Článek
Z váženého režiséra se stala štvaná kořist
Je 9. květen 1945 v Praze. Povstání skončilo, je konec války a lidé slaví. Kytice šeříků, tanky a na nich unavení vojáci. Nadšení v ulicích přetrvává i dlouho do noci. Ale zdaleka ne všichni oslavují. Lidé, kteří si zadali s Němci, kolaboranti a udavači mají jiné starosti. Je třeba rychle ukázat svoji vlasteneckou tvář. Jednak v akci a pak také zahlazováním stop. Ať už to jsou dokumenty, ve kterých mohou být zmiňováni, nebo lidé, kteří si je pamatují. V případě Jana Svitáka se sešlo obojí.
V noci 9. května dvanáctičlenná skupina gardistů vtrhla do bytu režiséra Svitáka. Samozvaní vykonavatelé spravedlnosti měli s největší pravděpodobností sami máslo na hlavě. Proto bylo nutné být aktivní, a hlavně na očích. Svitáka ve spodním prádle vytáhli z postele a drželi namáčknutého u zdi. Ostatní, vedeni Svitákovým náměstkem z filmové ústředny, obrátili byt vzhůru nohama. Dobře věděli, co hledají. Dokumenty a hlavně deníček, který byl plný jmen a odkazů na různé aktivity herců, hereček a vůbec lidí, kteří měli něco společného s filmem. Těm hledajícím bylo jasné, že takový deníček by mohl působit jako dynamit. A tím ohrozit životy nových vlastenců, kteří se chtěli udržet ve funkcích nebo se teprve drali k moci.
Režisér Jan Sviták v roce 1944
Zadrženého režiséra odvedli jen v prádle do Bartolomějské 4. Během celonočního výslechu mu zamítli telefonát, který ho mohl dostat ven. Pokud pracoval pro britskou rozvědku, jak mnozí tvrdili, a telefonát měl být určený právě jí, tak by byl velice rychle a s omluvami propuštěn. A potom by s největší pravděpodobností začal mluvit. A všechny dokumenty i s deníčkem by se ocitly v nepovolaných rukách. Tomu muselo být zabráněno za každou cenu.
V deníčku, jehož existenci potvrdilo několik osob, měly být údaje nejen o tom, komu dal kolik peněz, za koho se přimlouval, ale hlavně kdo chodil na filmové ústředí udávat své kolegy. Ve složkách měl řadu dokumentů a informací o českých konfidentech gestapa. Když zmizely veškeré listinné materiály, musel zmizet i režisér Jan Sviták.
Celá akce byla dobře připravená, žádné náhodné pouliční divadlo. Organizovaný lynč začal 10. května v Bartolomějské ulici. Policisté po výslechu a krátkém zadržení Svitáka jen v prádle, ve kterém byl zatčen, vystrčili ven z budovy. Tam už čekal svolaný a připravený dav, který chtěl spravedlnost. Alespoň to tak vyřvával. Ve skutečnosti chtěl cizí krví smýt své vlastní protektorátní hříchy. Rozlícený dav se vrhl na Svitáka, který neměl šanci se bránit. Psychicky i fyzicky unavený z výslechu, jen ve spodním prádle se ocitl před bandou „mstitelů“. Možná, že většina z nich ani nevěděla, o koho se jedná.
Začali ho mlátit, řezali ho deštníky, holemi a nikdo nedokázal nebo nechtěl lynč zastavit. Vlekli ho už polomrtvého přes Národní třídu, aby si vychutnali finále u gotického kostela svatého Martina. Sviták ležel na zemi, neschopný se udržet na nohou. Polonahý na staré dlažbě krvácel z mnoha ran. V tu chvíli jako by zuřivost lůzy na chvíli pominula. Nevěděli, co dál s ležícím tělem. A pak se ozval hlas, který připomněl davu, co je jeho úkolem. „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Ten hlas patřil známé české herečce a zpěvačce (údajně Ljubě Hermanové).
Někdo pak přivedl mladého sovětského vojáka se samopalem. Dnes už nikdo neví, kdo mu nařídil, aby Janu Svitákovi dávkou ze samopalu ukončil utrpení i život. Zkrvavená mrtvola ležela na dlažbě bez velkého zájmu kolemjdoucích ještě dlouhé hodiny. Režisér Jan Sviták musel rychle zemřít, protože mnoho věděl.
FOJA krátce před demolicí s prolínajícím nápisem Prag-Film AG, pod nímž je již méně čitelný nápis: Říše vítězí na všech frontách pro Evropu
Následující den se do upraveného luxusního Svitákova bytu nastěhoval sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv se svým štábem.
Prezident Beneš podepsal 27. října 1945 dekret o národní cti. „Tím byla zajištěna beztrestnost bezpečnostním orgánům, dopustivším se přehmatů,“ napsal Ferdinand Peroutka. Na 1. celostátní konferenci odborů v lednu roku 1946 bylo přijato následující usnesení: „Žádáme, aby vláda a parlament učinily bezodkladné opatření, aby pro revoluční činy a národní očistu nemohl být nikdo, ať z jakýchkoliv důvodů stíhán.“ Vyšetřování případu Sviták bylo tímto definitivně ukončeno.
Režisér Otakar Vávra o celé události řekl: „Byl to lynč se vším všudy. To byla doba, kdy se lidé začnou mstít za celou dobu okupace. A mstí se na čemkoliv, co jim padne pod ruku. Žádná spravedlnost. Žádný soud. To nepřipadá v úvahu. Ta první doba byla taková.“
Zdroje:
MOTL, Stanislav. Mraky nad Barrandovem. Praha: Rybka Publishers, 2006.
