Článek
Almansa - Higueruela (37 km)
Stejně jako včera, i dnes jdu prázdnou krajinou, planinou bez vesnic a lidí, sám pod nebem, které se zdá být na dosah. Objevují se první zadrátované pastviny se stády ovcí, borovicové lesíky a obilná pole. Začínám vnímat nový, neobvyklý odér, který mě bude provázet několik dnů. Vůně jalovce. Nepátrám po původu, jenom ho cítím všude kolem a mám pocit, že jsem jím na konci dne celý provoněný.
Prvních deset kilometrů se šlo po rovině, potom mírné převýšení až do konce. Po hodině míjím poustevnu a starý mlýn svatého Antonína, po kterém je pojmenován i tento úsek cesty. Ráno jsem si v konventu nabral dvě lahve vody, protože celý den nebude možnost občerstvení. Mezi Almansou a městem Higueruela není žádná vesnice. Nejblíž byla Alpera, asi tři kilometry od trasy, a to se mi nechtělo zacházet. Těch třicet sedm kilometrů bylo i tak až nad hlavu.
Všudypřítomné ovce – možná úvod
Když jsem večer dorazil do města Higueruela, vůně jalovce byla ještě intenzivnější. Na radnici jsem to stihnul přesně se zavírací hodinou, takže tam už nebyl nikdo, kdo by mi poradil cestu do útulku. Jakási cedule mě nasměrovala do baru La Posada, kde mají klíče od obecního útulku i kávu s mlékem.
Vesnice je to malá, na náhorní planině, kde fičí vítr a ve stínu je chladno. Kolem jako Quijotovská parodie na mlýny se tyčí sloupořadí moderních tyčí s vrtulemi, které roztáčí vítr. V nadmořské výšce tisíc metrů se daří jen révě a pastevectví.
Během dne se mi vracel pocit, který jsem si uvědomil před dvěma dny. Pocit i zkušenost osamocené bytosti, která se v nekonečném, zcela vyprázdněném prostoru svým pohybem jakýmsi tajemným způsobem otřela, nebo dostala do těsného kontaktu s řekou Styx, s podsvětní říší.
Větrná elektrárny nahradily klasické mlýny
Sedím v La Posada, v baru, kde jsem si vyzvedl klíče od albergue a kde mě tímto už považuje číšnice za známého. Několik chlapů u stolů už stačila informovat odkud jsem, protože jsem musel při žádosti o klíče předložit credenciál. La Posada znamená hostinec. Starou, poctivou hospodu z Quijotovských časů, několika komůrkami na přespání, kde z trámů visí baenská šunka a na dřevěném, rozviklaném stole je láhev s místním vino de rojo.
To je posada, hospoda na břehu řeky Styx, u které se pronáší svátostné a neodvolatelné přísahy. Řeka líně plynoucí podél západní hranice Tartaru, pomalá a rozvláčná, protože její vody nemají kam spěchat. Stejně tak se zklidní i jejích pět přítoků, Acherón, Flegethón, Kókytos, Aornis a Léthé poté, co se stanou jedním vodstvem.
Pohybuji se na samé hranici podsvětí, prostoru, kde mají své kořeny nebe i země. Říše naplněné tmou, mokvající mlhami a sycené smutkem. U podzemních vod vidím duše jako mátohy v mlze, kouřové stíny těch, kteří svůj pozemský život vykoupili oběťmi zvířat černé barvy. Vidím širokou bránu, která je neustále otevřená a za ní Kerbera, bez přestání štěkající trojhlavou obludu s hadím ocasem a s hady na hřbetě. Všech pět řek, jejichž vody pochází z lidských slz, mě odděluje od prostoru za branou, odkud už není návratu. Ještě jsem se nenapil z řeky Léthé, vody zapomnění. Vidím v mlhách Chárona, převozníka přes řeku Acheront, který čeká na můj peníz. Je to místo přebývání podivných existencí, které vychází na svět, aby trápily lidi a zase se vracely do propasti. Žalost, Starost, Nemoc, Strach, Hlad a další. Jediná smrt tam nebydlí, protože na světě má tolik práce, že ho neopouští.
To je ten hlavní důvod, proč vysedávám v La Posadě, v místě na břehu řeky Styx, na hranici Tartaru, kterou jsem dosud nepřekročil. Řeka ještě není v Propasti, protože tam není ani Smrt. Je na Zemi, protože, kde je ona, jsem i já.
Don Quijotovské vidiny jsem na cestě zažíval i já
Zdroje:
Users/camin/Downloads/is-there-a-hidden-jewish-meaning-in-don-quixote.pdf
