Článek
Zvací dopis aneb Objednali jsme tanky. Jen se neví, kdo podepsal objednávku. Ještě pozoruhodnější, než samotný text zvacího dopisu je však způsob jeho předání a pozdější osud. Jeden z nejostudnějších dokumentů našich moderních dějin putoval do sovětských rukou téměř jako kontraband. A když bylo po všem, začal trpět podivuhodnou vlastností. Nikdo ho nenapsal, nikdo nepředal a skoro nikdo o něm nic nevěděl.
Československo roku 1968 zachvátila z pohledu tehdejších konzervativních komunistů nebezpečná epidemie. Lidé začali mluvit nahlas. Noviny psaly věci, které ještě nedávno psát nesměly, občané veřejně kritizovali poměry, a dokonce uvnitř KSČ vznikla představa, že socialismus by snad mohl fungovat, aniž by člověk před každou větou kontroloval, zda za ním někdo nestojí.
V čele KSČ byl od ledna Alexander Dubček a země prožívala Pražské jaro. Mluvilo se o „socialismu s lidskou tváří“. V Moskvě tato kosmetická úprava režimu nevyvolala nadšení. Sovětské vedení zastávalo názor, že socialismus už svou tvář má a není důvod pořizovat mu jinou. Reformy pokračovaly, cenzura padla a z Kremlu přicházela stále důraznější varování. Nervózní byli i domácí odpůrci reforem. Hrozilo totiž, že občané získají dojem, že stát patří také jim, což je v systému založeném na vedoucí úloze jedné strany značně nepraktická, a hlavně nebezpečná myšlenka.
Zvací dopis s podpisy signatářů
A tak vznikl dokument, který dostal označení „zvací dopis“. Podepsali jej Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. Žádali v něm sovětské vedení o „účinnou podporu a pomoc všemi prostředky“, protože podle nich Československu hrozila kontrarevoluce. „Všemi prostředky“ je sousloví, ve kterém je nebo může být obsaženo všechno. Může znamenat radu, telefonát či soudružské poplácání po rameni. Ale také tankovou divizi. Moskva si později vybrala druhou variantu.
Stejně pozoruhodná jako obsah byla distribuce dokumentu. Dopis, který mohl posloužit jako politické krytí zásahu cizí armády, nebyl předán slavnostně v pracovně, diplomatickou poštou ani proti podpisu. Podle pozdějšího svědectví ukrajinského stranického vůdce Petra Šelesta mu měl Vasil Biľak během bratislavského jednání začátkem srpna 1968 předat obálku při diskrétním setkání na toaletě.
Těžko hledat symboličtější kulisu. Dokument státního významu, žádající cizí mocnost o zásah do poměrů vlastní země, putuje k adresátovi na místě, kam lidé obvykle chodí z úplně jiných důvodů a většinou se tam také nechtějí příliš dlouho zdržovat. Některé písemnosti si zkrátka své místo předání vyberou téměř samy.
Samotný dopis samozřejmě nebyl právním povolením k invazi. O vojenském zásahu rozhodovalo sovětské vedení podle vlastních mocenských zájmů. Pro propagandu však byla žádost československých soudruhů mimořádně užitečná. Okupovat spřátelenou zemi nevypadá dobře. Přijet jí na pomoc zní podstatně lépe. Stačí správně pojmenovat tank.
Sovětský tank v Praze 21. srpna 1968
V noci z 20. na 21. srpna překročila československé hranice vojska pěti států Varšavské smlouvy. „Pomoc všemi prostředky“ byla poskytnuta opravdu důkladně. Jen obyvatelstvo nevypadalo jako někdo, kdo zásilku netrpělivě očekával. Lidé protestovali, obklopovali tanky, odstraňovali směrovky, diskutovali s vojáky a psali protiokupační hesla. Českoslovenští představitelé v čele s Dubčekem byli odvlečeni do Moskvy a sovětská představa rychlého ustavení kolaborantské vlády narazila. Bylo proto potřeba vysvětlit, koho vlastně armády přijely zachraňovat. Naštěstí existoval lid. A když se skutečný lid nechová podle očekávání, lze mu občas pomoci redakčně.
Do propagandistické výbavy patřil i známý „Dopis 99 pragováků“, otištěný před invazí v sovětské Pravdě. Jeho signatáři z pražské Pragovky líčili vývoj v Československu jako ohrožení socialismu a obraceli se k sovětským soudruhům s žádostí o podporu. Devětadevadesát je mimochodem půvabné číslo. Jeden člověk by vypadal jako osamělý stalinista, pět jako frakce a stovka by byla podezřele kulatá. Ale devětadevadesát? To už skoro zní jako hlas lidu.
Podobné dopisy, provolání a rezoluce „zdravých sil“ pomáhaly vytvářet obraz, podle něhož sovětská armáda nepřijela proti Československu, nýbrž na pomoc jeho rozumnější části. Princip byl jednoduchý. Nejde o nezvanou návštěvu, když se najde někdo, kdo tvrdí, že vás pozval. Je to podobné, jako kdyby vám někdo vyrazil dveře od bytu, obsadil obývák a na vaše protesty odpověděl: „Ale soused z druhého patra říkal, že potřebujete pomoc.“
Srpen 1968 v Brně. Morový sloup a protestní transparent na náměstí Svobody
Zvací dopis měl po srpnu ještě jednu zvláštní vlastnost. Čím více času uplynulo, tím méně lidí ho chtělo znát. Nikdo se jím nechlubil, jeho autoři neobjížděli republiku s besedou „Jak jsme zachránili socialismus“ a originál zůstával v sovětských archivech. Po listopadu 1989 proto začalo pátrání, zda skutečně existoval, kdo jej podepsal a kdo jej předal. Nastala disciplína, v níž bývají politici napříč epochami mimořádně zdatní. Velké nevzpomínání.
Rozhodující okamžik přišel v roce 1992, kdy ruský prezident Boris Jelcin předal prezidentu Václavu Havlovi kopii zvacího dopisu ze sovětských archivů. Dokument nesl pět podpisů. Mezi nimi podpis Vasila Biľaka, který však autorství podpisu i předání dopisu popíral. Případem se zabývaly orgány činné v trestním řízení, ale po desetiletích bylo obtížné získat důkazy potřebné k jednoznačnému soudnímu závěru. Biľak zemřel v roce 2014, aniž byl v této věci pravomocně odsouzen.
Historie tak získala téměř absurdní tečku. Máme dokument. Máme podpisy. Máme svědectví o jeho předání. Máme invazi, okupaci a následných více než dvacet let normalizace. Jen objednavatelé se jaksi nedostavili k reklamačnímu řízení. Zvací dopis zůstává fascinující právě nepoměrem mezi formou a následky. Několik mužů, kteří nebyli obyvateli Československa pověřeni rozhodovat jejich jménem, tajně požádalo cizí velmoc o pomoc. Dokument byl diskrétně dopraven adresátovi a následně se stal něčím, co jeho původci raději neznali. K velkým dějinným katastrofám nemusí vždy patřit fanfáry, dramatické projevy a podpisy před televizními kamerami. Někdy stačí několik vět, pět podpisů a jedna obálka. A vhodně umístěné WC.
Zdroje:
