Článek
Gorkij znamená v ruštině hořký. Byl život jednoho z největších sovětských spisovatelů skutečně tak hořký, nebo v tom bylo něco jiného?
Přestože měl dětství a dospívání tvrdé, od jedenácti let se musel starat sám o sebe, většinu života žil v luxusu, o kterém se běžnému Rusovi ani nesnilo.
Před revolucí psal o chudácích, vyděděncích, lidech na okraji společnosti. Nesnášel carské Rusko, jeho bídu, zaostalost, třídní nespravedlnost. A dovedl zevšeobecňovat. Všechno bylo špatně, podobě jako mnohem později za bolševiků bylo zase všechno dobře.
Život v Rusku je jedna velká „tíživá ohavnost“. Ruská duše je „zbabělá“ a „chorobně zlá“. V souvislosti s pogromy označoval za ruskou vlastnost „sadistickou krutost“. Ze všech jeho raných děl byla cítit obrovská nenávist k Rusům, k vlastnímu národu až nepochopitelná.
V roce 1887, to mu bylo devatenáct a pracoval v pekárně, se pokusil o sebevraždu. Napsal o tom povídku „Případ z Makarova života“. Zřejmě jeho život nestál za nic. V devatenácti, kromě případů nešťastné lásky, lidé o sebevraždě obvykle neuvažují.
V roce 1905 vstoupil do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, jenže žádný dělník ani proletář to už nebyl. Ekonomicky i sociálně byl někde jinde. Seznámil se s Leninem, který pro něj představoval modlu.
„Lenin představuje jednu z nejvýraznějších a největších postav, jsou mu vlastní všechny vlastnosti vůdce, ale také pro tuto roli nutná absence a ryze panský, nemilosrdný vztah k životu lidových mas.“
V roce 1906 odešel do exilu v USA, kde napsal román Matka. Po sedmi letech se vrátil do Ruska jako známý a uznávaný spisovatel.
Jako bohatý spisovatel mohl finančně podporovat bolševiky ještě před revolucí.
V letech 1913-1921 už pobýval zase mimo Rusko, hlavně v Itálii. V luxusní vile na Capri přivítal bolševickou revoluci a stal se obdivovatelem nastoleného teroru proti vlastnímu lidu. Nabádal své čtenáře k vyhledávání „nepřátel, špiónů a záškodníků“, kteří mařili budování nové spravedlivé a beztřídní společnosti.
Pro odhalení nepřátel nepotřeboval důkazy a schvaloval brutální represe Čeky vůči civilnímu obyvatelstvu. „Těmi nejhoršími nepřáteli jsou ti, proti kterým neexistují žádné důkazy“. Pro něj to byli jen paraziti a degeneráti.
Nad některými výroky spisovatele, který si prošel krutým dětstvím a ve světě byl považován za humanistu, zůstává rozum stát.
„Mužická síla je společensky nezdravá a důsledná práce Lenina a Stalina se zaměřuje na to, by odstranila tuto sílu z mužikova vědomí, neboť je instinktem drobného vlastníka, vyjadřovaným, jak známo, ve formách živočišné krutosti“.
Během první vlny teroru bylo v zemi Sovětů povražděno nebo vysídleno 1 800 000 rolníků a „kulaků“.
Hladomor se Gorkého netýkal, protože mohl opět vycestovat do západní Evropy. Pobýval na oblíbených místech v Itálii, Německu, a dokonce navštívil i Mariánské Lázně.
Ani čistky a popravy starých bolševiků a Stalinových přátel ho nevzrušovaly. A miliony těch „obyčejných“ odsouzených a povražděných mu nic neříkaly.
„Žádný člověk u nás není nenahraditelný“, jak pravil jeho druhý bůh Stalin.
V roce 1929 Gorkij navštívil gulag na Solovkách. Tam 170 000 otroků primitivními nástroji budovalo Bělomořsko-baltský kanál dlouhý 227 km. Budování nepřežilo 25 000 otroků, a nakonec se ukázalo, že kanál neměl žádný hospodářský význam. Humanista Gorkij se po prohlídce nadšeně rozepisoval o důležité práci sadistických bachařů na převýchově člověka.
„Dochází k procesu základní přeměny v psychice lidí anarchizovaných vlastní minulostí; sociálně nebezpeční se mění v sociálně užitečné, profesionální „rušitelé práva“ – v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.“
Stalin tlačil na Gorkého, aby se z ciziny vrátil do Ruska, k čemuž došlo v roce 1928. Po masových oslavách největšího žijícího socialistické spisovatele byl Gorkij posazen do luxusního domácího vězení v dače za Moskvou, kde byl sledován na každém kroku.
Trpěl plicními problémy už od dospívání, ale po návratu se zhoršily. Na začátku června ho navštívil samotný Stalin a za několik dnů 18. června 1936 Gorkij zcela nečekaně zemřel. Bylo mu šedesát osm let.
Okamžitě se vyrojily spekulace o příčině jeho smrti. Jak je v Rusku tradicí, šeptanda tvrdila, že byl otráven. Gorkého lékaři byli rychle obviněni ze spiknutí za účelem vraždy spisovatele, podrobeni mučení, aby se doznali a popraveni.
Atentát na Gorkého byl nejprve přisuzován Trockému, ale později Stalinovi.
Další tradicí bolševiků byly honosné státní pohřby jejich obětí. Rakev nesli kromě jiných vrcholových bolševiků i Stalin s Molotovem. Gorkého popel byl uložen do Kremelské zdi.
