Článek
Na přelomu 20. a 30. let minulého století se Manhattan měnil před očima. Nové technologie, ocelové skelety a rychlejší výtahy umožnily stavět budovy, které by ještě o generaci dříve působily jako technické šílenství. Chrysler Building, Empire State Building a později komplex Rockefeller Center vytvořily panorama, které se stalo jedním ze symbolů moderní Ameriky.
Za elegantními fasádami a rekordy ve výšce však stáli především dělníci. Tisíce mužů pracovaly na ocelových konstrukcích vysoko nad ulicemi bez bezpečnostních standardů, které jsou dnes samozřejmostí. Žádné moderní zachycovací postroje, ochranné sítě pod každým pracovištěm ani důsledné jištění při každém kroku. Pád mohl znamenat smrt.
Mezi výškovými dělníky bylo mnoho přistěhovalců. Irů, Italů, Němců, Skandinávců i lidí ze střední a východní Evropy. Významnou skupinu tvořili rovněž Mohawkové z Kanady, kteří si během desetiletí získali pověst mimořádně schopných montérů ocelových konstrukcí. Rockefeller Center uvádí, že na výstavbě celého komplexu se podílelo přes 40 000 lidí. Práce přitom probíhaly v době hospodářské krize. Kdo měl zaměstnání, držel se ho. Výška, vítr, hluk, rozpálená ocel i neustálé riziko byly součástí výdělku.
Oběd nad Manhattanem
Dne 20. září 1932 vznikla fotografie, kterou dnes zná prakticky celý svět. Jedenáct dělníků sedí vedle sebe na ocelovém nosníku v úrovni 69. patra rozestavěné RCA Building, dnešní 30 Rockefeller Plaza. Podle dobových údajů se nacházeli zhruba 250 až 260 metrů nad zemí. Snímek byl 2. října zveřejněn v New York Herald Tribune pod titulkem Builders of the City Enjoy Luncheon. Právě zdánlivá všednost scény z ní udělala ikonu. Muži nepůsobí jako hrdinové předvádějící nebezpečný kousek. Jeden si zapaluje cigaretu, jiný drží sendvič, další si povídají. Nohy jim volně visí dolů. A nikdo nevypadá, že by se bál. Fotografie dokonale vystihovala představu dělníka, který vlastníma rukama staví moderní Ameriku a nad propastí se chová stejně samozřejmě jako člověk sedící na lavičce v parku. Jenže právě tato přirozenost byla do značné míry vytvořena pro fotoaparát.
Častá internetová legenda tvrdí, že snímek je falešný a dělníci ve skutečnosti seděli před fotografickým pozadím nebo byli do obrazu dodatečně vloženi. Pro něco takového neexistují důkazy. Muži skutečně seděli na ocelovém nosníku vysoko nad Manhattanem. Fotomontáž to nebyla. Nebyla to ovšem ani náhodně zachycená polední přestávka. Šlo o předem připravenou reklamní akci, která měla přitáhnout pozornost k budovanému Rockefeller Center. Z téhož fotografování existují i další záběry dělníků na konstrukci. Celá série měla vyvolávat přesně ten pocit, který funguje dodnes. Úžas nad odvahou lidí pracujících ve výškách.
Poslední dělník vpravo je s velkou pravděpodobností slovenský dělník Gustáv „Gusti“ Popovič ze slovenského Vyšného Slavkova
Existuje také možnost, že nebezpečí bylo menší, než naznačuje kompozice slavného záběru. O něco níže mohla být dokončená část konstrukce či jiné stavební prvky, které fotograf jednoduše vynechal ze záběru. To ale nic nemění na skutečnosti, že muži seděli opravdu ve výšce a jejich běžná práce na ocelovém skeletu byla podle dnešních měřítek mimořádně riskantní. Fotografie tedy není podvrh. Podvrhem je spíše její zdání naprosté náhodnosti.
Další záhada se týká autora. Desítky let byl snímek veden bez spolehlivého určení fotografa a býval připisován například Lewisi Hineovi, známému dokumentováním stavby Empire State Building. Později se prosadilo jméno Charles Clyde Ebbets. Jeho rodina předložila materiály dokládající, že na Rockefeller Center skutečně fotografoval, a archiv Corbis mu v roce 2003 autorství přiznal. Jenže tím pátrání neskončilo. Ukázalo se, že na místě byli 20. září také další fotografové, mimo jiné Thomas Kelley a William Leftwich. Dnes proto nelze s naprostou jistotou tvrdit, kdo přesně zmáčkl spoušť u onoho jediného záběru. Ebbets zůstává velmi často uváděným a pravděpodobným autorem, nikoli však nezpochybnitelně prokázaným.
Moderní ztvárnění Lunch Atop od Christophera Steinbrennera, z roku 2016 ve Vídni-Alsergrund.
Ještě větší zmatek panuje kolem samotných dělníků. V průběhu desetiletí se objevilo množství rodin přesvědčených, že na fotografii poznaly svého otce, dědečka či strýce. Některá jména se opakují v knihách i médiích, ale spolehlivých dobových dokladů je překvapivě málo. Rockefeller Center dlouhodobě uvádělo jako přesvědčivě identifikované především Josepha Ecknera, třetího muže zleva, a Joea Curtise, třetího zprava. U dalších existují různě silná rodinná svědectví a sporná určení. A právě tady se do příběhu dostává i Československo.
Muž úplně vpravo, který drží v ruce láhev, bývá identifikován jako Gustáv „Gusti“ Popovič ze slovenského Vyšného Slavkova, narozený roku 1880. Za prací měl do Spojených států odjíždět opakovaně a po vydělání peněz se vracet k rodině na Slovensko. Rodinný příběh má navíc téměř filmovou pointu. V Popovičově pozůstalosti se měla dochovat kopie slavné fotografie s ručně napsaným vzkazem manželce Marišce. V něm ji východoslovenským nářečím uklidňoval, aby se nebála, protože, jak sama vidí, je pořád „s fľašečku“. Právě muž na pravém okraji fotografie láhev skutečně drží. Ani tuto identifikaci však není vhodné vydávat za stoprocentně uzavřený historický fakt. O stejného muže se hlásily i jiné rodiny a archiváři upozorňují, že u většiny jedenáctky chybějí jednoznačné dobové pracovní záznamy. Slovenská stopa je tedy silná a působivá, ale patří do stejné skládačky rodinných svědectví, fotografií a vzpomínek, která obklopuje celý snímek.
Inspirovat slavnou fotografií se nechali v Irském Durrow při Durrow Scarecrow Festival 2013
Lunch atop a Skyscraper přežila svou původní reklamní funkci o mnoho desetiletí. Stala se plakátem, pohlednicí, obrazem na stěnách restaurací a předlohou nesčetných parodií. Především se ale změnila v symbol lidí, jejichž jména historie často nezaznamenala. A možná právě proto funguje tak dobře. Je pravá a zároveň naaranžovaná. Zachycuje skutečné dělníky ve skutečné výšce, ale situace vznikla kvůli publicitě. Pravděpodobného fotografa známe, jistotu však nemáme. Známe tváře jedenácti mužů, ale o jména většiny z nich se dodnes vedou spory.
Jediné, o čem není pochyb je svět, který fotografie představuje. Newyorské mrakodrapy skutečně rostly díky mužům, kteří se den za dnem pohybovali po ocelových konstrukcích stovky metrů nad ulicí.
Fotograf pouze udělal jednu, zato však geniální věc. Požádal je, aby si sedli.
