Článek
Armáda švédského generála Königsmarka v počtu dvou a půl tisíce mužů překročila v červnu 1648 hranice a směřovala k hlavnímu městu.
Velitelem pražské posádky byl hrabě Rudolf Colloredo z Waldsee. Co do počtu to nebyla nijak ohromující obranná síla, ale pražské hradby, byť někde poškozené, byly pořád překážkou.
Jenže se vyskytly dvě okolnosti, které měly svůj lví poddíl na vydrancování města. Tou první byla svatba císaře Ferdinanda III. Takže město slavilo, popíjelo a dobrou vůli spolu mělo. Tedy alespoň někteří.
Oné noci už byli Švédové poschovávaní kolem letohrádku Hvězda. Hluk, který k nim doléhal nebylo nic jiného než svatební veselí, což vojáci nemohli tušit.
Ta druhá okolnost měla jméno. Arnošt z Ottowaldu.
Důstojník, kterému slíbil sám císař medaili a povýšení, jako odškodnění za zajetí. Jenže jeho nadřízený Colloredo medaili ne a ne udělit. Což Arnošta naštvalo do té míry, že se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Na domluvené schůzce s velitelem nepřítele se dohodl, že pomůže švédské vojsko dostat do města. Za to se mu dostane slušného poddílu na lupu. A medaili ať si strčí císař pán, kam bude chtít.
V noci z 25. na 26. červenec 1648 provedl Arnošt z Ottowaldu stezkou mezi Loretou a břevnovským klášterem švédské vojsko až ke hradbám. Čtyři strážní, dost pod vlivem v důsledku svatebních oslav, nebyli žádnou překážkou. U Strahovské brány byla překvapená posádka snadno přemožena a pak už stačilo jen otevřít bránu, spustit padací most a Švédové byli ve městě.
Jenže Pražané byli připraveni se bránit. Ujišťování protestantského vojska, že je obyvatelé přivítají jako osvoboditele od nenáviděného habsbursko-katolického jha, se neukázalo pravdivé.
Hradčany a Malá Strana, kterou drželi Švédové byla jen půlka Prahy. Ta druhá, Nové i Staré město mělo i trochu štěstí. Drancování se nepřátelské vojsko věnovalo patřičně více než přechodu přes most do druhé části města. Hrabě Colloredo zorganizoval dnešní terminologií „domobranu.“ Muži všech profesí, studenti, řeholníci, obyvatelé židovské části města, ti všichni byli rozhodnuti svoje město ubránit. Ve studentské legii vedené Janem Kaufferem vyčníval nejen skutky, ale i postavou, dvoumetrový jezuita Jiří Plachý.
„Bůh je s námi!“ bylo bojové heslo švédského vojska. Zřejmě ten jejich Bůh s nimi skutečně byl. Když se nedostali na druhý břeh města, odsunuli se k jihu. Stačili ještě vydrancovat Tábor a Český Krumlov.
O pár týdnů později se však Švédové vrátili, posíleni o armádu vedenou následníkem trůnu Karlem Gustavem. Začalo ostřelování Prahy. Nejtěžší boje se odehrály 10 a 11. října a Praze docházely nejen síly ale i střelný prach.
Přestože byl 24. října podepsán vestfálský mír, útočníci ani obránci se o něm nedozvěděli. Až teprve 1. listopadu 1648 dostal Karel Gustav zprávu, že byl uzavřen mír a válka je skončena. Nařídil proto svým vojákům, aby se stáhli.
Nápis na domě na Novotného lávce připomíná dodnes ony události:
„Poutníče, postuj na místě, kde zuřivost Šwédů za wálky třicetileté ustáti musela. Čti to na památku wssech ČECHŮ, přede wssemi ale na památku Měssťanů staroměstských a Študentů, kteří LETA PÁNĚ 1648 na mostě u kříže zbraní w ruce a hustou střelbou z rozstřílené již Wěže mostecké a Wodárny útoky Šwédů hrdinsky odrazili.“
Zdroje:
