Článek
Font de la Figuera - Almansa (26 km)
První den v novém kraji La Mancha. Tento kraj byl jedním z důvodů, proč jsem si vybral tuto cestu. Venku pofukuje chladný vítr, jako by změnou kraje došlo i ke změně počasí. Pomerančovníky a palmy ustupují vinicím a olivovníkům. První větší pole s obilím dávají krajině jinou, dosud nezvyklou barvu. Nepříliš prudké, asi pětikilometrové stoupání ke Casa Juncarejos a pak rovina. Cesta je dobře značená a většinou kopíruje staré římské cesty s názvy jako Torre Chica nebo Torre Grande.
Razítko v průkazu poutníka
Do Almansy jsem dorazil odpoledne, utahaný horkem. Vítr zesílil, na hlavě cítím kůži spálenou sluncem. Zeptám se na albergue v conventu Religiosas Esclavas de María, kde jsem jediným poutníkem. Sestřičky jsou milé, nabídnou jídlo, několik zdvořilostních frází, sprcha, praní a ven do města. Rád bych viděl noční průvod bratrstva, ale přepadne mě zimnice. Z ničeho nic teplota, celý se třesu a potím. Ještě jsem se zúčastnil mše svaté v klášteře a pak už jenom spacák, druhou deku a postupně, během noci tři Panadoly.
Tady v Almanse se setkávají dvě poutní cesty. Z jihu Camino de la Lana a východní Camino de Levante. Camino de la Lana směřuje do Burgosu na francouzskou cestu, zatímco Camino de Levante nabírá můj směr na Zamoru.
Jméno „Almansa“ pochází z arabského Al-manṣaf, „na půl cesty“. Leží na hranicích krajů Alicante, Valencia a Murcia. Dva kostely, jeden klášter, široké ulice, několik parků s vodou, lavičkami, maurský hrad za městem a vysoký bílý vápencový útes. Tu noc v klášteře Religiosas Esclavas de María mi hlavou běžely různé příběhy poutníků, se kterými jsem se na předchozím Caminu setkal, nebo o kterých jsem jen četl. Jejich důvody, a pohnutky. A právě u těch, kteří o tom chtěli mluvit a mluvili, byla hlavním impulsem krize. Krize v životě.
První kilometry v kraji La Mancha
Ta část poutníků, kteří si vyrazili „jen tak“ ze zvědavosti, nebo na prázdniny, na jiný druh dovolené, nebo chtěli absolvovat sportovně turistický výkon, nebo se o Caminu mluvilo u nich ve firmě a šéf ho šel loni atd. atd. o důvodech příliš nemluví. Nerozvádí je. Jedna věta a konec. Rozpačitý, někdy neupřímný úsměv a změna tématu. Co kde zažili, s kým se setkali, kde spali.
Do Santiaga zbývá ještě devět set devadesát kilometrů, což je zcela jiné číslo než tisíc sto dvacet uváděné v průvodci z Valencie. Těch sto třicet kilometrů dosud ušlých je nepatrné číslo, ale mnohem důležitější je, že do cíle je to méně než tisíc kilometrů. Protože rozdíl méně než tisíc a více než tisíc je z pohledu poutníka propastný. Pokud se tedy vydá na Cestu z důvodu krize v jeho životě, očekává, že během těch stovek kilometrů krizi vyřeší a po návratu se s čistou hlavou posadí k uklizenému stolu. Nebo krize sama pomine díky jeho nepřítomnosti a neangažování se v problému. Co dělá na Caminu ten, kterého sportovní výkon nezajímá a šéfa, kterého by se snažil napodobit, nemá? Ani krize neřeší, protože celý jeho život je krize od početí až dosud a překonat krizi poutí je jako překonat sám život. A to nejde. Nejde překonat, přežít sám sebe.
„Turista je člověk, který chce cestovat, aby se mohl poznávat a bavit se. Poutník si přeje cestovat, aby mohl být změněn.“
Logicky se tedy očekává, že během cesty se dostaví jakési satori, osvícení, probuzení, poznání. K té změně by mělo dojít intuitivně, podvědomím až nadpřirozeně. Při svém prvním Caminu jsem toto očekávání měl. Teď už ne. Stejný život, který je krizí sám o sobě, stejné vzpomínky, sny, rozhovory s mrtvými. Život, který žije doma, tam kdesi na severovýchodě, žije i tady na Caminu. Nic se nemění, protože nic neřeší. Žádná krize, žádné očekávání, žádné satori.
Zdroje:
