Článek
Podél tramvajové trati Plzeňskou ulicí od Anděla ke Klamovce jsou vidět za šedivou zdí vzrostlé stromy ovinuté břečťanem. Za vstupní branou se člověk dostane do jiné dimenze, která ovládá toto místo bývalého Malostranského hřbitova.
V průběhu morové epidemie byl vydán zákaz pohřbívat mrtvé uvnitř města, a tak byl v roce 1680 založen tento hřbitov, sloužící potřebám Pražanů na levém břehu Vltavy. Ještě později se stal hlavním pohřebištěm pro Malou Stranu a Hradčany. Jak se Praha rozrůstala a zástavba Smíchova dosáhla do blízkosti hřbitova, byl v roce 1884 vydán zákaz dalšího pohřbívání.
Většina často bohatě zdobených náhrobků z 19. století je obrostlá břečťanem a obrovské koruny mohutných lip a jasanů brání po většinu roku přístupu slunečních paprsků. Na hřbitově je množství pomníků znázorňujících alegorické postavy, Ježíše Krista nebo anděla smrti. Nade všemi ční svojí mohutností velká socha biskupa pasovského, hraběte Leopolda Thun-Hohensteina. Když bylo Pasovsko připojeno k Bavorsku, biskup, který s novou situací nesouhlasil, dostal odstupné s možností odejít.
K dožití si vybral košířskou usedlost Cibulka, kterou nechal přestavět v duchu tehdejšího romantismu. Od parku s rytířským hradem, vodotryskem až po čínský pavilon.
Sídlo si biskup dlouho neužil, protože zemřel 22. října 1826 ve věku 79 let.
Po velkolepém pohřbu biskupův bratr nechal vytvořit monumentální náhrobek, odlitý ve slévárnách v Hořovicích za 3 410 zlatých. Na jeho vrcholu je klečící postava biskupa. Modlí se se sepjatýma rukama, položenýma na otevřené knize. A právě tato kniha byla dle vyprávění příčinou několika tajemných událostí.
Otázka, která zajímala mnoho lidí je, co je v té knize napsané. Tedy pokud tam vůbec něco je. Legenda tvrdí, že ten, kdo by se v noci z 31. prosince na 1. ledna vyšplhal na sochu a nahlédl do knihy, zjistí datum své smrti.
Brzy po instalaci náhrobku prý jistá zpupná paní Terezie, která jela z večerní slavnosti ve svém kočáře kolem hřbitova, přikázala svému služebníkovi, aby vylezl na náhrobek a otočil list v knize. Když sluha odmítl, Tereza se rozhodla konat.
Za měsíčního světla vypadala socha jako živá, dokonce měla dojem, že na ni biskup kývá a zve ji, ať přistoupí a sama otočí list v knize. Když se jí podařilo vylézt nahoru a podívat se do knihy, vykřikla hrůzou. Viděla tam zapsané své jméno s datem úmrtí a biskupa, který slouží rekviem za její duši.
Od té noci ulehla a po několika dnech bylo jasné, že její dny na tomto světě jsou sečteny. Přesto si ve své pýše neodpustila vydat poslední příkaz svému sluhovi. Aby se vydal na hřbitov vyřídit biskupovi poděkování a aby mu tu prokletou knihu zavřel přímo před nosem. Toto nařízení zpupné Terezie nebylo vykonáno.
V 60. letech minulého století natáčeli studenti na Malostranském hřbitově absolventský film. Jistá členka týmu se z recese rozhodla na sochu vyšplhat, přestože byla od ostatních varována s připomínkou oné pověsti. Moderní žena, nevěřící na podobné báchorky, zemřela týden poté.
Rušit klid mrtvých, když se modlí, se rozhodně nemusí nevyplatit.
Zdroje:
