerpaného bratra, který se potácel v depresích, přivezla zpátky do Prahy sestra Amálie. Navíc zjistila, že bratr utrpěl vážný úraz hlavy, zřejmě pádem na kamennou obrubu.

V Praze propadal záchvatům vzteku a zuřivosti, které se střídaly s naprostou apatií a nezájmem o cokoliv a kohokoliv. Když to na něj přišlo, ničil své obrazy a vytíral s nimi podlahu. Aby se zotavil, odjel jako vždy na venkov na Hanou. Jenže když na zámku viděli, v jakém je Mánes stavu a rozpoložení, odmítli ho přijmout. Už nebyl vítaným společníkem. Leopoldina Silva-Tarouca si do deníku zapsala: ,,Náš ubohý Mánes, bídný na těle i na duchu“.

Příští rok 9. prosince 1871 lidská troska kdysi význačného malíře a portrétisty zemřela. Příčinou byla progresivní paralýza, pokročilá forma syfilis, která napadla mozek.

Na pohřeb Josefa Mánesa přišlo jen několik nejbližších přátel a rodina. Mezi nimi se v patřičné vzdálenosti choulila zimou nápadně hezká plavovlasá dívka v černých šatech. Na rakev položila vavřínový věnec a ustoupila do pozadí. Jmenovala se Josefína, bylo jí dvacet let a byla to Mánesova zavržená dcera. V novinách se objevilo několik kratičkých zpráv. Umělecké besedě, které byl předsedou, nestál ani za zmínku.

Podobně dopadlo mnoho jeho obrazů. Hodně jich zničila sestra Amálie a zbytek se snažila prodat. Ovšem zájem byl mizerný. Dalších deset let si na Josefa Mánesa nikdo ani nevzpomněl.

Zdroje:

https://knihovna.lf2.cuni.cz/progresivni-paralyza

https://epochalnisvet.cz/plachy-josef-manes-za-svou-lasku-bojovat-nedokazal/

https://epochaplus.cz/manesova-josefina-slavnemu-maliri-stala-modelem-obycejna-sluzka/