Článek
Pohleď, kterak jsme soužení
od karabáčníků zdržení — Otče náš!…
Vždyť nemůžem již obstát;
neb nám chtějí tak již brát — chléb náš vezdejší.
Ani do zejtří čekat nechtěj’,
pořád karabáčem hrozej’: — dej nám dnes!…
Nedej nás více soužiti
a víc do krve odříti, — ale zbavit nás.
My sice v boha doufáme,
a přece vždycky coufáme — od zlého.
Každý národ má své přednosti, světlé i stinné stránky, i svoje specifika. Jedním z našich „zvláštností“ je vztah k panovníkovi, císaři, králi, prezidentu. Generace mých prarodičů, narozená na konci 19. století v Rakousko-Uherské říši, později zvané „žalářem národů“ zažila prezidenta, označovaného jako „tatíčka“. Po dvaceti letech svého tatíčka zapřeli jako Jidáš Krista, aby se zhruba za padesát let opět utíkali do jeho otcovské náruče. O jistém prezidentovi, který má na svědomí nejvíc popravených v politických procesech, zase lid vyprávěl, jak je lidový, protože chodí mezi lid do kladenských hospod a rozšafně zahraje na garmošku, i sklenici piva vypije.
Dokonce i v českých pohádkách vystupují panovníci, kteří mají kladný vztah lidu a lid k nim. Hodní, laskaví, občas sice trochu „ťululum“, což bývá i roztomilé, ale jsou to ve své podstatě lidumilové. To naopak jejich rádcové a ministři, to je svoloč. Ti škodí zemi, sužují její lid, bodejť ne, když jsou to povětšinou cizáci chtiví jen zlata a moci. I když, občas se najde i nějaký ten domácí, spolupracující.
Ve druhé polovině 18. století si svého „tatíčka“ našel lid v Jeho císařské výsosti Josefu II., synu císařovny Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského. Samozřejmě že oslovení „tatíček“ nepřicházelo v úvahu, byl to císař svaté říše římské, ale náš, selský, tak tedy „selský císař“.
Ve Slavíkovicích, kde musela císařská ekvipáž zastavit neb se jim kolečko polámalo, za přihlížení vévody Kounice, generála Laudona a hraběte z Lacy požádal císař sedláka Ondřeje Trnku, aby mu půjčil pluh. No „požádal“ je asi přehnané. Spíše mu řekl a sedlák odevzdal jednoradličný pluh se dvěma valachy do jeho pomazaných rukou. Tak vznikla pověstná „císařská brázda“ i když to možná byly brázdy dvě, protože na konci pole se musel otočit a vrátit se zpět. Pokud tedy nenechal pluh pluhem, protože účel to splnilo. Takové „public relations“ v té době nedosáhl žádný z panovníků, co jich jen v Evropě bylo.
Občas se na svých cestách zastavil u rolního lidu, někdy v přestrojení, jindy s celým doprovodem, optal se, jak se vede, stříbrným tolárkem podaroval, mužům pochválil chatrč s doškovou střechou, dítě po hlavičce pohladil. Prostě jako to dělají všichni hlavouni dodnes, aby to měli u lidu dobré. Ale v dobách Josefa II. takové PRA bylo něco naprosto nového.
A tak se začala šířit další fáma, o selském císaři, který miluje svůj lid, je náš a jde s námi. Dokonce podepsal Zlatý patent, ve kterém nám, nevolníkům dal svobodu. Jenže zlí rádcové a úředníci existenci takového patentu tají.
František Jan Vavák, rychtář z Milčic, ve svých pamětech píše:
„Tu někteří rychtářové a sousedi z Chlumecka do zámku vešedše, neb jich tam víc vojáci pustiti nechtěli, písemnost ode pána vrchního žádali, aby prý dle onoho v létu 1772 na svobodu daného patentu – kterýž však žádný nikdy daný nebyl – hned písemně jim dal, že od hodiny nechce víc roboty říditi, ani jaké jiné platy krom kontribuce na poddaných žádati.“
V důsledku stížností poddaných na nesnesitelné životní podmínky, umocněné navíc obrovským hladomorem vydala sice císařovna Marie Terezie v říjnu roku 1771 patent, ovšem nikoliv zlatý. Obsahoval sliby o připravovaných reformách a důrazné připomenutí poddaným, aby byli poslušni ve vykonávání robot, nezpěčovali se ve svých povinnostech a vůbec, nedělali potíže.
A tak z drbů, řečí a pokoutní šeptandy o tom, že svoboda a zrušení roboty je buď na spadnutí, nebo už je podepsaná naším selským císařem, složil dokonce jistý kantor v Nemyčevsi Jan Antoš jakousi zpěvohru „O sedlskej svobodě aneb rebelírování“, kde s zpívá:
„Císař nemůže přemoct český pány, proto začal reberii chodit s námi“.
„Slyšte, robotu máte pryč dávno,, císař Josef nechce mít to jméno ; jenom ti zámečtí páni zadržujou ji pro sebe sami.“
Víra v selského císaře, dobráka a lidumila šla dokonce tak daleko, že se věřilo, že Josef II. nezemřel, ale po sedmi letech se vrátí na trůn, nastolí mír, ztrestá pány a pozvedne selský lid. Tady už dochází ke ztotožnění císaře Josefa II. s králem Ječmínkem. O něm pověst praví, že se „zjeví a přijde, až země moravská na tom bude nejhůře“. Naskýtá se Cimrmanovská otázka, jak se to pozná, že už je nejhůře?
A tak v lidové zpěvohře „Píseň o císaři Josefovi II.“ z devadesátých let 18. století věří Ondra, že císař se po smrti vrátí jako král Ječmínek a pak bude na Hané a možná i v celé zemi dobře. Jen několik veršíků na ukázku v hanáckém originále. Překladu snad netřeba.
„Nevim, nevim, Joro milé, muj kmocháček povidale, že on to take sléchával, ba he v knihách čítával, v kterých stále teto slova:
Přendó čase jako klase plného zrnka,
dež bode cisař panovat z ciziho stánka:
Jménem Jozef dobrý pán, v sedlákách zamilován.
Bodou chlape vojáce, rovně jako sedláce,
svoboda nastane v našé milé Haně.
Podmaní sobě celé svět, bode sám pánem,
všeci se ho bati budou na věky amen!
Jenže patent z října roku 1771 nebyl ani zlatý, ba dokonce ani stříbrný. Přesně naopak. Byly to jenom sliby a nařízení, aby poddaní robotovali jako dřív, jinak bude následovat potrestání podle dosud platných zákonů. V případě masového vzdoru bude použito vojsko. Ale fáma má takovou sílu a moc, že i nadále hladoví a zbídačelí sedláci věřili, že císař je zbavil poddanství i roboty, protože je to přece náš, selský císař.
A tak se zemí šířila nejen fáma o našem selském císaři ale i dlouhá modlitba Selský otčenáš, která se podle záznamu milčického rychtáře Vaváka roznesla po celém království. Jiný písmák s podstatně bujnější fantasií zapsal, že „jeden každý sedlák, který si jím mohl ulevit, měl takovou radost, jako by mu kráva zlaté tele byla porodila.“
Těch lidových a všelijakých Otčenášů bylo povícero. Ten, který se vztahuje k selským bouřím roku 1775, má poněkud delší oficiální název: „Pater noster rusticorum aneb Volání k císařské milosti o zbavení robot a ouzkostí“. Přestože je autor neznámý, zachytil ho už zmíněný Vavák ve své kronice. Text je koncipován jako prosba k panovníkovi o úlevy robot, od fyzických útrap ale nikde ani slůvko o nějaké rebelii. Naopak. Obrací se co nejpokorněji s prosbami přímo k císaři, v domnění, že on neví nic o bezpráví a útlaku, který na lid navalil vrchnostenský úředník. Císař neví, ale až se dozví, tak dozajisté pomůže.
Otčenáš je prosba k císaři pána pro ulehčení od nekonečné dřiny a bití. „Ó, císaři, pane milý, zapověz, by nás nebili. Dej jen malé ulehčení a víc do toho soužení / neuveď nás…, … Učiniž prostředek malý, bychom všichni nezoufali… , …Nedej nás více soužiti a až do kostí odříti“.
Přesto, že panovníka nikdo z lidu nezná, z řečí, které se šíří po kraji každý dobře ví, že je oblíbený, dobrotivý a chce, aby se lidu v jeho zemi žilo dobře. Proti zlotřilé vrchnosti zasáhne svojí mocí a potom už „víc dřeni nebudem, tak v radosti živi budem“.
Zato mají osobní zkušenosti s různou vrchností,, správci a všelijakými panskými pohůnky, kteří používali tělesné tresty. „Než s karabáčem nutějí… , … my je dost prosíme sice: Ach, pane, nebij nás více, však na prosbu nic nedají, ale na zádech hledají“.
A to je všechno, co zbylo z celé selské rebélie. Selský Otčenáš v různých opisech a kronikách písmáků. Jako první celý text zveřejnil v časopise Lumír roku 1861 Karel Jaromír Erben.
A ještě poslední fáma o neznámém sedlákovi, který jej složil. Když se ho hlasitě a veřejně modlil, byl obžalován a odsouzen. Samozřejmě zlou vrchností. I odebral se s písemným rozsudkem k císaři Josefu II. Ten si nechal modlitbu odříkat a převelice se podivil nad rozsudkem a trestem. I usednul a napsal sedlákovi listinu, kde ho zbavuje již uloženého trestu. Ba co víc, svobodil jej od placení daní, od roboty a učinil jej svobodným. Takový to byl náš, selský císař Josef II., císař Svaté říše římské, král uherský a český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský.
