Článek
Po padesáti letech jsem se odvážil překročit koleje brněnské šaliny a vydal se do města, které jsem dosud znal hlavně z nádraží, dětských vzpomínek a podezřelých pověstí. Cestou jsem potkal krokodýla vydávajícího se za draka, koláře rychlejšího než zdravý rozum, kamennou zadnici na kostele i mrtvého barona, který možná nebyl tak docela mrtvý. A znovu se mi potvrdilo, že v Brně člověk nemůže věřit všemu, co vidí. Natož tomu, co mu vyprávějí.
Kdykoliv se dostanu na vlakové nádraží v Brně, prožívám jakési skryté pnutí. Ne ve střevech, ale v hrudi. Přestože jsem se posledního půl století pohyboval po štatlu pouze na trase z vlakového nádraží na autobusové a opačně. Teď jsem poprvé po těch padesáti letech překročil koleje šaliny a váhavě se pustil do nejbližší části města, zvané Oltec, tedy Staré Brno.
Ve spáncích mi bušilo, slunce babího léta hřálo a já si uvědomil, že dnes je svátek. Ne církevní ani státní, ale mírně pohyblivý svátek, který ukončuje tu krátkou etapu zrání burčáku. Den, který by měl být zaznamenáván v kalendáři černým písmem, jako máme například den svatého Rufa, kdy na Moravském poli padl král železný a zlatý.
Jasně, že burčák se bude prodávat dál, ještě i po Dušičkách, a cajzli ho budou znalecky usrkávat třeba i na Boží hod. Ale pro Moraváka letos končí a bude zase až za rok.
Když pominu barevnost a hlučnost centra města, výlohy plné zboží a Balkánce v prodejnách kebabu, musím říct, že za půl století se toho moc nezměnilo. Což je pro konzervativního milovníka starých časů dobrá zpráva.
Jenom dnešní Masarykova třída, která vede mírně do kopce na náměstí Svobody, se dřív jmenovala třída Vítězství. Ona byla Masarykova i v letech 1968–1970, ale to bylo jen tak na zkoušku.
Ulice mění své názvy všude, tedy i v Brně
Už v roce 1836 dostala její část název Ferdinandsgasse, tedy Ferdinandova, na počest rakouského císaře a posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého. Stalo se tak u příležitosti jeho návštěvy Brna a po přestavbě tamní Židovské brány na bránu Ferdinandovu. O tři roky později se název rozšířil na celou ulici. Předtím se po staletí skládala ze dvou částí zvaných Sedlářská a Židovská.
Po vzniku Československa byla ulice 30. prosince 1918 přejmenována podle prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a 17. března 1939 se změnila na Hermann-Göring-Straße. Od roku 1945 jí byl na celých deset let vrácen název z první republiky. Pak přišla třída Vítězství, krátký návrat Masaryka v osmašedesátém, opět Vítězství a teprve v prosinci 1989 se Masaryk vrátil definitivně. Tedy alespoň prozatím.
Jména ostatních ulic v centru ve mně vyvolávala vzpomínky na dětství, kdy jsem jako kluk jezdil na návštěvu za strýcem a později prožil nezapomenutelný rok na Špilberku. Jako průvodce!
Ulice Orlí, Jánská nebo Kobližná. Ty názvy klukovi z vesnice vzdálené pětadvacet kilometrů voněly dálkami a výfukovými plyny autobusu Škoda 706 RTO, který zajišťoval každodenní dopravu do hlavního města Moravy.
Už jako dítě jsem měl jisté pochybnosti o věrohodnosti vyprávění z dějin města. Brněnský drak a kolo stály na počátku mého skeptického pohledu na psanou historii.
Jako účastník školní výpravy do Brna, která měla vesnickým školákům ukázat pulzující život velkoměsta, jsem považoval vyprávění soudružky učitelky o drakovi zavěšeném v průjezdu radnice za blbost. Každý přece musel vidět, i zespodu, že to není žádný drak, ale obyčejný krokodýl.
Brněnské drak alias Crocodylus niloticus
Následující výklad o kole už byl totální blábol.
Kdesi v Lednici, kde jsem měl pratetu, se prý v hospodě jakýsi kolář vsadil, že za jeden den porazí strom, udělá z něj kolo a pěšky ho dovalí do Brna. Z Lednice je to pětapadesát kilometrů, a to o práci na výrobě kola ani nemluvě. Bylo mi jasné, že kolářský mistr Jiří Birk, který se v opilosti chvástal v hospodě, musel být pěkný žvanil.
Na což jsem upozornil soudružku učitelku, která po mně jen sekla okem a pomyslela si cosi o přemoudřelém parchantovi.
Podle pověsti Birk zvládl strom porazit, kolo udělat a dostat se s ním do města dřív, než večer zvonili Ave Maria. Sázku vyhrál. Dvanáct tolarů se hodilo, protože to bylo víc než roční příjem kolářského mistra. Nakonec ale stejně zemřel v bídě, jelikož se stal podezřelým. Musel se přece upsat ďáblu, který mu pomohl, protože jinak neměl šanci uspět.
Brněnské kolo má být původem z Lednice
Jeho výkon se snažil napodobit brněnský herec Dušan Vitázek. Tomu už ale místo rohatého pomáhal kolářský mistr a měl k dispozici moderní nářadí. Takže to v limitu stihl.
Podobně jako kolo je na tom i brněnský drak. Prý žil u Svratky a terorizoval město. Pak na něj řezník nastražil past. Konkrétně volskou kůži, do které nacpal vápno. Drak to sežral a chcípl.
Zoologové zase tvrdí, že je to krokodýl nilský. Tak jak by mohl žít u Svratky? Nebo že ho městu daroval turecký sultán. Kde by ho tam vzal? Myslím sultán.
Zkrátka už od dětství pro mě Brno představovalo oproti historkám z mé vesnice cosi nevěrohodného a smyšleného. Prostě šméčko.
Dalším důkazem, že v Brně není všechno, jak se sluší a patří, je „holá řiť“ na chrámu Páně.
Tvrdí se, že stavitel Anton Pilgram měl rozestavěné dva kostely. Svatého Jakuba a Petrov. Ten druhý ve výstavbě zaostával, a tak Pilgrama odvolali na Petrov. A Pilgram, aby se pomstil, vysochal pod oknem holý zadek směrem k Petrovu. Mužíček, kterému zadnice patří, dostal jméno Nehaňba.
Nehaňba se nehanbí už pěknou řádku let
Příběh dobrý, až na to, že Pilgram pracoval na svatojakubském kostele už koncem 15. století. Dodnes je tam patrná jeho kamenická značka na arkýři a točitém schodišti. Roku 1511 odešel z Brna do Vídně, kde ho páni zaměstnali na stavbě svatoštěpánského dómu.
Na kresbě jižní strany kostela z roku 1724 Nehaňba není. Zato na kolorované kresbě Franze Richtera z roku 1821 už je. Takže to vypadá na další šméčko.
Chlapík s vystrčeným zadkem nejspíš nebyl pomstou Petrovu a jeho kanovníkům. Spíše mohl mít co do činění s náboženskými spory mezi katolíky a protestanty.
Silný rekatolizační program na konci 16. století znamenal postupné omezování náboženské tolerance. Na hřbitově u svatého Jakuba se do té doby pohřbívali nebožtíci obojího vyznání. Když bylo odmítnuto pochování těla evangelíka, došlo k menší vzpouře, která byla ovšem velice rychle potlačena. V roce 1621 byl kostel definitivně v rukou katolíků, i když v Brně měli luteráni početní převahu.
V roce 1773 napsal Johann Wolfgang von Goethe historické drama Götz von Berlichingen s železnou rukou. Rytíř Berlichingen je obklíčen císařským vojskem a vyzván, aby se vzdal. Jeho zamítavá odpověď končí vzkazem, že mu císař může „vylízat prdel“.
V období mezi napsáním hry a rokem 1821, kdy je mužíček s vystrčeným pozadím zachycen na kresbě, se jeho socha pod oknem na jižní straně chrámu už objevuje. Nabízí se tedy domněnka, že se některému kameníkovi hláška švábského rytíře zalíbila natolik, že ji vtesal do kamene.
Tak se možná nezapomenuté křivdy na evangelické většině propojily s Goethovou hrou a vznikla figurka s holým zadkem. A nebyl to vzkaz jen těm z Petrova.
Jenže původně to bylo pouze jedno tělo, ale v roce 1937 k němu údajně něco přibylo.
Znalec Brna Aleš Svoboda tvrdí, že při pohledu shora, který je možný z bočního okénka kostela, je patrné, že postavička měla původně nejspíš jen jednu hlavu a dvě ruce.
„Myslím si, že pravá hlava i pravá ruka byly přidány později. Je to záhada.“
A záhady, jak známo, Brno miluje.
Tržnice na Zelňáku patří k nejstarším ve střední Evropě
Zelňák neboli Krautec, z německého Krautmarkt, je jedním z nejstarších dodnes fungujících tržišť ve střední Evropě. Kdysi Horní trh, kde byly také menší trhy, například Drůbeží, Hrnčířský a Vetešnický.
Na sluníčku zde posedává několik ošumělých mužů a jedna žena. Ta spí s hlavou na klíně svého partnera, který cosi potichu brblá, možná ukolébavku. Kolem nich je vzduch prosycen odérem moči a zatuchlosti.
Několik trhovců postává u svého zboží, svazků mrkve, cibule, okurek a rajčat. Ta jsou jedno jako druhé, naleštěná a svítí v tom slunci na dálku, jako by ani nepocházela z místní půdy. Nablýskaná, unisex rajčata z bůhvíjakých dálav, vydávající se za zemědělské přebytky moravských Mičurinců.
Pult s chryzantémami v květináčích a dušičkovými věnci je jediným, u kterého si v tuto chvíli zákazníci vybírají zboží. Žádné přebytky ze zahrádek a farem, ale výpěstky a výrobky cíleně zaměřené na Dušičky.
I když slunce stále svítí, čas se krátí a zakrátko se budeme setkávat na hřbitovech.
Nikdo z nás ovšem nebude mít to potěšení ležet v relativně zachovalém stavu jako tamti napravo, při pohledu shora.
Starý ďábel Trenck mezi bratry kapucíny
Klášter kapucínů stál původně u Měnínské brány, ale za švédského obléhání města roku 1645 byl rozbořen. Dnes je kapucínská hrobka s těly mnichů jednou z největších turistických atrakcí Brna a od roku 1925 je přístupná veřejnosti.
Nejznámějším „obyvatelem“ hrobky je velitel pandurů František baron Trenck, miláček císařovny Marie Terezie.
A zase jen řeči, legendy a pověsti. Skon obávaného násilníka je tak obalen tajemstvím jako jeho tělo pavučinami.
Prý si Trenck s předstihem přesně určil den své smrti. Zvláštní je, že tolik toužil být pohřben právě v kapucínské hrobce, o níž bylo známo, že mrtvá těla se zde nechávají volně ležet a proudícím vzduchem přirozeně mumifikovat.
Ty řeči o kapucínském zpovědníkovi, který ho chodil zpovídat na Špilberk, jsou sice mravoučně poučné, ale to je tak asi všechno.
Je zvláštní, že tak náhle, a hlavně štědře zamířil do náruče řádu, který ho již jednou skrýval před světskou spravedlností.
Dokonce se šuškalo, že zemřel jen zdánlivě. Požil jakýsi paralyzující jed a volně uložen v kapucínské hrobce čekal na podání protijedu. Ten mu prý již jednou podala baronka Lestocková, která se v době jeho smrti „náhodou“ také zdržovala v Brně a během jeho uvěznění na Špilberku ho několikrát navštívila.
I když v dobách jeho fešáckého kriminálu ho navštěvovaly všelijaké dámy.
Podle tradovaného vyprávění stála u baronova těla uloženého do hrobky kapucínů devět dnů čestná stráž. Nikdo k mrtvému nesměl, a podání protijedu tak bylo nemožné.
Možná právě tehdy byla baronova hlava „pro jistotu“ oddělena od těla. Jak se říká, sicher ist sicher.
Už ani jeho patronka císařovna Marie Terezie neměla zájem, aby se takový dacan se svojí sebrankou potloukal krajem. Války o rakouské dědictví proti pruskému Fridrichovi už byly jiné vojny.
Brno znovuobjevené
A tak jsem po půl století znovu objevil Brno. Město, kde je drak krokodýlem, kolo dílem ďábla, na kostele se vystrkuje holá řiť a mrtvý baron možná čeká na protijed.
Člověk by si řekl, že takovému městu se nedá věřit ani datum na radničním kalendáři. Jenže právě proto mám Brno rád. Nikde jinde se totiž tolik pověstí, historických pravd a obyčejných šméček nevejde na tak malý prostor.
A navíc tam mají šaliny.
Jenom ten burčák už letos nestihnu.
Zdroje:
kapucini.cz/?utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=ppd&utm_campaign=firmy.cz-405671
Ilustrace:
AI (DALL·E / OpenAI)
