Článek
„Svým zjevem ztělesňovala typ české krásy a svou pěknou tváří připomínala některé ženy Mánesovy. Pokud se pamatuji, mnohý muž vzhlížel k ní překvapeným pohledem,“ napsal o ní o dvacet let mladší Jaroslav Seifert.
Dcera řezníka Bartoše z Úval, který se oběsil, když jí byly čtyři roky. Takže start do života nic moc. Otčím, za kterého se matka provdala, byl vysloužilý šikovatel Lojza Majer. Od něho si vzala alespoň jméno. Majerová.
Budoucí manžel Josef Stivín, šéfredaktor Práva lidu, už byl jakási partie. Po narození syna se odstěhovali do Vídně, kde se stal redaktorem Dělnických listů. Tam začala psát i Marie Majerová a za honorář své první knihy Panenství odjela na rok do Paříže. Syna odložila k prarodičům a manželovo místo zaujali jiní.
Pokud šlo o občasné výchovné pokusy, uplatňované na synovi Pravoslavovi, kterého svěřila rodičům, titul „matka roku“ by s největší pravděpodobností nezískala.
Ve svém deníku si budoucí autorka Robinsonky zapisovala různé poznámky týkající se jejích výchovných metod. Jednou v říjnu 1909 měl matce číst nějaké zápisky ze školy, ale on odmítal, kňoural a brečel. Majerová vše vyřešila rázně. „Sekla jsem jej přes ruku, zarytec mlčel. Slíbila jsem mu bití, ani to nepomohlo. Tak jsem mu je dala. Pět ran rákoskou do zadnice,“ napsala si o tom.
V Paříží se seznámila s anarchisty a žila s básníkem Františkem Gellnerem. Trochu skok od sociálně demokratických myšlenek k anarchistům, ale jako hlasatelka idejí volné lásky a volného mateřství si s tím hlavu nelámala. Byl to podivný vztah, ve kterém manžel věděl o milencích své ženy, ale oba to vnímali jako boj proti předsudkům. Spořádanost a počestnost patřily do 19. století.
Do Františka Gellnera se zamilovala na první pohled. Možná ho milovala právě proto, že on sám o ní neměl valného mínění.
Gellner jako hlavní představitel tak zvaných anarchistických buřičů volnou lásku své partnerky nesdílel. I anarchista má rád to svoje jisté a ženu si představoval spíš v kuchyni než v pařížských kavárnách a šantánech. A tak Marii po nějaké době ze svého nepříliš luxusního pařížského bytu jednoduše vyhodil.
Zhrzené Majerové nezbylo než se vrátit domů k manželovi. Nakonec stejně požádala o rozvod a soudní verdikt přesně určil, co komu v domácnosti, kterou spolu nadále budou sdílet, patří. Stivínovi zůstaly housle, kytara, hudebniny a knihy. A také „může užívat štokrle, bambusový stolek a jednu postel se dvěma slamníky“. Zbytek zůstal Marii.
Jak byla oblíbená mezi muži, tak ženy ji příliš nemusely. Když navštívila v Bílovicích S. K. Neumanna, u kterého se ubytovala, přinutila básníkovu manželku Boženu, aby jela do Brna za Gellnerem a předala mu Mariin vzkaz, že by se k němu ráda znovu nastěhovala. Neumannová jí to slíbila a vypravila se do brněnské kavárny U Brychtů, kam Gellner často chodil. Ten celou záležitost vyřešil jako správný anarchista. Údajně měl říct:
„Co chce na mně ta potvora? Ať mě nechá na pokoji. Řekněte jí, aby mi políbila prdel.“
Takový vzkaz se samozřejmě Neumannová neodvážila předat, a tak prý jen cosi nejasného zamumlala. Marie v Bílovicích nějakou dobu zůstala a namluvila si tam Vojtěcha Sklenáře, místního donchuána. Po společné noci v domě S. K. Neumana ji básník vybídnul k odjezdu. Zvuky, které se po celou noc ozývaly z ložnice Marie a Vojtěcha, básník druhý den ráno komentoval slovy: „Víš, potom tu hanbu sklízí Božena, ty si odjedeš, ona zůstává.“
Po druhé se vdala za grafika Slavoboje Tusara, bratra sociálnědemokratického prvorepublikového politika Vlastimila Tusara. Ze svého tradičního bohémského životního stylu samozřejmě neslevila ani o píď. Rozvedla se v únoru 1947 pro „nepřekonatelný odpor.“ On sám se k rozvodovému řízení ani nedostavil, „ale písemně s rozvodem od stolu a lože“ souhlasil. Marie dostala od Slavoboje odbytné 200 korun měsíčně a nikdy se už nevdala.
Ve dvacátých létech opustila Marie Majerová anarchistické kruhy a stala se zapálenou komunistkou. V roce 1929 se sice spolu s dalšími spisovateli nechala velmi odvážně vyloučit z KSČ, kdy nesouhlasila s bolševizací strany, po válce do ní ale zase vstoupila. Stala se ikonou komunistické kultury a literatury. Přesvědčenou komunistkou zůstala až do konce života. Zemřela v lednu 1967 v nedožitých pětaosmdesátých narozeninách.
Zdroje:
Dana Nývltová: Marie Majerová
Femme fatale české avantgardy Akropolis, Praha 2011
