Článek
Český hrabě Monte Christo se jmenoval Pravomil Raichl. Protože nemá svého Alexandra Dumase, málo kdo o něm ví
Bylo mu osmnáct, když se dostal do rukou gestapa. Někdo ho udal za to, že s ostatními kluky ukrýval zbraně na Slánské hoře. To ještě netušil, že mu pobyt na gestapu bude, oproti jiný pobytům v gulagu a kobkách StB, připadat jako dovolená v lázních.
Rozhodl se opustit Protektorát a bojovat v zahraničních jednotkách za osvobození své vlasti. Chtěl do Jugoslávie, ale sebrali ho už v Szegedu. Chvíli si poseděl v kriminále v Budapešti a pak ho vyvezli na Slovensko. Ani na podruhé se to nepodařilo. Zkusil jinou cestu, přes Podkarpatskou Rus do Rumunska a dál na jih. Za řekou San ho zajali sovětští pohraničníci. Po celonočním výslechu mu oznámili že je špion a skončí v lágru. Tam se dozvěděl, že Adolf Hitler je přítel pracujících a pomáhá osvobodit Evropu od židovských pijavic. To byl ještě Stalin věrným Hitlerovým kamarádem. Pravomil Raichl dostal za špionáž pět let v gulagu. Cesta za osvobozením vlasti nezačala nejlépe.
Dobytčákem ho vezli několik dnů a nocí na východ k Nižnímu Tagilu. Tam, uprostřed močálů a divočiny, nechali soudruzi vybudovat lágr Ivděl. Jako i v jinde, chod tábora ovládali kriminálníci a mrtví byli zahrabávaní venku v tajze.
Když 22. června 1941 napadlo Německo svého spojence, politická situace se výrazně změnila. Bohužel se také změnily už tak malé dávky jídla na ještě menší. Šance na přežití v gulagu se rapidně snížily.
Vytvoření československé jednotky v Buzuluku přišlo pro Raichla za pět minut dvanáct. Dorazil před Vánocemi, vychrtlý, zavšivený a s omrzlýma noha. Nebyl jediný v takovém stavu. Schopný služby byl až v únoru 1942. V jednotce od začátku dělali problémy bolševici. Ne sovětští, ale českoslovenští. Vyslaní Kominternou, aby agitovali, donašeči a agenti NKVD a občas i soudruzi nejvyšší. Jako nerozluční kamarádi Reicin, Slánský a Gottwald. Zrůda z největších se objevila mezi vojáky později. Jistý doktor Karel Vaš. Spolupracovník sovětské rozvědky, který sám zažádal o sovětské občanství.
Pravomil Raichl se jako samopalník u tankového průzkumu Antonína Sochora zúčastnili bitvy o Kyjev. Následovala Karpatsko-dukelská operace a než se probojoval na československou hranici, byl pět krát raněn.
Když se dostal domů, na zdi visela jeho fotografie v rámečku s černou stuhou. Rodiče ho měli za mrtvého. Vyprávění o zemi Sovětů sousedům a známým bylo něco úplně jiného, než co znali z oficiální propagandy. A mnozí mu nevěřili. Svoji averzi vůči bolševikům neskrýval, jejich metody poznal důvěrně. Začal upozorňovat na obsazování důležitých míst v armádě komunisty, a to se v době kolektivního nadšení a lásky k Sovětskému Svazu nesmělo.
Sebrali ho a na Pankráci, kde ho navštívil starý známý z Buzuluku. Nyní už šéf Obranného zpravodajství Bedřich Reicin. „Pravoši, čeká tě špagát“, vyjádřil se celkem přímo, jak to mají bolševici ve zvyku. Že se jejich prognózy neplnily a neplní je už také známý zvyk. Špagát čekal na Reicina.
Nakonec musel zasáhnout ministr spravedlnosti Drtina a Pravoslav Raichl byl osvobozen. Jenže v říjnu 1947 mu dva členové americké vojenské mise nabídli práci pro Američany. Přijal a nepoznal, že je to provokace. Zatkli ho 8. listopadu 1947 a opět se setkal s Reicinem: „Tak vidíš Pravoši, přece jenom se asi zhoupneš“.
Raichl byl označen za hlavu vlastizrádné skupiny a stal se účastníkem prvního monstr procesu po uchvácení moci komunisty. Padly tři tresty smrti, ale díky milosti prezidenta Beneše byly změněny na doživotní žalář.
Na Borech se setkal s mnoha tehdy odsouzenými za protistátní činnost. A poznal „péči“ soudruhů, která byla podobná té v sovětském gulagu. Týrání, mučení, opakované bití až do bezvědomí. Velitel korekce soudruh Václav Brabec ho jednou zmlátil býkovcem tak, že ho chtěli odtáhnout rovnou do márnice.
V srpnu 1951 ho převezli do tábora Vojna na Příbramsku, v prosinci do Leopoldova. „Odtial´ sa odchádza len nohami napred“, předpovídal soudruh velitel. Opět se mýlil.
Ve středu 2. ledna 1952 ve čtyři odpoledne spolu s dalšími pěti odsouzenými Pravomil Raichl uprchl. Hranici do západního Německa překonal 23. dubna 1952. Od tam ještě odeslal několik dopisů. Rodičům, manželce a malé dcerce, ve kterých popsal příšerné poměry ve věznicích. Soudruhu Gottwaldovi poděkoval za ubytování a stravu a soudruhu dozorci Brabcovi, který ho téměř umlátil k smrti slíbil, že mu to osobně vrátí.
Po šesti letech byli odhaleni a pozatýkání všichni, kteří Pravomilu Raichlovi na útěku pomáhali a byli odsouzeni k mnohaletým trestům.
Bedřicha Reicin se zhoupl na šibenici, kterou mu postavili jeho vlastní soudruzi 3. prosince 1952.
Raichl žil v USA, vystudoval vojenskou historii a politologii, oženil se, měl děti a v polovině srpna 1968 přijel do Československa splnit svůj slib. Vyřídit si účty s Brabcem. Ze známých důvodů to nestihl to a musel zpět do Spojených států.
Druhou šanci měl po změně režimu. Vývojem byl zklamán, jako mnozí. Komunisté staří i noví se zahnízdili ve vrcholových funkcím, jako by se nic nezměnilo. Přijetí řádu Bílého lva od těch, co vládli, velmi zvažoval. V červnu 2001 svědčil u soudu s Karlem Vašem, který dostal na šibenici generála Píku a mnoho dalších. Když se dozvěděl, že všechny jeho zločiny jsou promlčeny, rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou.
Obstaral si revolver vzor ČZ 6.35 a datum spravedlnosti stanovil na 25. února. Chtěl zastřelit Vaše v Domově pro seniory, kde pobýval. Toho dne ráno, Pravomil Raichl zemřel na srdeční zástavu. Bylo mu 81 let.
Zločiny prokurátora Vaše zůstaly nepotrestány.
Zdroje:
