Článek
I. etapa
Valencia – El Toboso
Den první
Proč právě Levante
Jedním z důvodů byla vzdálenost. Mám rád dlouhé trasy, na nichž člověk často jde úplně sám. Ticho a samota mi vyhovují.
Druhým důvodem byla oblast La Mancha. Don Quijote je moje nejoblíbenější literární postava. Chtěl jsem projít krajinou a vesnicemi, které popsal Miguel de Cervantes, autor, jehož život by sám vydal na román.
Basilika ve Valencii (Iglesia Catedral-Basílica de la Asunción de Nuestra Señora de Valencia), zvaná také La Seu
Valencia a tajemství grálu
Valencia se od ostatních měst liší ještě něčím. V basilice Nanebevzetí Panny Marie se nachází předmět, po kterém tisíc let pátrali hledači relikvií i panovníci celé Evropy.
Svatý grál.
„Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev…“
Na pobřeží Costa del Azahar, Pobřeží pomerančového květu, leží třetí největší město Španělska, Valencia. Právě odtud Camino Levante začíná.
Na náměstí před basilikou stojí obrovská socha Panny Marie vytvořená z květů. Je týden před Velikonocemi a město zachvátil Semana sancta, svatý týden. Davy lidí se tlačí dovnitř, chtějí se pokřižovat, vyfotit, projít kolem sochy a zase ven do úzkých uliček starého města nebo do rozlehlého parku Jardí del Túria.
La Seu, tedy Panna Maria ve Valencii vytvořená z živých květů
Kaple, kterou mnozí minou
Basilika byla postavena ve 13. století na místě bývalé mešity, a ještě starší vizigótské svatyně. Většinu návštěvníků přitahuje hlavní prostor chrámu. Jen málokdo ale zamíří do malé kaple u boční lodi. V ní za sklem, na osvětleném podstavci, stojí pohár, o němž se věří, že z něj pil Ježíš při Poslední večeři. Svatý grál.
Samotnou relikvií je horní část, miska z tmavého leštěného achátu, pravděpodobně z období mezi lety 100–50 př. n. l. Zlacené části, rukojeti a podstavec byly přidány až ve středověku.
Kalich měl podle tradice vlastnit papež Sixtus II., který ho prostřednictvím svatého Vavřince nechal odvézt do Španělska, aby kalich uchránil před pronásledováním. Během staletí byl ukrýván na různých místech v Pyrenejích, mimo jiné v klášteře San Juan de la Peña. Roku 1399 se dostal do rukou aragonského krále Martina I. a později byl převezen do Valencie, kde zůstal. Ani novověk mu nedopřál klid. Během napoleonských válek byl ukrýván v Alicante na Ibize i na Mallorce. Teprve v roce 1916 našel své trvalé místo v katedrále.
Grál mezi legendou a fantazií
Původ grálu je ale zahalený legendami. Ve středověké literatuře se objevuje v mnoha podobách jako kalich, kámen i mystický symbol. Chrétien de Troyes ho ve svém Percevalovi původ grálu vlastně nevysvětluje. Wolfram von Eschenbach z něj dělá kámen spadlý z nebe. Jinde přináší nesmrtelnost nebo božské poznání. Kolik autorů, tolik verzí.
A moderní doba? Ta si přidává další, od mystických výkladů až po bizarní teorie, že grál je symbolem ženského lůna. Fantazie zjevně nemá hranice.
Svatý grál
Město svatého grálu
Vatikán označil Valencii za jedno z „osmi svatých měst“ světa a za „město svatého grálu“. Přesto si dnes nárokuje titul pravého grálu více než dvě stovky pohárů po celém světě od Skotska až po Ameriku.
Zítra vyrazím.
První kilometry Camino Levante začnou.
Valencia – Algemesí (34 km)
Valencia byla založena roku 138 př. n. l. za konzulátu Decima Junia Brutuse. V roce 75 byla zničena válkou a téměř půl století trvalo, než se znovu začala zvedat z trosek. Ve čtvrtém století se tu formuje první křesťanské společenství kolem postavy San Vicente, umučeného roku 304. V šestém století se město stává významným přístavem, ale po vyhnání Byzantinců v roce 625 přichází další úpadek.
Obnova přichází až s muslimskou nadvládou a vrcholí po pádu córdobského chalífátu roku 1010, kdy vznikají taifa království — mezi nimi i království Valencia. Pět set let muslimské vlády končí roku 1238. Od té doby tu vedle sebe, někdy v míru, jindy ve třenicích, žijí křesťané, Židé a muslimové.
Po neúspěšném hledání noclehárny, která už dávno neexistuje, opouštím hradby a rozhodnu se přespat v parku. Rozložím karimatku na prázdné lavičce. Za pár minut mě obklopí skupinka joggujících dívek vedených nabušeným trenérem v teplákové soupravě Adidas. Chvíli po sobě pokukujeme. Ony cvičí, protahují se, předvádějí ladná těla v pozicích, které komentuje a hlasitě povzbuzuje jejich vůdce. Ležím na boku, přikrytý spacákem, a hlídám si boty. Během prvních minut jsem zaznamenal dva pokusy o jejich krádež. Tentokrát ze strany psů. Když sportovci konečně odklusají, usínám.
Kolem třetí ráno začne mrholit, tak se přesouvám pod střechu zahradního domku. Ve čtyři mě probudí první psi, očichávají mě, olizují, štěkají. To už nemá smysl. Vstávám a vyrážím. U pumpy se opláchnu, zkontroluji batoh a vracím se branou do ještě spící Valencie.
Potkávám metaře a pouliční muzikanty, kteří si zabírají svá místa. Kromě katedrály a grálu mě láká ještě jedno místo. Není nijak výjimečné. Žádný chrám, žádný památník. A přesto svým způsobem památníkem je.
Paella vařená na ulici
Nuevo Centro
Dnes obyčejné nákupní centrum. Před dvěma sty lety tu ale nebyly obchody, jen místo, kde se spalovala těla odsouzenců inkvizice. Antonio Ripoll, učitel, který ani po dvou letech vězení „nenapravil svou duši“, zde byl roku 1826 oběšen. Jeho tělo pak spálili v bedně pomalované plameny. Poslední oběť inkvizice. Paradoxní konec pro muže, který bojoval za svobodu své země proti Francouzům. Odměnou mu byla šibenice a oheň.
Dnes tady lidé nakupují oblečení a elektroniku.
Na okraji města míjím kamenný kříž z 15. století. Přecházím most přes vyschlé koryto řeky, zarostlé křovím. Dlouhá ulice plná obchodů mě vede do první vesnice.
Alfafar. Arabský název znamená „hluboké jámy“. Pod obcí se kdysi nacházely podzemní prostory — možná obydlí, možná úkryty. Mám za sebou šest kilometrů. Sedám si na lavičku, slunce začíná pálit. Převlékám se do kraťasů a jdu dál. Další vesnička Massanassa. Hned na ni navazuje Catarroja s kostelem San Miguela, který mě vtáhne příjemným chladem. Sedám si do lavice.
Nad oltářem archanděl Michael. Meč, štít, křídla spuštěná k zemi. Dívá se na mě. Jako by čekal. Únava z nevyspané noci mě přemáhá. Zavírám oči. Vidím hostii, která začíná hořet. Plamen se zvětšuje, ale ruka, která ji drží, zůstává nehybná. Oheň stoupá vzhůru. Postava archanděla se mění. Tvář se deformuje, mění v jinou. Vyholená hlava, úzký věneček vlasů, ostrý nos, sevřená ústa. Španělský inkvizitor a zpovědník Isabely I.Tomás de Torquemada. Oheň mu olizuje obličej, ale nic na něm nemění. Jako by byl z kamene. Nebo z víry.
Probudím se trhnutím. V kostele nejsem sám. U vchodu sedí dva obrovští psi. Srst jako do hor, ne sem do vedra. Těžce oddychují, z tlam jim visí jazyky. V očích se jim odráží plamen.
Rychle odcházím.
Na kraji vesnice se zastavím na hřbitově. Uvědomím si zvláštní věc. Že hřbitovy jsou vždy na při východu z měst. Nikdy při příchodu. Po hodině chůze dojdu do Silly. Všechno mi začíná splývat. Jedna vesnice jako druhá. Silnice, obchody, bary. Bez cedulí s názvy střídajících se osad bych nevěděl, kde jsem. Žlutá šipka je zatím jistota.
V malém krámku kupuji chléb, sýr, čokoládu a mléko. Sedám si na lavičku. Je přes třicet stupňů. Začínám jít mechanicky. Myšlenky se rozpadají. V Al Mussafes se zastavím v baru na kávu. Nechce se mi vstát. Poprvé mě napadne, že to celé nemá smysl.
Hned si odpovím. Moje cesta žádný smysl mít nemá. Vybral jsem si ji kvůli kraji La Mancha. Kvůli Donu Quijotovi. Netušil jsem, jak rychle se mu začnu podobat. Další dírou s názvem Benifaió projdu bez zastávky. Do Algemesí dorazím kolem páté hodiny odpoledne. Hledám poutnickou ubytovnu. Albergue. Ptám se místních na směr. Tři staříci mě poplácají po zádech a říkají, že do Santiaga je to ještě daleko. Jednomu z nich poplácání vrátím a přidám trochu na intenzitě. Děd se zakucká a upustí zbytek doutníku i s brýlemi. Klíče od ubytovny jsou v místním muzeu. Po schodech se vyškrábu nahoru do patra a padnu na postel.
Muixeranga v Algemesí
První den byl náročný jako u předchozích poutí. Ale vím, že se to zlepší. Tělo si zvykne. A hlava se uklidní. Myšlenky se srovnají, přestanou skákat. Možná. A možná přijdou jiné. Hlasy. Obrazy. Věci, které jdou se mnou. Až na konec světa. Pokud budou chtít.
Večer jdu na náměstí. Před kostelem se scházejí lidé ve svátečním oblečení. Algemesí není jen město citrusů. Každý rok se tu koná Muixeranga, podivná slavnost plná tanců a lidských pyramid. Tradice sahá až do středověku. Lidé v pruhovaných kostýmech staví věže z vlastních těl. Nad nimi hudba, světla, kadidlo. Celé město se promění v divadlo.
Dnes je ale klid. A já jsem rád, že můžu jen sedět a dívat se.
Algemesí ubytovna
Zdroje:
