Článek
Příběh o Červené Karkulce obsahuje motiv dospívání dívky, která je vystavená nástrahám světa
Karkulka našeho dětství byla malá holčička v červeném kloboučku, která nesla své babičce něco na zub. Bábovku, buchtu, prostě něco svátečního. Možná to bylo v neděli odpoledne, to se bábovka hodí. Babička bydlela sama v lese a Karkulka trošku zabloudila. Potkala vlka, který jí sice poradil, jak se dostat do chaloupky, ale oklikou. Sám chtěl být totiž v chaloupce první.
Když Karkulka přišla do chaloupky, babička ležela v posteli, zachumlaná až po bradu, ale holčičce se na té „babičce“ něco nezdálo. Byla to chytrá Karkulka a začala klást zvídavé otázky: „Babičko, proč máte tak velké uši, a babičko proč máte tak velké zuby“ a tak dále, všichni to známe.
Autor: Gustave Doré/ commons.wikimedia.org/volné dílo
S touto verzí jsme vystačili celé dětství. Jenže během dospělosti přicházíme o mnohé, co jsme jako děti považovali za samozřejmost, často o všechno. Stejně tak se to má i s Červenou Karkulkou. Tak jako děti vstupují ze světa bezpečí do života, kde se vyskytuje násilí, prošla si touto zkušeností i Karkulka. Jen v opačném směru. Od příběhu plného násilí a hrůz k téměř poklidné selance nedělního odpoledne.
Pohádka o Červené Karkulce je starší, než mnozí z nás tuší. Staletí, možná dokonce tisíciletí. V různých variantách se příběh holčičky, babičky a vlka vyskytuje nejen v evropských zemích, ale i v Africe a Asii. Jen v Číně a Koreji je místo vlka tygr.
Vlk kromě příběhu o Karkulce figuruje ještě v pohádce o neposlušných kůzlátkách, který je podle znalců údajně ještě starší, někdy z 1. století před naším letopočtem.
Autor: Gustave Doré/ commons.wikimedia.org/volné dílo
V Evropě poprvé písemně zpracoval a vydal Karkulku jistý Egbert mezi lety 1010 až 1026. Byla to sbírka lidových říkanek, pořekadel a povídek určená jeho žákům. A Červená Karkulka byla mezi nimi.
Francouzský pohádkář Charles Perrault vydal svoji verzi v roce 1697 v knize Pohádky matky Husy.
První část se shoduje s naší známou verzí. Holčička v červeném, vlk a domeček hluboko v lesích. Vlk bude v domečku první a babičku přepadne a zabije. Její maso a krev uloží do připravených nádob a když utrmácená Karkulka konečně dorazí do domku, vlk jí nabídne večeři a víno. Chudák holka neví, že ve skutečnosti snědla vlastní babičku. Vlk potom přinutí holčičku, aby si k němu vlezla do postele, kde ji sežere.
V této verzi není žádný myslivec, který by obě zachránil. Vlk je silnější a řídil se svými zabijáckými pudy. Cestu lesem zaplatila nevinná Karkulka životem. Nezkušená holka naletěla prvnímu, kterého potkala. Takové věci se stávají.
Perrault o tom píše: „Zde vidíte, co je potkává, děti a zvláště krásky, ty milé dívky hodné lásky, když smí je oslovit každý ohava. A že nic zvláštního to není, že slouží vlku k najedení.“
Vlk může vypadat jako vymydlený švihák, ale také jako hrubý agresor. Lidská bestie podobná vlkovi.
U Perraulta se poprvé objevil motiv červené pokrývky hlavy „karkule“. Karkulce bylo kolem dvanácti let, puberta a červená barva znamenala první menstruaci. Pach krve vlka vábí už na dálku. Stejně jako mladé dívky přitahují všelijaké násilníky, úchyly, pedofily a sadisty.
Ale bestie se zmocní i babičky. Obě dvě, stará i mladá, jsou slabé, proti násilníkovi nemají šanci. Jedno mají oběti společné, nemohou se bránit. Slabé nebo nejslabší kusy jsou první na řadě.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Bratři Grimmové svoji Karkulku vydali v roce 1812 ve sbírce „Dětské a domácí pohádky“ a příběh dost zjemnili. Už to nebylo „hard“, ale „soft“ vydání.
Přidali myslivce, který vlka rozpáral a babička s Karkulkou vyskočily ven živé. Chlupaté, zubaté a ušaté obludě potom zašily do břicha kameny, načež ona zdechla.
Každá verze pohádky o Červené Karkulce je svým způsobem horor s varováním před nástrahami okolního světa. A co teprve, když se do pohádky zakousli psychoanalytici Freud s Jungem?
Ten první v pohádce viděl rodičovské sexuálními archetypy. Negativní mužský aspekt symbolizuje vlk. Pozitivní myslivec.
Autor: Otto Kubel/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Podle Jungovy hlubinné psychologie byla cesta Karkulky lesem jakýsi individuační proces. Tedy vyčleňování jedince v rámci společnosti a získávání vlastních individuálních charakteristik. Vlk byl konceptem stínu, archetypem, temnou stránkou osobnosti každého jednotlivce, opakem světla, komplexem negativních hodnot v nevědomí.
Matčino varování „nesejít z cesty“ a „nerozbít lahev“ vysvětloval Erich Fromm jako varování před nebezpečím sexuality a ztrátou panenství. Muž zde byl lstivým zvířetem a pohlavní akt kanibalským činem, při němž ženu sežral.
V této fází se definitivně ztratila roztomilá holčička s červenou čapkou, která nesla své babičce bábovku. Možná by bylo lepší vyprávět pohádky těm, kterým jsou určeny, tedy dětem, než se v nich nimrat jako dospělí.
Zdroje:
