Článek
Pro dahomejské amazonky, které se staly postrachem Afriky, existovaly jen dvě možnosti: buď zvítězit nebo padnout v boji
Dahomejské království na pobřeží západní Afriky mělo hlavní příjmy z prodeje otroků. Celá ekonomika byla postavena na lovu lidí a jejich prodeji Evropanům. Lovili nejen na svém území, ale podnikali výpravy i do sousedních zemí.
Už v roce 1472 uzavřeli místní pohlaváři smlouvu s Portugalci o prodeji otroků, slonoviny a zlata. Zatímco zlata i slonoviny časem ubývalo, lidí zajatých při loupežných výpravách a lokálních válkách bylo stále dost.
Proto celé území Guinejského zálivu dostalo označení „pobřeží otroků“. Ekonomiku království nabourali až francouzští kolonizátoři v polovině 19. století, kdy bylo otroctví v Evropě zrušeno.
Největším přístavem pro deportaci otroků byl přístav Ouidah, z něhož odplulo do nenávratna více než milion Afričanů. Ti, kteří touto pomyslnou branou prošli, neměli šanci na návrat.
Byli ovšem zajatci, kteří nebyli nahnáni do otrokářských lodí a odvezeni z Afriky na jiný kontinent. Byly to všechno ženy. Samozřejmě, že ne každá zajatkyně byla vybraná do zvláštní jednotky. Musela být fyzicky zdatná, panna a během služby nesměla otěhotnět. V opačném případě ji čekala poprava.
Každá adeptka musela absolvovat tvrdý výcvik, takže zdaleka ne všechny ho zvládly. Jejich hlavní zbraní byly mačety, později i muškety a kanóny. Jmenovaly se „Ahosi“, což znamená „královy manželky“.
Ženskou armádu, jedinou svého druhu, založil dahomejský král v 17. století jako jednotku pro lov slonů. Brzy ji začal používat pro osobní ochranu a později jako elitní ženskou bojovou jednotku. Poprvé byla nasazena do bojů v roce 1727 se sousedním královstvím Savi.
Jejich heslem bylo „zvítězit nebo zemřít“. Pokud to výslovně král nenařídil, žádná z bojovnic nikdy nesměla ustoupit a raději se nechala v boji zabít. Díky této disciplíně získalo malé království elitní jednotku zabijáků, která dokázala dobýt celé území dnešního Beninu a většinu současné Nigérie.
Bojové korouhve, pod kterými pochodovaly sice bosé, ale vyzbrojené metrovou mačetou, byly vytvořeny z kostí a kůží zabitých nepřátel. Jejich šestitisícová armáda se stala postrachem černé Afriky.
Díky svému postavení se těšily oblibě nejen královské rodiny, ale celé společnosti. Mohly pobývat po setmění v královském paláci a byly vždy dostatečně zásobovány alkoholem a tabákem. Otrok s malým zvonečkem šel před nimi, když vyšly z paláce, aby jim šel prostý lid stranou. Ten, ke komu se přiblížily, musel sklonit hlavu a dívat se do země na znamení pokory a úcty.
Od poloviny 19. století obdržely uniformu a byly rozdělené podle druhu zbraní do jednotlivých pluků. Přesto jejich hlavním nástrojem byla i nadále mačeta.
Jejich labutí písní se staly dvě francouzsko-dahomejské války. Ta druhá v roce 1894 znamenala konec království a francouzskou kolonizaci.
Pokud dahomejské oddíly bojovaly jen s ostatními africkými kmeny a prodávaly Evropanům, později Američanům dostatek otroků, bylo všechno v pořádku. Jenže roku 1890 si ukously větší sousto, než mohly spolknout. Napadly vesnici Quemé, která byla pod francouzským protektorátem. Guvernér přístavu sice mával francouzskou vlajkou, což krále a vrchního velitele v jedné osobě naštvalo natolik, že přikázal jedné z bojovnic, aby to vyřešila.
Věrna svému výcviku a bojovým zkušenostem usekla guvernérovi hlavu a jeho manželku přinutila, aby ji zabalila do francouzské vlajky, kterou ještě před chvílí mával, a předala krvavý ranec svému králi.
To zase logicky naštvalo Francouze, protože to považovali za hanobení vlajky i svého národa. Vyhlásili království Dahome válku. Na to válečnice čekaly a se zápalem sobě vlastním se vrhly na další město ve francouzské správě. Jenže to bylo daleko lépe chráněno a obránci měli tehdy na hradbách k dispozici i moderní kulomety. Tady už mačety a staré muškety ostřílených válečnic nic neznamenaly.
Následovalo ještě několik krátkých bitev, ve kterých byly „Ahosi“, manželky krále, doslova rozdrceny. Ze čtyřtisícové armády jich přežilo několik desítek. Král Béhanzin byl zajat a deportován, území bylo obsazeno Francouzi a stalo se kolonií.
Několik se jich dokonce vrátilo do Abomey, tehdejšího hlavního města už obsazeného francouzskou posádkou, kde zavraždily několik důstojníků koloniální správy.
Poslední z dahomejských válečnic Nawi, která se zúčastnila bojů ve válkách s Francouzi, zemřela v roce 1979 v Beninu. Bylo jí víc než sto let.
Zdroje:
