Článek
V závěru prezidentova života vstoupila do blízkosti Tomáše G. Masaryka sochařka Helena Scholzová-Železná. Jejich vztah dodnes vzbuzuje pozornost historiků i veřejnosti.
Manželství Tomáše Garriguea Masaryka s Američankou Charlottou Garrigue patřilo na svou dobu k mimořádně moderním svazkům. Vzali se v roce 1878 a Masaryk na důkaz úcty ke své ženě přijal její rodné příjmení, které se stalo součástí jeho vlastního jména. Šlo o neobvyklé gesto, vyjadřující přesvědčení o rovnoprávnosti partnerů. Charlotta nebyla jen prezidentovou manželkou. Byla vzdělanou ženou s hlubokým sociálním cítěním, podporovala vzdělávání žen, zajímala se o veřejné dění a svého muže provázela i v nejtěžších obdobích politických zápasů. Jejich manželství však nebylo bez obtíží. Charlotta trpěla zdravotními problémy, které se s přibývajícím věkem zhoršovaly. Přesto zůstala Masarykovou nejbližší oporou až do své smrti v roce 1923. Prezident na ni nikdy nepřestal vzpomínat s hlubokou úctou a láskou.
Masaryk byl mužem, který ženy respektoval jako rovnocenné partnerky. Jeho názory na ženskou emancipaci byly na přelomu 19. a 20. století výjimečně pokrokové. Ve svých spisech opakovaně zdůrazňoval význam vzdělání žen i jejich aktivní účast ve společnosti. Není proto překvapivé, že se ve svém životě obklopoval inteligentními a vzdělanými ženami. Vedle manželky hrály významnou roli například spisovatelka a překladatelka Zdenka Braunerová, americká novinářka Frances Crane Leatherbeeová nebo historička Alice Garrigue Masaryková, jeho dcera a celoživotní spolupracovnice. Některé z těchto vztahů byly předmětem dobových spekulací, historici však většinou zdůrazňují jejich intelektuální charakter. Masaryk potřeboval diskusi, inspiraci a lidskou blízkost stejně jako politickou práci.
Sochařka Helena Scholzová-Železná
Největší pozornost ale přitahuje jeho poslední přátelství, vztah se sochařkou Helenou Scholzovou-Železnou. Studium absolvovala ve Vídni, Drážďanech, Berlíně i Florencii a postupně se vypracovala mezi uznávané portrétní sochařky působící ve střední Evropě. V roce 1914 se přestěhovala do Vídně, kde získala skvělou zakázku, portrétování habsburské rodiny. Tím vešla v širší známost. V roce 1917 se provdala za podplukovníka rakousko-uherské armády Jana Železného, s nímž prožila harmonické bezdětné manželství. Po válce se usadili nejdříve ve Florencii a pak v Římě. Vytvářela podobizny významných osobností své doby včetně příslušníků habsburského rodu, vojevůdce Franze Conrada von Hötzendorfa či později samotného Tomáše G. Masaryka.
V září 1932 přijela na doporučení československého vyslance v Římě Vojtěcha Mastného do Topoľčianek, Masarykova letního sídla. Strávila tu devět dní a během sedmi sezení vytvořila Masarykovu pětaosmdesát centimetrů vysokou bronzovou sochu. Bylo jí padesát let, ale stále to byla přitažlivá žena, umělkyně a intelektuálka. Tehdy se s Masarykem také sblížila a až do jara 1934 spolu udržovali čilou korespondenci. O tom, nakolik byl tento vztah vážný, se dá jen spekulovat. Nejspíš se jednalo o platonické intelektuální přátelství. Jisté ale je, že právě od tohoto momentu ochladl Masarykův cit ke spisovatelce Oldře Sedlmayerové.
V roce 1934 se povážlivě začal zhoršovat Masarykův zdravotní stav. Masaryk ztrácel zrak, potíže mu dělal i pouhý podpis na státní dokumenty. Proto si přestal psát i s Helenou Scholzovou. A tak i tento poslední „vážný vztah“ našeho prvního prezidenta pomalu vyšuměl. Alice Masaryková, prezidentova dcera, si mohla oddychnout. Všechny přítelkyně otce už byly mimo, a tak mohla budovat „tatíčkův“ kult, aniž by jí to TGM kazil svými soukromými vztahy.
Helena Scholzová-Železná
Historici dnes většinou mluví o hlubokém citovém přátelství, které nelze jednoduše zařadit. Někteří badatelé připouštějí, že z Masarykovy strany mohlo jít o pozdní zamilování, jiní upozorňují, že neexistují důkazy o partnerském či intimním vztahu. Jisté však je, že Helena Scholzová-Železná se stala jednou z nejbližších osobností posledních let Masarykova života a dodávala mu psychickou oporu v době, kdy už byl fyzicky velmi oslaben. Sochařka vytvořila několik jeho portrétů a snažila se zachytit nejen podobu státníka, ale především člověka poznamenaného životními zkušenostmi. Právě díky osobnímu kontaktu získaly její práce mimořádnou autenticitu. Po Masarykově smrti v roce 1937 na něj vzpomínala s velkým respektem a zdrženlivostí. O jejich vztahu nikdy nehovořila senzacechtivě, což přispělo k tomu, že kolem jejich přátelství vznikla řada legend.
Helena Scholzová žila během války v Americe a v roce 1945 se opět vrátila do Itálie. Zemřela 18. února 1974 ve věku 91 let.
Hrob Heleny Scholzové-Železné v Římě
Zdroje:
