Článek
Cesta novináře Emanuela Vajtauera od srpu a kladiva k hákovému kříži. V roce 1945 beze stopy zmizel
Emanuel Vajtauer nebyl žádná rychlokvašná novinářská krysa, kterou potřebovalo Rudé Právo. Těžko říct, co přimělo inteligentního, vzdělaného a zcestovalého člověka k velebení bolševických zvrhlostí v Rusku.
Studoval na Filozofické fakultě v Praze, poté v Paříži na Sorbonně a ve Vídni. První světová válka ho minula, protože jeho tělesný stav nebyl vhodnou potravou pro děla. Užíval si studentského života a cestování, překládal, pokoušel se psát.
Doktorandskou práci napsal na základě svých snů. Jmenovala se „Pohyb a jeho zákony ve spánku“. I za taková témata se dávaly doktoráty. A to už v roce 1917. Tímto se doktor Vajtauer stal „odborníkem a vědcem v psychiatrické psychologii“.
Autor: Adam Jones, Ph.D./commons.wikimedia.org/volné dílo
V roce 1920 navštívil s Ivanem Olbrachtem Moskvu, kde se setkal s V. I. Leninem. Zúčastnil se sjezdu Kominterny a v roce 1921 patřil mezi zakládající členy KSČ.
Zcela okouzlen krvavou diktaturou rudých napsal do časopisu Červen:
„Jsem šťasten nalézaje v Rusku poctivé snahy o socialistický stát. (…) V jedné ruce pušku, v druhé kladivo, část dne v továrně, část dne na frontě, proletariát ruský položil pevné základy socialistického státu.“
Potom odjel do USA, kde se snažil prosazovat myšlenky proletářské revoluce a vzýval ke svržení kapitalistické vlády. Po roce byl zatčen a za další tři roky vyhoštěn.
Českoslovenští bolševici Vajtauera přivítali jako mučedníka a oběť amerického kapitalismu. Když se dostala do popředí Gottwaldova tlupa „karlínských kluků“, ocitl se americký vyhoštěnec opět mimo mocenské centrum strany. To považoval za velkou křivdu a jeho zášť se obrátila proti těm, které dosud velebil. S komunisty se rozešel a na kdysi milovaný Sovětský svaz začal plivat. Nenávist vůči komunistům se stále stupňovala, protože o něm Rudé právo opakovaně psalo jako o zrádci a Jidášovi.
Autor: Иван Васильевич Симаков / Ivan Vasilyevich Simakov /commons.wikimedia.org/volné dílo
Jako zahraniční zpravodaj byl v Itálii a za občanské války ve Španělsku. Od poloviny třicátých let varoval ve svých článcích před Hitlerem a až do Mnichovské dohody psal o „hákovém kříži, který usiluje jako kdysi Napoleon o světovou nadvládu.“
Za pár měsíců, když bylo politická situace jasná, začal se vyjadřovat o nacistickém Německu jako o jediné schopné síle, která může Československo ochránit před Stalinem a jeho východními asijskými hordami.
Nyní opěvoval „Novou Evropu“ a nového člověka s obavami ze zkázy „snažící se vybitím inteligence zapřáhnout pracující masy do faraonského otročení bolševickým Židům“.
Během Protektorátu se stal prominentním členem kolaborujících novinářů. Byl účastníkem oné památné sešlosti u předsedy vlády Eliáše, později nazvané „chlebíčková aféra“. Po konzumaci otrávených chlebíčků strávil v podolském sanatoriu SS několik týdnů. Ale přežil.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Podobně zvláštní a neobvyklou situací se stalo otištění básně „Přísaha českého dělníka“.
Vyšla v Českém slově 15. června 1942 pár dnů po vyhlazení Lidic a měla vyjadřovat žal nad smrtí Reinharda Heydricha. Jenže v básni byl skrytý jinotaj. Z prvního slova každého řádku se dala složit věta: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit nezapomenem. Nezapomenem!“
Autorství básně bylo sporné.
Rychle se to rozkřiklo a noviny, o které nebyl zrovna velký zájem, šly najednou na dračku. Vajtauera vyhodili z místa redaktora a čtyři zaměstnance Melantrichu rovnou popravili.
Další pokusy byly s časopisem Přítomnost, kam chtěli zpátky nalákat v koncentráku zavřeného Ferdinanda Peroutku. To nevyšlo, Peroutka byl opět v Buchenwaldu a válka pomalu končila. Bylo jasné, že ti, kteří svěřili své životy do náruče tisícileté říše, za to budou po zásluze potrestáni.
Vajtauerovy bláboly byl tak hrozné, že i samotný Emanuel Moravec ho upozorňoval, aby ve svých výlevech trochu brzdil. Jako v tomto případu:
„Ano, Karel IV. to byl, který našel onen kámen mudrců v našich zemích, způsob, jak dosáhnout horlivé a nadšené spolupráce obou národů tohoto prostoru. Heydrich šel v jeho horkých šlépějích jako věrný sluha Podivén ve šlépějích svatého Václava. A nebyl daleko k tomu, aby se mu dílo karlovské podařilo. Karla IV. nazýváme Otcem vlasti. Heydricha budeme jednou ve svých dějinách jmenovat Synem Čech a Moravy.“
Jenže Vajtauer si nedal říct. Stejně by mu to asi nepomohlo.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Bylo pondělí 30. dubna 1945 ráno, když se rozloučil s rodinou a odjel do Jindřichova Hradce, kde žil jeho otec. A tím zprávy o bývalém komunistovi a nacistovi končí. Jako by se propadl do země. O jeho dalším osudu se šířily nepotvrzené fámy. Měl se oběsit, zmizet v Latinské Americe nebo v gulagu na Sibiři.
Po válce bylo jedenapadesát kolaborantských novinářů postaveno před Národní soud. Pět z nich dostalo provaz, tři doživotí a ostatní různou délku pobytu v kriminálech.
V dubnu 1947 byl Emanuel Vajtauer v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti provazem.
Zdroj:
